Koncert zahájili ostravští filharmonici předehrou, která byla koncipována jako směs melodií z nejznámějších hitů Olympic, například Jasná zpráva, Želva apod. Potom už přišli na scénu očekávaní veteráni populární hudby v čele s kytaristou a zpěvákem Petrem Jandou. A nekompromisně, bez průtahů, trapných proslovů či hereckých gest zahájili koncert písní My už jiný nebudem. Novější skladba s textem Zdeňka Rytíře zastřešila v roce 2012 jubilejní kolekci pěti CD vydanou k padesátinám kapely. Filharmonie nehrála ve všech písních, některé skladby Olympic zahrál sám s neutuchající vervou.

Dalším hitem byla píseň Manekýny z alba Bigbeat (1986), v níž se zaskvěl baskytarista Milan Broum, jehož špičkové instrumentální výkony znamenaly pro kapelu počátkem osmdesátých let minulého století obrovské oživení. Basové linky Brouma jsou stále perfektní ukázkou dokonalého řemesla, komplexního zvládnutí všech hráčských technik a hudebních žánrů.

Následovala slavná Bon soir mademoiselle Paris s nádherným aranžmá Martina Kumžáka, který ostatně vytvořil všechny symfonické aranže. Píseň z alba Jedeme jedeme (1971) má nestárnoucí, skvostný text, jehož autorem je Zdeněk Rytíř, který vystřídal tehdy výhradního kapelního textaře Pavla Chrastinu. Janda také zprvu vtipně okomentoval, že píseň udělal slavnou „Péťa Muk“ a dodal, že snad posluchači zvládnou rytmický přechod v refrénu, kde se v původní verzi Olympicu střídá sudý a lichý takt.

Píseň Já z konceptuálního alba Ulice (1981), přinesla střídání v refrénu, kde s Jandou přesvědčivě zpíval Broum i hostující bubeník Martin Vajgl. Nesmrtelnou baladu Je to tvá vina si Janda, který dosud střídal kytary jako na běžícím páse, vychutnal pouze pěvecky a zazpíval ji strhujícím způsobem, nestárnoucím hlasem a chlapským šarmem.

Přesvědčivě vyzněla i harmonicky i rytmicky svěží píseň Můj klid, které vévodí klávesy skvělého Jiřího Valenty. Skvostná byla instrumentálkaStejskání, u níž Janda přiblížil okolnosti jejího vzniku, daného rozchodem s dívkou. Janda je pořád kytarista velkého formátu a není vůbec nadnesené tvrdit, že patří v této zemi k těm nejlepším a nejzásadnějším hráčům. Ve Stejskání se blýskl zejména nádherným vibratem, vytahováním strun i prací s vibrapákou, která prozradila poučenost progresivními technikami kytaristů jako je Steve Vai či Joe Satriani.

Olympic se neztratil ani v jedné z nejtvrdších pecek své tvorby – písniKdyž ti svítí zelená, jež zastřešuje stejnojmenné album z roku 1988 a která ukazuje na inspiraci heavy metalem i trashem. Jednou z nejúčinnějších hitů byly i v Gongu Jasná zpráva, Osmý den a Okno mé lásky.

Písně, které nesmí chybět v žádném zpěvníku, vyzněly i díky Janáčkově filharmonii překrásně, škoda, že do posledně jmenované orchestr zapojen nebyl. Potvrzením, že ani novější tvorba kapely není vůbec k zahození, byla píseň Já nejsem zlej. Zlověstná balada o stáří je ukázkou, že Petr Janda také dokáže napsat přesvědčivý a nosný text.

Po neodmyslitelné Želvě rocková legenda uzavřela hlavní koncertní blok stylově písní Jako zamlada z alba Kanagom (1985). Tím večer nekončil, protože si nadšené publikum vytleskalo Olympic zpět a zazněly ještě songy Dej mi víc své lásky a překrásně tesklivá balada Slzy tvý mámy. Ani po přídavcích se ještě nechtělo lidem domů a po předlouhém aplausu se kapela znovu vrátila a zahrála poslední píseňDědečkův duch.

Toho už si někteří diváci spontánně užívali pařením ve stoje. Olympic předvedl poctivou rockovou show plnou vynikajících instrumentálních výkonů, kvalitních zpěvů a dovedné sehranosti. Dokázal s neuvěřitelnou elegancí, že jeho bigbeat nestárne.

Hudebníci na pódiu nestáli jako parta důchodců, ale jako energická, dravá formace, která – když se do toho opře – smete z pódia hravě kapely o generace mladší. Bez frází, vnucování, holedbání. S chlapskou rockovou duší.

Janáčkova filharmonie se po boku legendy neztratila. V písních, kde filharmonici hráli, se jejich výkony účinně spojily s kapelou a přispěly k zvukovému lesku. Také někteří hráči z orchestru si dokázali koncert užít: bylo parádní sledovat, jak se charismatická houslistka s blonďatou hřívou pohupovala do rytmu a zpívala s kapelou většinu písní.

Škoda jen, že kvalita nazvučení nebyla ideální a mnohé z nástrojů orchestru zůstaly v řadě písní upozaděny (vynikly samozřejmě hlavně smyčce ve vysokých nástrojových polohách a žestě). Výsledek spojení filharmonie a kapely nebyl díky problematickému zvuku tak přesvědčivý jako na jiných koncertech. I přesto lidé z Gongu odcházeli rozzáření a spokojení. Příští rok stráví Olympic na pódiích padesátý pátý rok. A není to promarněný čas. Legenda žije dál.