Ostravské publikum v sále Janáčkovy filharmonie zažilo skutečně jedinečný večer. Vyslechlo Schubertovu intimní písňovou pouť Zimní cesta (cyklus písní pro mužský hlas a klavír na básně Wilhelma Müllera, op. D 911) v interpretačním podání té nejvyšší současné úrovně. Jan Martiník a David Mareček provázeli diváky na cestě plné melancholie a beznaděje doslova do „posledního dechu“, za což jim oprávněně patřily neutuchající standing ovations do posledního místa zaplněného hlediště.

Cyklus Winterreise patří v Schubertově tvorbě k tomu nejvyhledávanějšímu a hudebně nejvyzrálejšímu, dokonce je mezi interprety i posluchači populárnější než poeticky idylická Die schöne Müllerin. Přesto je u nás písňová tvorba německých skladatelů v koncertním podání záležitostí spíš sporadickou, tedy v případě, že nebereme v potaz studentské absolventské koncerty, kde je píseň nedílnou součástí rozvoje pěvecké techniky a interpretačních dovedností aspirantů na pozici pěvce-sólisty. Vrcholových nastudování je zkrátka málo, a to nejen v ostravském regionu, ale v tuzemsku obecně.

Již teď se nebojím říci, že takto výsostně provedená Zimní cesta, kterou jsme mohli v podání Jana Martiníka a Davida Marečka včerejšího večera vyslechnout, je úkazem zcela ojedinělým a oprávněně patří k pomyslným vrcholům letošní koncertní sezony. Má silně nadregionální přesah, a byť se jedná o koncertní provedení hudby v komorním duchu, kterému víc sluší intimní prostředí, zasloužila by si nejen pozornost, které se jí očividně dostává, ale také by jí slušel profesionální zvukový záznam.

Basistu Jana Martiníka dnes již v tuzemsku netřeba představovat, byť je jeho domovská scéna nyní za hranicemi, konkrétně v berlínské Staatsoper, kterou neřídí nikdo menší než Daniel Barenboim. Smysl pro interpretaci písně Martiník dokázal divákům nejen na řadě koncertních vystoupení, ale i na pěveckých soutěžích. Je interpretem, pro něhož je píseň nedílnou součástí umělecké promluvy, a jeho schopnosti v oblasti pěvecké techniky není třeba déle rozebírat.

Technická úskalí nepřekonává, jelikož interpretace písně pro něj úskalí nepředstavuje. Hlasový témbr Martiníka má širokou škálu barev – umí být uvolněný, sametově a měkce znějící, ale i závažný, ve spodní hlasové poloze místy připomínající Gottloba Fricka. V široce klenutých frázích jde hodně po textu, v charakterním zpívání je zase navýsost zřetelný. S přehledem zvládá výraznější intervalové skoky, klade akcenty tam, kde logicky vycházejí z pravidel interpretace raně romantického repertoáru, z autorova zápisu i z přirozeného fonetického znění jazyka. V dikci, artikulaci i ve znění konsonant předkládá ryzí němčinu, čímž poukazuje též na zpěvnost německého jazyka. V oblasti interpretace je přesvědčivý, není přílišně patetický a je oproštěný od zbytečných gest. Jako mladý snílek a poutník, bloudící světem na pokraji smrti, byl a je v přednesu uvěřitelný. Zpívá lehce a s postavou poutníka se ztotožňuje natolik, jako by vyprávěl svůj osobní příběh.

Klavírista David Mareček interpreta nejen doprovázel, nýbrž mu byl po celý cyklus rovnocenným partnerem a kreativně pěvce podporoval, jindy mu odpovídal tak, jak to zamýšlel sám Franz Schubert. Přesvědčivě vystihl škálu pesimistických nálad a beznaděje za užití zcela jednoduchých výrazových prostředků.

Oba interpreti tento bezmála pětasedmdesátiminutový, a jak sami říkají: „nesmírně psychicky i fyzicky náročný“ cyklus nejen ustáli, ale zvládli interpretovat s nadhledem. Pouť potulného básníka publikum od začátku do konce intenzivně prožívalo s interprety, jejichž výpověď od počátečních veršů plných poklidné nálady až po drásající písně nenarušil ani drobný sólistův textový výpadek nebo nepochopitelný potlesk hrstky diváků uprostřed cyklu. Na Ostravu je takovýto počin zcela výjimečný a Zimní cesta v podání Jana Martiníka a Davida Marečka by měla být ve vašem hledáčku. Za mne rozhodně doporučuji koncertní provedení v následujících termínech a městech navštívit.