Skvělý basista Jan Martiník, který se narodil v Ostravě v roce 1983, je jediným českým sólistou v souboru Státní opery Unter den Linden v Berlíně. Před rokem se mimo jiné zaskvěl na slavnostním koncertě ke 120. výročí založení České filharmonie ve Dvořákových Biblických písních. Do Ostravy zavítá 1. března, kdy zde v doprovodu ředitele České filharmonie Davida Marečka uvede Schubertovu Zimní cestu.

Jak se Vaše spolupráce zrodila?

Dovolím si říct, že jsme s Davidem přátelé. Poznali jsme se v roce 2012 díky zájezdu České filharmonie do Austrálie, na kterém jsem zpíval Dvořákovy Biblické písně. Strávili jsme spolu mnoho hodin v letadle a vysloveně jsme si padli do oka i do noty. Náš rozhovor vlastně odstartovalo to, že jsem se mu svěřil, že můj nejoblíbenější klavírista je Krystian Zimerman. A to jsem se trefil, protože mi řekl, že i on ho má hodně rád. Postupně jsme nacházeli další styčné body. Nápad na spolupráci přišel později. Já jsem už delší dobu chtěl dělat Schubertovu Zimní cestu, což je podle mého názoru naprosto zásadní cyklus písní. V Německu jsou hodně známé a oblíbené. U nás nejsou doceněné a je to spíše okrajová záležitost, což je škoda, protože je to nádherná hudba. S Davidem jsme se o nich bavili, a když se objevila příležitost, tak jsme se domluvili, že je spolu uděláme. Kromě Ostravy v březnu ještě vystoupíme v Brně, Plzni, Praze a ve Zlíně.

Věnoval se ve Vaší rodině někdo hudbě nebo přímo zpěvu?

V naší rodině se muzice nikdo nevěnoval, pokud vím. Tatínek je lékař a maminka překladatelka. Jen dědeček měl umělecké sklony – hezky maloval a trochu falešně hrál na housle. Výtvarný talent po něm asi zdědila moje sestra. 

A jaká tedy byla Vaše cesta ke zpěvu?

Se zpěvem jsem začal relativně pozdě. Do ZUŠ E. Runda v Ostravě jsem sice začal docházet už v 6 letech, ale to jsem ještě zkoušel hru na klavír. Bylo to spíše z donucení a vůbec mě to nebavilo. Pak jsem zkoušel klarinet, ale nebylo to lepší. A vlastně až v 15 letech jsem se začal pod vedením Alice Zábranské věnovat zpěvu. Přišly první úspěchy na soutěžích a já si říkal, že by to mohlo mít smysl. Pak jsem studoval gymnázium a stále docházel na hodiny zpěvu. Když jsem se rozhodoval co dále, uvažoval jsem o studiu medicíny, ale nakonec jsem se přihlásil na ostravskou konzervatoř. Přijali mě a já si dal takový osobní termín – rok, dva a pak se uvidí. Musel jsem získat pocit, že moje práce někam směřuje, že se posunuju, že mám šanci se prosadit na mezinárodní scéně.
Měl jsem štěstí, že jsem se na konzervatoři dostal pod křídla Elišky Pappové, která za vše, co následovalo, víceméně může. Strávili jsme spolu spoustu hodin nejen těch předepsaných ve škole, ale mnoho i mimo školu o víkendech, svátcích. Často to byly celé dny. Tedy, ne že bychom celý den procvičovali zpěv, ale taky jsme si často povídali a já tak nenásilně nasával zkušenosti. Další jsem sbíral na soutěžích (vítězství v Mezinárodní pěvecké soutěži A. Dvořáka v Karlových Varech v kategorii Junior a druhá cena v kategorii „Píseň“ – 2003, laureát Mezinárodní soutěže J. Obrazcovové, finalista soutěže P. Dominga „Operalia“ – 2007, první cena v kategorii „Píseň“ v soutěži v Cardiffu Singer of the World – 2009 ) a mistrovských kurzech.

Ve studiu jste pak pokračoval kde?

Do roku 2009, kdy jsem absolvoval, jsem pokračoval na Ostravské univerzitě, kam řízením osudu se mnou přestoupila i moje pedagožka z konzervatoře. Už během studia jsem hostoval v Národním divadle moravskoslezském nebo v Národním divadle v Praze. V roce 2008 jsem na základě úspěšně zvládnutého konkurzu získal angažmá v Komické opeře v Berlíně. Ale způsob práce se mi nelíbil.  Jsem svým způsobem konzervativní člověk a pojetí tamních inscenací bylo podle mého názoru násilně zmodernizované. Proto, když přišla nabídka z berlínské Státní opery, neváhal jsem. V tomto divadle jsem od sezóny 2012/2013.

Jak se Vám líbí v Berlíně?

Berlín mi ale k srdci nepřirostl. Sice už si pomalu zvykám, ale je to na mně příliš studené město. Daleko bližší je mi třeba Vídeň, odkud pochází má žena Nicola, která je také opěrní pěvkyní. Jejím oborem je koloraturní soprán.

V kolika jazycích jste už zpíval?

Zpívám česky, ale musím přiznat, že ne moc často, pak samozřejmě italsky, německy, anglicky, rusky, francouzsky a v dohledné době přibude polština.

Jste pověrčivý jako snad všichni umělci?

Nejsem, nebo lépe řečeno, nechci být. Eliška Pappová mi ale třeba vštěpovala, že přes pódium by se nemělo chodit v čepici a kabátě, tak tohle dodržuju. Ale není to pověrčivost, spíše projev úcty a respektu. A pak samozřejmě takové ty známé pověry, jako že se nemají dávat boty na stůl, protože se Vám „zašněruje“ mozek, nebo že se nemají zašívat kostýmy na člověku, protože se mu tím „zašijí“ ústa. To sice nedodržuju, ale dávám si na to bacha (smích).

A co Vás čeká dále?
V únoru to bude nahrávání Biblických písní s Českou filharmonií pro společnost Decca, v březnu pak tři koncerty s dirigentem Václavem Luksem (Rudolfinum, Drážďany), samozřejmě představení ve Státní opeře v Berlíně, dále Dvořákova Stabat mater v Rotterdamu. Ale hlavně se moc těším na Terryho Gilliama (člen skupiny Monty Python) ve Státní opeře v Berlíně, kde představí svou inscenaci Berliozova Faustova prokletí. Dirigovat bude sir Simon Rattle a na scéně se potkám i s Magdalenou Koženou.

Stíháte ještě něco dalšího vedle hudby? Máte nějakého koníčka?

Moc rád chodím po horách. Teď jsem byl pár dnů v Ostravě a hned třikrát jsem si vyšlápl na Lysou. Moje žena je z Rakouska, takže léto trávíme v Bad Ischlu, odkud vyrážíme na túry do okolí. Ty výhledy a barvy jsou prostě nádherné.

Nejen o tomto koncertu si s Janem Martiníkem povídala Kateřina Huberová z Českého rozhlasu Ostrava v pořadu Koktejl. Povídání si můžete poslechnou zde.

Zajímavý rozhovor s Janem Martiníkem najdete také na webu operaplus.cz

Sdílet na Facebooku