V roce 2013 hrál 2. a 3. větu ze Saint-Saënsova Koncertu pro klavír a orchestr č. 2 g moll, o dva roky později to byl Prokofjevův Klavírní koncert č. 2 g moll a pro letošní vystoupení si vybral Bartóka  a jeho Klavírní koncert č. 3.

Připomeňme si rozhovor, který nám Tomáš Vrána poskytl v roce 2015.

Kdybyste se měl představit pomocí jedné věty, jak by zněla?

Zajímavá a zároveň asi nejtěžší otázka 🙂 Pravděpodobně by ta věta zněla nějak takto: Jsem klavírista Tomáš Vrána, pocházím z malé horské vesničky Mořkov kousek od Nového Jičína, a ačkoliv jsem introvert, mám rád všechny lidi, kteří mají rádi dobrou a kvalitní hudbu a pro které je hudba i něco víc než jen skvělý interpretační prožitek.

V životopise uvádíte, že na klavír hrajete od tří let. Pamatujete si na nějakou příhod z dob svých opravdu raných začátků? Jak taková hra na klavír ve třech letech vypadá?

Naši mi koupili ve třech letech malý klavírek k Vánocům jako hračku, který měl již nicméně rozsah asi oktávu a půl. Na ten jsem začal vybrnkávat první jednoduché písničky. Dobře si však pamatuji na ten šok, když jsem o nějakou dobu později vstoupil jednoho dne do svého pokoje a místo mého malého klavírku už stál u stěny velký nástroj 🙂.

Jak často a jak dlouho denně cvičíte? Tedy pokud cvičíte denně:-)

Já jsem vždy zastával názor, že lépe je cvičit méně, ale o to intenzivněji a uvědoměleji. Přiznám se, že jsem si nikdy na hodinkách neměřil, kolik cvičím. Když někdo říká, že cvičí denně třeba sedm, nebo i osm hodin, nabízí se otázka jak kvalitně a jestli to hlavě a prstům něco přináší, případně jestli se nejedná o pouhé mechanické opakování. Jiná situace je, pokud dostanu do ruky nějakou novou skladbu, která se mi zalíbí a chci si ji co nejrychleji přečíst – to strávím u klavíru s přestávkami klidně i téměř celý den 🙂

Kterou z rad ohledně klavírní hry, jichž jste již určitě dostal nepočítaně, považujete za nejpřínosnější? Nebo kterou dodržujete?

Říká se, že klavíristů je strašně moc. Je to pravda, nicméně skutečně dobrých klavíristů je pouze na prstech jedné ruky. Hudba je pro mě světem, do kterého se můžete alespoň na chvíli schovat před krutou realitou tam venku. Je to svět, kde vám zkrátka nemůže nikdo ublížit. Klavírní hra je pak v tomto směru až jakýmsi posláním. Každý muzikant by měl podle mě mít i velkou dávku pokory, které si velice vážím, a která se v dnešní až příliš sebevědomé době moc nenosí. Člověk si musí vážit daru, který dostal od Toho nahoře.

Budete hrát Prokofjevův Druhý klavírní koncert. Co je podle Vás na této skladbě interpretačně přitažlivé? A co posluchačsky?

Je to jeden z mých nejoblíbenějších klavírních koncertů vůbec, ačkoliv myslím, že ani dnešní publikum jej ještě řádně nedocenilo – je to spíš tak půl na půl – jedni ten koncert milují nade vše, druzí jej doslova nenávidí. Technicky se jedná o velmi obtížný koncert – v Rusku se mu doslova říká „Klavírní ďas“, jelikož je charakterově velice temný a pochmurný. Sám Prokofjev jej však často vyzdvihoval jako své nejoblíbenější dílo, ačkoliv posluchači ho při skandální premiéře odsoudili. Například již v první větě se nachází notoricky známá obrovitá sólová kadence sólisty, kde si klavírista opravdu sáhne až na samotné dno svých sil, než přijde vysvobození od orchestru.

Zjišťujete si o skladbách, které postupně přibývají do Vašeho repertoáru, informace o okolnostech a době jejich vzniku a podobně?

Ano, snažím se o to. Jelikož mám moc rád dějiny hudby a nejrůznější historky a povídačky o skladatelích, tak mě to i moc baví. V případě Prokofjevova Druhého klavírního koncertu bych řekl, že je to přímo nezbytnost. Ten koncert je totiž věnovaný skladatelovu spolužákovi a kamarádovi z konzervatoře, který napsal Prokofjevovi dopis na rozloučenou, a pak se zastřelil. Vcelku lehce pak lze vyvodit, proč je ten koncert takový, jaký je.

Máte nějaký hudební sen (pozitivní – nebo to může být noční můra)?

Jeden sen se mi již splnil 🙂. To, že si mohu zahrát celého Druhého Prokofjeva s velmi dobrým orchestrem, pro mě znamená opravdu moc. Velmi rád bych někdy v budoucnu s někým nastudoval Messiaenovu Turangalilu – což je takové další moje velmi oblíbené dílko, nicméně vždycky si říkám, že je lépe toho po životě nechtít příliš hodně a já už toho hodně dostal, takže je to jen zatím taková skrytá tužba. Pokud se jedná o nějakou noční můru – jelikož jsem povahově takový introvertní flegmatik, přiznám se, že mě velmi děsí svět za hranicemi a jeho budoucnost. Zkrátka dnešní doba prostě fandí lidem s velkým sebevědomím, kteří se umí prosadit, drát se dopředu za každou cenu, neustále cestovat, být komunikativní. Takový bohužel nejsem.

Čemu se momentálně věnujete ve volném čase, máte-li nějaký vedle studia a hudby?

Ač je volného času málo, vždycky se snažím si nějaký přece jen udělat – jak pro zábavu, tak i pro nutný odpočinek. Jsem velkým fanouškem filmu a filmové hudby vůbec. Píšu scénáře a zrovna nedávno jsem dal dohromady pár svých velmi dobrých přátel i z ochotnických divadel a natočili jsme celovečerní studentský snímek – černobílou téměř dvouhodinovou detektivku s názvem „Myškinsův zatykač“ ,která už si dokonce odbyla i svou slavnostní premiéru ve velkém kině v Novém Jičíně. Divácky oslavil film velký úspěch, což bylo pro mě jakožto režiséra a skladatele hudby pozitivním překvapením. Jestli zbude čas i na další filmové experimenty, budu moc rád.

Kdybyste si nezvolil jako životní cestu klavír, čím byste chtěl být?

Myslím, že o filmařině a o filmové hudbě bych v tom případě velmi vážně přemýšlel, nicméně nemyslím, že bych i tak klavír nadobro opustil. To určitě ne.

A otázka, která jistě bude zajímat především Vaše mladé fanynky. Jste zadaný:-)?

Se spolužačkou a výbornou klavíristkou Maruškou Pawlowskou hráváme docela často na dva klavíry a vzájemně se doprovázíme. Párkrát jsme si pohrávali s nápadem, že bychom někdy v budoucnu založili klavírní duo (jelikož ta jsou přece jen vzácnější, než klavírní sólisté), tak uvidíme, jak to dopadne.

Sdílet na Facebooku