A2: Nedokončená a dnešek

Generálka, která začíná v den koncertu v 10 hodin, je veřejná. 

Program:
Franz Schubert: Nedokončená symfonie č. 7 h moll
Qigang Chen: Extase pro hoboj a orchestr
Magnus Lindberg: Two Episodes
Ludwig van Beethoven: Symfonie č. 8 F dur op. 93

 

Účinkují:
Vilém Veverka – hoboj
Janáčkova filharmonie Ostrava
Heiko Mathias Förster – šéfdirigent JFO

Schubertova proslulá „Nedokončená“ dosud zůstává jednou z velkých záhad hudebních dějin. Pro svůj podmanivý lyrický úvod bývá označována za vůbec první romantickou symfonii a zjevně tu u mistra písně dochází k významnému tříbení stylu, přesto zůstává nedokončená uprostřed práce na třetí větě. Příčinou přerušení nebyla nemoc ani smrt. Zbývalo ještě celých šest let skladatelova kratičkého života a dokončil během nich i další velkou symfonii. Šlo o zaujetí jinou prací? Nebo o bezvýchodnost situace dané netypicky uniformním třídobým metrem, kdy již hotová hudba skvěle souzněla, ale zároveň k sobě věty nepasovaly? Buď jak buď, jediným nedostatkem symfonie jsou její chybějící dvě části.
Dvaadvacet let uplynulo od premiéry virtuózní, čínskou uhrančivostí prodchnuté hobojové Extáze Číňana Qiganga Chena (*1951), který patří k největším talentům své generace. Jako jeden z mála dostal možnost studovat na Západě, neodešel ale tak jako mnozí do USA, nýbrž do Francie, kde se stal posledním žákem Oliviera Messiaena. Sólového partu se zhostí Vilém Veverka, jeden z nejoriginálnějších hobojistů současnosti.
Teprve vloni v červenci poprvé provedená horká novinka finského skladatele Magnuse Lindberga (*1958), rezidenčního skladatele Londýnské filharmonie, jež dílo uvedla na legendárních londýnských Proms, je poctou Beethovenovi a autor sám vidí ideální místo pro své Dvě epizody před provedením některé z Beethovenových symfonií.
Na samém konci Beethovenova epochálního symfonického odkazu stojí dva velké kontrasty: Vedle Deváté jakožto vítězné očistné katarze životem zkoušeného hrdiny tu máme jásavou a bezstarostnou Osmou, jež vzniká deset let před Schubertovou Nedokončenou a je nádhernou poctou celému hudebnímu klasicismu: je haydnovsky stručná, mozartovsky neposedná, beethovenovsky strhující i celkově vtipná, s až cimrmanovsky „odkládaným“ závěrečným tónem.