Výjimečná byla především sobotní Hudba pro tři orchestry, která přinesla mimořádný zážitek, neboť jen málokdy je možné slyšet tak početná tělesa. Hlavně ale ukázala na stále aktuálnější aspekt rozložení hudby v prostoru, který na sebe poutal pozornost od nástupu elektronické hudby. Tyto doby připomněla Gesang der Jünglinge Karlheinze Stockhausena. Kompozice pro chlapecký sbor, jehož hlasy byly rozstříhány a doplněny elektronickými zvuky, byla už v době svého vzniku v roce 1956 vícekanálová. S prostorem hodně pracovalo i klíčové dílo večera, Stockhausenovy Gruppen, kde tři orchestry hrály současně, ovšem každý něco trochu jiného, pracoval přitom s prolínáním rytmů i clusterů.

Dirigenti Petr Kotík (nahoře uprostřed) a Johannes Kalitzke (vpravo dole) řídí tři orchestry.

FOTO: Ondřej Deml

Prolínání různých motivů bylo nejpatrnější u Johna Cage, i když ten se k němu dostal z jiné strany. Pracoval s náhodou, skládal pomocí házení mincí nebo kostek, takže se běžně hrají současně dvě jeho různá díla, protože jsou velmi vzdušná, nebo se do interpretace díla také pouštělo rádio.
V Karlíně zaznělo Atlas Eclipticalis v plném obsazení, tedy pro 86 hudebníků, z nichž každý je sólistou, simultánně s velmi minimalistickým dílem Winter Music,které hrál vynikající a důrazný klavírista Daan Vanderwalle. Kotík použil ještě dalšího kontrastního prvku, neboť současně zahrála hornická kapela ze Stonavy. To bylo zajímavé, i když byl její vstup vzhledem k razantnímu zvuku až příliš dlouhý.
Kotíkova záliba v kontrastech byla patrná i ve Variaci pro 3 orchestry, kde nechyběla melodická odlehčení, a ještě více druhý den v jeho komorním díle Nine + 1, kde pracoval i s banalitou.
Velkým zážitkem byly v Karlíně i mikrotonální Three Petals Philla Niblocka, kdy se během dvaceti minut kontinuálně posunovalo ladění z durového do mollového. Právě rozložení v prostoru umožnilo lépe vnímat kontinuální změnu zvuku.
Stejně jako Stockhausenova elektronická kompozice Niblockovo dílo současně ukázalo, že hudbu už dnes netvoří jen systémy s půltónovými intervaly.Stockhasuen také ukázal, jak důležité je využití nehudebních zvuků, s nimiž pracoval i Christian Wollf.
Naopak jistým zklamáním bylo beautiful to me. ah Jacka Sotomského. Kombinace orchestru a akordeonu byla zajímavá, ale elektronika byla až moc prvoplánová a využívala oposlouchaných zvuků i ohraných postupů.Vynikající výkon podala houslistka Hana Kotková, která se dokázala prosadit i vedle ryčných dechů, jak jednoplátkových, tak dvouplátkových.