Josepha Mooga můžete slyšet na ostravských koncertech v Domě kultury města Ostravy, kde ve dnech 20. a 21. dubna přednese Klavírní koncert č. 4 Antona Rubinsteina. Výběr skladby je jen potrzením slov o Moogově dramaturgickém hledačství. Janáčkova filharmonie uvede tento koncert poprvé ve své historii. Během večera zazní ještě Ligetiho Atmosphéres, které jistě znáte z Kubrickova filmu 2001: Vesmírná Odyssea, kde doprovázejí sekvenci letu k Jupiteru. Kubrick však poněkud opomenul Ligetiho požádat o svolení k použití a celý případ měl dlouhou a nepříjemnou soudní dohru. Na závěr se s Musorgským vydáme na výstavu známých “hudebních” obrazů, kterým byly vzorem výtvarná díla skladatelova přítele Viktora Hartmana. Koncerty začínají v 19 hodin.
Moog se narodil se v roce 1987 v Ludwigshafenu, hru na klavír studoval v Karlsruhe, Würzburgu a Hannoveru, v roce 2012 získal prestižní ocenění International Classical Music Awards v kategorii Mladý umělec roku, o dva roky později byl oceněn titulem Instrumentalista roku, v roce 2015 na jeho konto přibývá Gramophone Classical Music Award a loni pak byl za nahrávku klavírních koncertů Griega a Moszkowského nominován na Grammy v kategorii Best Classical Instrumental Solo (Deutsche Radio Philharmonie Saarbrücken, dirigent Nicholas Milton).
Jeho vynikající technické dovednosti ve spojení s inteligentní muzikalitou jej řadí k absolutní špičce mezi současnými klavíristy. Díky své odvaze uvádět vzácná a zapomenutá díla, nebo vlastní skladby je znám a oceňován v celém světě. Svůj rozsáhlý repertoár uplatňuje při koncertech s významnými orchestry a renomovanými dirigenty v proslulých sálech, ale také na svých recitálech a komorních koncertech. Je také členem Young Steinway Artists, což je komunita výjimečně talentovaných klavíristů podporovaných firmou Steinway & Sons.
Zajímavé je, že se Moog nezúčastnil žádné klavírní soutěže. Sám o této jisté „anomálii“ říká: Myslím a mluvil jsem o tom také se svými učiteli, že do soutěže musíte jít na sto procent, musíte být přesvědčeni, že můžeme vyhrát, a to zrovna není můj případ. Navíc je vždy stanoven repertoár, který mě zrovna nemusí zajímat.“

Koncerty legendárního virtuosa 19. století Antona Rubinsteina nepatří k příliš často uváděným skladbám. Proč myslíte, že jeho díla téměř zmizela z koncertních pódií?

Jedním z hlavních problémů může být charakteristika jeho klavírních koncertů. Bývají celkem dlouhé a lehce disproporční v tom smyslu, že Rubinstein někdy točí příliš mnoho textury okolo jedné hudební myšlenky. Klavírní koncert č. 4 je však nejsilnější z jeho pěti koncertů a na mnoha místech připomíná Čajkovského. Je velmi osobitý a vyzařuje z něj brilantní inspirace.

Anton Rubinstein patřil k největším virtuosům své doby. Předpokládám, že tento fakt se značně odráží v obtížnosti klavírního partu.

Je to velmi náročný sólový part a celé dílo stojí ve skvělé tradici takzvaných virtuózních koncertů, ale zároveň jde o silně emocionální a intenzivní hudbu. Rubinstein tento koncert zcela jistě nenapsal proto, aby se předváděl, a velmi zručně v něm pracoval s orchestrem.

Spatřujete v Rubinsteinově hudbě nějaké paralely např. s jeho současníky? Lisztem? Čajkovským? Jak lze vlastně Rubinsteinovu hudbu charakterizovat?

Sám Rubinstein byl jedním z největších obdivovatelů Beethovena, a proto mu Liszt rád říkával „Van II.“, čímž odkazoval na „Van“ v Beethovenově jménu. Proto se jeho hudba dost liší od Lisztova tonálního jazyku a není tak ruská jako hudba Čajkovského. Pro mě je to pokus o přenos Beethovenova psaní pro klavír do éry romantismu, ale zároveň – jak už jsem zmínil – je Rubinsteinův styl velmi osobitý.

Lze říci, že Rubinstein patří k Vašim oblíbeným skladatelům?

Pro mě je vždy velmi těžké vybírat si oblíbence, obzvláště s tím, jak se vkus mění v průběhu života. Vždy si ale vychutnávám Rubinsteinův klavírní koncert č. 4 kvůli jeho vážnosti a intenzitě, romantické atmosféře a silnému dramatu, které obsahuje. Můj repertoár, to je Scarlatti, Bach a Händel ale i avantgardní skladatelé jako Thierry Escaich, Wilfried M. Danner či Karl-Heinz Stockhausen. Zvláštní náklonost cítím k Alexanderu Scriabinovi a obzvláště k jeho orchestrální hudbě, ale rád si zahraju i Haydna nebo Beethovena stejně jako skladby od Liszta, Godowskyho či Debussyho.

A jsou skladatelé, které byste ve svém životě úplně nepotřeboval?

Hudba, to je velmi osobní oblast a já jako každý člověk mám některé autory raději než jiné. Jsem si tedy vědom jejich kvalit, ale kdybych měl možnost volby, tak bych si jejich dílo nevybral. Tak to mám například s mnoha skladbami od Šostakoviče, ale život je dlouhý a může se to ještě změnit.

Jak přistupujete ke studiu nových skladeb? Tedy od jejich výběru až po uvedení na pódiu?

Výběr může být někdy velmi náhodný, třeba si procházím osobní knihovnu či sbírku, což je nejčastější způsob, jakým se do některých děl zamiluju. Obecně se snažím při hledání inspirace neposlouchat nahrávky, protože se snažím najít si vlastní interpretaci. Tady nejde o žádnou aroganci. Pro mě je prostě jednodušší brát partituru jako jedinou referenci.

Jak se změnila úloha a způsob života interpreta ve 21. století oproti době, kdy působil v této roli Rubinstein? Byl svým spolu s Lizstem svým způsobem předchůdcem moderní interpretace a tohoto řekněme trochu kočovného způsobu života.

Podle mě spočívá největší změna v omezení na pouhou interpretaci, kdy velmi málo moderních interpretů také skládá hudbu. V dřívějších dobách hudebníci bývali většinou lidé mnoha talentů, a to silně ovlivňuje přístup k hudbě a obecný koncept hudby. Cestování se také velmi zintenzivnilo a změna prostředí dokáže být poněkud nepřirozená, protože k ní dochází tak rychle. V předchozích staletích hudebníkům zabíral samotný přesun z bodu A do bodu B mnohem déle, což také mívalo dopad na jejich pohled na hudbu i život.

Máte představu o tom, jakým způsobem hrál? Existují záznamy popisu jeho hry, kritiky atd. Zabýval jste se těmito materiály při studiu tohoto koncertu?

Mám jednu úžasnou knihu o programech jeho recitálů, které trvaly zhruba tři hodiny. Tak jako Liszt a mnozí interpreti té doby hrával pro veřejnost i z listu bez přípravy a kromě toho měl v repertoáru spoustu nové hudby. V té době to bývaly sklady od Mendelssohna, Griega či Brahmse. Hrával také Beethovena, Schumanna a další německou hudbu. Je to fascinující čtení a je zajímavé ho vidět, jak vysoko sedával na stoličce ke klavíru!

Co je v dnešní době dle vás nezbytné k tomu, aby se hudebník prosadil jako sólista? Většina klavíristů dnes začíná po vítězství v nějaké prestižní interpretační soutěži. Výjimkou je snad jen Jevgenij Kissin. Interpretační soutěže se staly povinností, pro manažery pak měřítkem, podle kterého často interprety „nakupují“. Asi dnes nelze jinak, a přesto nepřipadá vám, že se dnešní doba snaží převést hudbu na jakousi matérii? Je i jiná cesta?

Já mohu říct jen to, že neexistuje žádný podrobný plán, jak dosáhnout úspěšné kariéry. Obvykle se má za to, že vítěz soutěže udělá skvělou kariéru, a přece k tomuto pravidlu existuje tolik výjimek. Žijeme v éře všudypřítomné superinflace, a to zasahuje i obory, které jsou ze své podstaty nekomerční, například umění, náboženství a učení. Dnešní ekonomika je přítomna i ve světě umění a snaží se z hudby udělat byznys, produkt. Existují spousty mladých hudebníků, a proto se styk s veřejností a reklama staly velmi silnou zbraní, která zdánlivě pomáhá publiku při rozhodování. Jedním z hlavních problémů může být pohled na život umělce. Je to doslova životní styl, ne kariéra, která může být oddělena od dané osobnosti a se kterou může být zacházeno jako s prací v kanceláři nebo profesí sportovce.

Jak Vás osobně posunula všechna ocenění, které jste získal a získáváte, zejména za Vaše nahrávky?

Za všechna ocenění jsem velmi rád, protože díky nim vidím, že se lidem líbí moje činnost ambasadora hudby i to, že se o ni rád podělím. V první řadě jsem rád za daná díla a jejich skladatele, a to je pochopitelně velmi silná motivace!

Natáčíte rád?

Nahrávání mám velmi rád. Je to fascinující proces, kdy se snažíte zachytit ideální verzi daného díla. To však zůstává filozofickou otázkou, jakmile zjistíte, že žádná nahrávka nezůstane ideální navždy. Naneštěstí, nebo možná naštěstí si můžete jednu ze svých nahrávek dnes zamilovat a za pár let s ní absolutně nesouhlasit. Stejně ale platí, že CD je jen dokument jedné fáze umělcova života, a proto naprosto rozumím tomu, že velcí hudebníci nahráli některá díla za svůj život několikrát.

Pocházíte z hudební rodiny, žijete s hudbou tedy doslova od narození. Považujete to za výhodu nebo za prostý fakt?

Rodiče hrají v orchestru, ale v naší rodině nikdo nikdy nehrával na klavír. Měl jsem prostě štěstí, protože jsem byl vždy obklopen hudbou. Rodiče mě ale nechali dělat všechny chyby, abych se z nich poučil, a nikdy mě nikam netlačili. Proto chápu dětství v rodině hudebníků jako velkou výhodu, ale znám i pár příkladů, kdy to moc dobře nedopadlo.
Celý rozhovor najdete v dubnovém čísle časopisu Hudební rozhledy.)

_____________________________________
20. a 21. 4. 2017, 19 hodin
Dům kultury města Ostravy

Program:
György Ligeti: Atmosphères
Anton Rubinstein: Koncert pro klavír a orchestr č. 4 op. 70
Modest Musorgskij: Obrázky z výstavy (arr. Maurice Ravel)

Účinkují:
Joseph Moog – klavír
Janáčkova filharmonie Ostrava
Yordan Kamdzhalov – dirigent

Sdílet na Facebooku