Janáčkova filharmonie OstravaKoncerty a vstupenkyRecenzeOstravan.cz: Novoroční koncert ostravské filharmonie v divokém rytmu pijáckých a milostných písní

Ostravan.cz: Novoroční koncert ostravské filharmonie v divokém rytmu pijáckých a milostných písní

převzato z ostravan.cz, 14.1. 2017, autor recenze: Milan Bátor

Novoroční koncert Janáčkovy filharmonie v pátek proběhl ve víru vášní, inspirací a emocí. Kolosální dílo Carla Orffa Carmina burana zaznělo v nastudování šéfdirigenta Heika Mathiase Förstera za účasti renomovaných sólistů, Pražského filharmonického sboru a mnoha dalších účinkujících.

 

Kateřina Kněžíková během Novoročního koncertu ostravské filharmonie.
Foto: Ivan Korč

Janáčkova filharmonie řeší ožehavé téma. Naštěstí se nejedná o problém existenční, ale o záležitost lokační. O tom, že stávající prostory Domu kultury města Ostravy jsou za zenitem současných potřeb, není nejmenších pochyb. Potěšující zprávou je, že v úvodní řeči ředitele filharmonie Jana Žemly zazněl první důležitý krok: byl zadán architektonický plán na výstavbu nové ostravské koncertní haly! Při těchto slovech se Žemla raději obrátil na ostravského primátora Macuru, aby zdůraznil jistotu svého tvrzení.

Tomáš Macura pojal svůj projev tradičně odlehčeným stylem. Potěšil záplavou různých dat z historie Ostravy a Ostravska, zmínil také rekonstrukci betonového skeletu, stojícího kousek od Domu kultury a poněkud kontroverzně také výročí Velké říjnové socialistické revoluce. Jak to však souvisí s ostravskou hudební kulturou, zůstává záhadou.

Je potěšující, že novoroční koncerty Janáčkovy filharmonie nejsou z jednoho těsta: po loňském odlehčeném tempu elegantních vídeňských valčíků s oslnivou sopranistkou Patricií Janečkovou tentokrát vsadila dramaturgie na koncepční, celistvé dílo: gigantickou, přes hodinu trvající scénickou kantátu na texty středověkých vagantských písní Carmina burana. Orff byl vůbec zajímavý skladatel a člověk. Pocházel z rodu s důstojnickou tradicí (otec byl bavorský důstojník a kapitán hudby granátníků na Wittelsbašském dvoře), živil se jako pedagog, upravoval a editoval barokní hudbu (zejména Monteverdiho) a v Mnichově spoluzaložil školu gymnastiky, tance a hudby.

Právě v této instituci vytvořil tzv. Schulwerk: moderní a ojedinělou vyučovací hudební metodu, založenou na využívání souboru snadno ovladatelných nástrojů (xylofony, metalofony, činely, flétny, dřívka, triangly, bubínky, zvonkohry…). Schulwerk získal mezinárodní věhlas a byl do českého prostředí poměrně zdařile adaptován skladateli Iljou Hurníkem a Petrem Ebenem. V roce 1934 se Orffovi dostala do rukou nově nalezená sbírka poezie 13. století z bavorského kláštera Benediktbeuren. Milostná, pijácká i žertovná poezie je psaná starou němčinou a latinou, opěvuje přírodu, jaro, slasti vína a lásku. Carmina burana vznikala v letech 1935 – 1936 a premiéra přinesla skladateli velký úspěch.

Orffovo skladatelské dílo jde částečně proti proudu stylových tendencí hudby 20. století: obrací se do středověku, v němž nachází prostotu a sílu v melodických liniích a orgastických rytmech. Současně vnáší do hudby minulého století zcela jedinečný smysl pro zvukovou barvu: do svých partitur Orff včleňuje dosud netradiční rytmické nástroje, klavíry, celestu a další témbrově obohacující prvky. I proto má v kontextu současného pohledu Orffova hudba nezaměnitelný výraz a neobvyklý účinek. Jakoby na něm vůbec neulpěla patina času: zní naprosto současně, není povrchní či naopak zbůhdarma artistní. V tomto ohledu má některé společné rysy s jedinečným hudebním odkazem Igora Stravinského.

Sólových partů se ujali Kateřina Kněžíková (soprán), Jaroslav Březina (tenor) a Filip Bandžak (basbaryton). Pražskému filharmonickému sboru pod vedením sbormistra Lukáše Vasilka sekundoval dětský sbor vytvořený z Janáčkova filharmonického sboru mladých, opavského sboru Luscinia a Operního studia Slezského divadla v Opavě. Děti své party nastudovaly pod dohledem zkušeného sbormistra Jiřího Slovíka.

Úvodní O, Fortuna zazněla v středně rychlém tempu a dobrém odstínění obou dynamicky kontrastních hudebních bloků. Současně se však také ukázalo, že rytmická souhra orchestru a sboru není úplně ideální. Fortune plango vulnera byla přesvědčivě ztvárněna v dechových i bicích nástrojích. Nádhernou barvou a perfektní souhrou se vyjímala Veris leta facies se skvělými dřevy a jímavým unisonem sboru.

Prvním sólovým číslem okamžitě zaujal basbarytonista Filip Bandžak. Bandžak má se skladbou bohaté zkušenosti, které ovlivnily jeho osobitý přístup k partu. Ten pramení z jeho názoru, že Orff měl při komponování basbarytonového partu na mysli interpretaci, která je kontrastní ve všech částech kantáty. To, co pěvecky a výrazově Bandžak v Omnia sol temperat rozezněl, bylo dosti nestandardní, mne osobně však přesvědčilo, že přesně takto má „Carmina“ vypadat a znít! Pochopitelně, že vyrovnaný hlas v celé hlasové poloze, nádherná hlavová rezonance a vytříbená dynamika a agogika byla v celém jeho projevu neotřesitelně přítomna. Ze všech tří sólistů mne Bandžak zaujal nejvíc, byť byly jejich výkony po všech stránkách vyrovnané. Výtečná byla také jeho Estuans interius s báječnými rubaty.

Jedna z nejkrásnějších i nejbizarnějších částí je píseň Olim lacus colueram, která pojednává o labuti, která se smaží na ohni. Sólový part je zde svěřen tenoru, jehož se ujal zkušený Jaroslav Březina. A renomovaný tenorista rovněž potvrdil své brilantní vokální kvality a citlivé vnímání struktury a obsahu hudby: jeho zpěv byl náležitě groteskní, kvílivý, také herecký projev a gestika tenoristy působily posluchačům očividně potěšení v komickém ztvárnění partu. Březinova interpretace ve falzetových výškách byla intonačně přesvědčivá a neokázalá. Přesně na míru Carminy.

Amor volat undique poprvé rozezněl dětský sbor, který v lyricky výrazném čísle nastoupil perfektně. V písni se střídá sbor se sólovým sopránem v podání Kateřiny Kněžíkové. Tato pěvkyně se v Ostravě objevuje poměrně často (naposledy v Dvořákově oratoriu Svatá Ludmila v rámci Svatováclavského hudebního festivalu) a není to vůbec náhoda. Sopranistka i výkonem na pátečním koncertu potvrdila nevšedně hluboké vnímání hudby, kterému dominovaly její dokonalé pěvecké fráze. Mezza di voce této půvabné sopranistky je nádherně měkké, vyrovnaný, sametově lahodný hlas jí funguje i v těch nejkrkolomnějších výškách. Byla něžná, senzitivní a emocemi protkaná.

Pražský filharmonický sbor pod vedením Lukáše Vasilka podal rovněž znamenitý výkon, který odpovídá interpretačním zvyklostem díla: sbor disponuje vyrovnanými hlasovými skupinami, v pátečním provedení mne uchvátily zejména soprány a alty, které zazpívaly neuvěřitelně.

Nastudování šéfdirigenta Förstera bylo výrazově, dynamicky a agogicky velmi tvárné: neobyčejně kontrastní, ale vedené železnou logikou hudebního vývoje. Co se ne úplně šťastně povedlo, byla již zmíněná souhra, která v náročném díle doznala konkrétních slabin. To ovšem neznamená, že by filharmonici nepodali báječné instrumentální výkony, kterým tentokrát dominovali skvělí bicisté a všichni aktéři sólově výraznějších instrumentálních partů. Dlouhotrvající odezva obecenstva si přinesla ještě přídavek v podobě zopakování O, Fortuna.

Ostravské provedení kantáty Carmina burana nebylo úplně ideální, přesto lze označit mnohé výkony za jedinečné. Rovněž bych rád ocenil myšlenku takto koncipovaného novoročního koncertu. Nebát se rozeznít vynikající díla 20. století bylo vždy uměleckou devízou Ostravy, vždyť se zde skladba hrála již v šedesátých letech (pod taktovkou legendárního Otakara Trhlíka) a mimochodem účinkoval v ní, stejně jako při nynějším provedení, například klavírista Zdeněk Pěček (dalších klavírních partů se v pátek ujali Alexandr Starý a Radana Foltýnová). Ostrava nahlédla do středověku v nestárnoucím Orffově díle. Teď by se slušelo, aby se mohla Janáčkova filharmonie také navracet do neobyčejně moderního a funkčního koncertního zázemí. Čím dříve, tím lépe!