Koncert s názvem Láska na první poslech vsadil na hudebně-dramaturgickou rovinu – v programu až do poslední chvíle figurovalo v roli moderátora jméno herce Norberta Lichého. To by nebylo žádným překvapením. Vztahem k hudbě je ostravská herecká legenda všeobecně známá. Nelze zapomenout na jeho vlastní scénické skladby pro divadelní inscenace. Norbert však na pódium k překvapení publika nepřišel. Objevil se jeho podobně rozložitý, zato více usměvavý kolega: herec Jiří Sedláček z Národního divadla moravskoslezského.

Zpočátku bylo na Jiřím trochu znát, že se jedná o záskok. Časově mírně přetáhl úvodní slovo, které zahájil pěkným příběhem o fascinaci muzikou. Hudební vášeň může vést až k tomu, že skončíme v kabinetu učitelky hudební výchovy, která si láduje do uší Čajkovského 1. klavírní koncert b – moll a nevnímá svět kolem sebe.

Jako první zazněla předehra k opeře Wolfganga Amadea Mozarta Únos ze serailu. Tuto předehru jsem slyšel nedávno v provedení jiného ostravského hudebního tělesa. Dlužno dodat, že tentokrát Janáčkova filharmonie vyšla z nečekaného srovnání lépe. Vavřínek zvolil živější tempo, provedení bylo přesné, energické a netradiční party bicích nástrojů (např. triangl si zde skutečně užije!) byly perfektně sehrané s celým orchestrem.

Sedláčkovo povídání o Peer Gyntovi bylo možná také zbytečně dlouhé. Jenže herec má lidem sdělovat příběhy, je to jeho poslání, a Jiří to učinil i za cenu rizika, že to bude přetažené. Proto Griegova scénická hudba, konkrétně část Ve sluji krále hor získala i rozměr mimohudebního příběhu. U třetí skladby se něco zlomilo. Povolilo napětí mezi posluchači, kteří jsou zvyklí chodit na klasiku, roztály předsudky mladších, kteří jsou zvyklí chodit do divadla? Nevím. Každopádně to bylo hlavně sólistou, který přišel na pódium.

Skvělý houslista Jiří Vodička zahrál první větu Koncertu pro housle a orchestr e – moll Felixe Mendelssohna. Geniální hudba vyžaduje ty nejlepší interprety a Vodička se mezi ně může počítat. Jeho provedení věty Allegro molto appassionato bylo vynikající: technicky brilantní v bězích i arpeggiích, s nádherným vibratem a kultivovaným tónem. Vodička není žádný exhibicionista, nepřehání to s gesty a nedává najevo, jak hudbu prožívá, jenže jeho hra je tak skvělá, že to není vůbec zapotřebí.

Následovala první věta Allegro con brio z Beethovenovy „Osudové“ symfonie, kterou Sedláček uvodil klasickou historkou s uklízečkou. Co na tom, že herec trochu pomotal historická fakta s historkami (např. Beethoven určitě necvičil na klavír jen z donucení!). Následující symfonickou báseňVltava skladatele Bedřicha Smetany uvedl jako cyklus básníMá vlast (nikoli jako součást symfonického cyklu!). Tyto drobnosti se však musí odpustit, protože ze Sedláčkova projevu převažovalo to podstatné: věrohodný a upřímný vztah k hudbě, chuť objevovat a poslouchat.

Provedení Vltavy v interpretaci filharmoniků s dirigentem Vavřínkem vzbudilo nadšený potlesk, stejně tak následujícíUherský tanec g – moll Johannesa Brahmse byl zahrán ve skvělém dynamickém a tempovém odstínění. Také Montekové a Kapuleti z baletu Romeo a Julie Sergeje Prokofjeva poslouchali diváci s velkým zaujetím a porozuměním. Trochu slabší odhad měla dramaturgie s výběrem části hudby z baletuLabutí jezero Petra Iljiče Čajkovského. Tanec malých labutí je sice poutavý, ale příliš krátký, Čajkovskij by si zasloužil trochu větší prostor.

Večer vyvrcholil Slovanským tancem č. 15 Antonína Dvořáka, který zahráli filharmonici s takovým zaujetím, že to zvedlo posluchače ze sedadel. Nadšený aplaus ukázal, že podobná koncepce s moderováním herce může přinést určité sblížení a odhodit zábrany, které někteří lidé vůči klasice mají. Je oprávněné se domnívat, že Sedláček – pokud by měl dostatek času na přípravu a nejednalo by se o záskok – by byl tím nejlepším společníkem pro hudební výlet mezi skvosty klasické hudby. Čtvrteční koncert byl toho jednoznačným důkazem.