12.12.2007 – www.ostravablog.cz

Filharmonikové mezi Dušičkami a Adventem nezaháleli
Martin Jemelka

Listopad patřil v Janáčkově filharmonii Ostrava pilné práci a hned čtyřem koncertům před domácím publikem. Orchestr se představil ve svém domovském sále v Domě kultury Ostrava na dvou abonentních koncertech (1./2. a 22./23. listopadu), otevřel letošní řadu cyklu koncertů pro děti a mládež s rodinami Jeunesses Musicales (8. listopadu) a vystoupil na mimořádném koncertu ke Dni studentstva (15. listopadu). Následující řádky přinášejí ohlédnutí za spoustou práce. Jaké tedy byly listopadové abonentní koncerty?

Referenční Taras Bulba

První listopadový abonentní koncert JFO bez účasti šéfdirigenta Theodora Kuchara dopadl podle mne skvěle. Netradiční schéma dramaturgie, inovující interpretace notoricky známých děl a pozorné publikum vytvořily prostor jedinečným zážitkům. Večer zahájila čitelná moderna slovenského jubilanta Ladislava Burlase, jehož Poetická hudba pro varhany sólo koncentrovala publikum na přibližně dvacetiminutové ploše dvoudílného opusu. Poněkud mne překvapilo rejstříkování skladby, ale jinak nelze poctivému výkonu Petra Čecha nic vytknout. Netradiční byla i druhá půle večera, která nepatřila výjimečně symfonii, ale Chopinovu klavírnímu koncertu č. 2 (tedy vlastně 1) f-moll op. 21 v podání ostravského rodáka a již čtvrtstoletí Mnichovana Pavla Kašpara. Jeho Chopin byl v nejlepším slova smyslu pevný, mužný, nesentimentální, racionální a vzdálený všemu tomu „slovanskému sentimentálnímu pelu“. S publikem se sólista rozloučil jednou z mnoha set miniaturních sonát Domenica Scarlattiho.
Vrcholem večera byl ale jednoznačně Janáček v podání slovenského hosta, v Čechách se pravidelně objevujícího dirigenta Slovenského národního divadla Rastislava Štúra. V Ostravě všeobecně známého třídílného Tarase Bulbu podle Gogolovy předlohy přednesl nevídaným způsobem: přinutil filharmoniky, kteří by jistě právě toto dílo mohli hrát i poslepu, k dramatickému pojetí, k suchému a konkrétnímu zvuku s minimem vibráta, v němž nezanikala sóla dřevěných dechových nástrojů, a k neslýchaně detailní práci s dynamikou (nástroje se navzájem nekryly ani v tutti pasážích). Od prvního taktu to byl jiný Janáček, než na kterého jsou abonenti zvyklí, a že mají Tarase v oblibě! Byl to zase jednou ten sršatý, avantgardní, moderní Janáček, spíše Stravinskij než Strauss, strhující a skvěle vygradovaný. Ostatně ovace publika a volání bravo před pauzou nebralo konce. Na koncertním pódiu si tedy Janáček opět obhájil svou dávno vydobytou pozici. A teď je na řadě opera...

Poněkud hlučný výlet do Itálie

Třetí abonentní koncert JFO (22./23. listopadu) pod taktovkou uměleckého ředitele Sicilského symfonického orchestru Francesca Di Maura otevřela brilantní předehra ke komické opeře Gioacini Rossiniho Italka z Alžíru. V populárním kusu s typickými autorovými briosními pasážemi, které obdivoval i Beethoven a Schubert je napodoboval ve finále svých symfonií, se blýskla hlavně pikola a klarinet s fagotem. Pověstné Rossiniovské běhy ve smyčcích zanikaly v plném obsazení houslí a produkovaly jen ušlechtilý šum, který měl daleko k pregnanci komorního obsazení orchestru. Rossinimu opravdu sluší haydnovský orchestr. Předehra měla publikum řádně naladit na hlavní dílo večera, populární a v Ostravě zbytečně často uváděný Čajkovského houslový koncert D-dur op. 35, jehož sólistkou byla ostravská rodačka a zatím ještě studentka Martina Bačová. Mile překvapila racionálním a nesentimentálním pojetím koncertu, který k přeslazení svádí svými vtíravými kantabilními melodiemi. Zatímco v první větě se sólistce podařilo udržet napětí a kontrast mezi tematickými bloky na ploše značně napjaté sonátové formy, ve druhé větě jako by ztratila na dechu a pomalá věta působila dost ospale. Pokusila se vše napravit v finále, kde se však ukázala hlavní slabina koncertu a tou byla filharmonie, která měla problém s přesnou souhrou. Škoda, kdoví, kdy se půvabná a bezesporu talentovaná houslistka opět domácímu publiku předvede v tomto díle. S pódiem se tentokrát rozloučila bez přídavku.
Po přestávce se na zcela zaplněné pódium vrátil už jen dirigent večera, který měl být zárukou autentického provedení dvou reprezentativních partitur italského autora první třetiny 20. století Ottorina Respighiho. Zazněly dvě z trojice autorových tzv. Římským básní, na Debussyho odkazující impresionistické Římské fontány a vrcholně expresivní a Berliozovsky působící Římské slavnosti. Římské fontány, programní symfonická báseň ilustrující půvaby několika slavných fontán Věčného města, přednesl Di Mauro detailně, ale poněkud povrchně. Zato se orchestr i dirigent vyřádili v Římských slavnostech: na pódiu seděla baterie bicích nástrojů, za varhanami Pavel Rybka a u klavíru Alexandr Starý a z předsálí se echem ozývaly trubky. Publikum bylo spokojeno, orchestr se opět blýskl, žesťové nástroje na sebe strhly dostatek pozornosti, ale zcela se vytratila poctivější práce s dynamikou. Hudba začíná v tichu a orchestr nehraje jen potichu a hlučně. Jednou větou to byl večer, který nezklamal, ale nezabrnkal na jemné struny posluchačů.