Janáčkova filharmonie OstravaKoncerty a vstupenkyRecenzeOstravan.cz: Řemen nespadl ani nepraskl. Ivo Kahánek se Bély Bartóka zhostil zcela přesvědčivě

Ostravan.cz: Řemen nespadl ani nepraskl. Ivo Kahánek se Bély Bartóka zhostil zcela přesvědčivě

Převzato z ostravan.cz, autor recenze: Milan Bátor

Pověstná „řemenovka“, literární inspirace a první symfonie, která by současně mohla být desátou. To jsou atributy čtvrtečního koncertu Janáčkovy filharmonie, která ve spolupráci s pianistou Ivem Kahánkem zahrála 2. klavírní koncert Bély Bartóka a První symfonii Johannese Brahmse. Provedení řídil šéfdirigent Heiko Mathias Förster. Nejdříve však přenesli filharmonici posluchače do světa plného poezie.

 

Ivo Kahánek během koncertu s Janáčkovou filharmonií.
Foto: Ivan Korč

Josef Suk je vedle Vítězslava Nováka a Oskara Nedbala nejznámějším žákem Antonína Dvořáka. Povahově hypersenzitivní Suk byl vynikající houslista, dlouholetý člen Českého kvarteta a profesor skladby na mistrovské škole pražské konzervatoře. Časově vedlejší, nenápadnou linií je jeho skladatelská tvorba, která je skromná, co se rozsahu týče, zato však vyniká lyrickou melodikou, bohatou harmonií a rytmickou pestrostí jdoucí až k polyrytmii. Suk měl ojedinělý smysl pro barvitost hudebních nápadů, což je patrné i z jeho rané ouvertury Pohádka zimního večera op. 9, kterou napsal v pouhých 20 letech. Předehra podle Williama Shakespeara doznala dvou autorových revizí v roce 1915 a 1926, což je věc v Sukově díle nepříliš standardní a svědčí o vztahu, který skladatel k této fantazií přetékající skladbě měl.

Pohádka zimního večera se prostírá na ploše necelých 15 minut. Začíná jímavou melodií smyčců, které prostupují motivy dřevěných dechových nástrojů, harmonie skladby se ubírá nečekanými modulačními obraty, které zdůrazňují fantazijní i pohádkový charakter. Velmi zajímavá je bohatá rytmická vynalézavost a jedinečná melodika, která částečně popírá často proklamovaný fakt, že počáteční fáze Sukovy tvorby byla v područí mistra Antonína Dvořáka. Filharmonici pod taktovkou šéfdirigenta Förstera si v této skladbě počínali znamenitě, jak v jednotlivých melodických pasážích (krásně zněly především dřeva a smyčce), tak ve schopnosti dramaticky nosných gradačních ploch. Sukova Pohádka se rozezněla s čistou poetickou sugescí, lyrickým kouzlem i výrazově bohatou paletou orchestrálních barev.

V centru pozornosti publika byla především druhá skladba, jíž byl Koncert pro klavír a orchestr č. 2 G dur Sz. 95 Bély Bartóka. Maďarský klavírista, etnograf a skladatel Bartók je řazen mezi nejinspirativnější osobnosti 1. poloviny 20. století. Jeho hudba vyniká osobitou syntézou folklorních prvků, modální inovací, rytmicky neuvěřitelnou vynalézavostí, zvukovou expresivitou a originalitou. Bartókova tvorba, vnímána z odstupu více než půlstoletí, dodnes magnetizuje uměleckou přesvědčivostí a mimořádnou psychologickou hloubkou, s níž se zmocňuje posluchačů více, než pozdější experimentální cesty hudby.

Jako vynikající klavírista byl Bartók sám mnohokrát interpretem svého 2. klavírního koncertu. Nahrávka se bohužel nedochovala, a tak můžeme jen tušit, jak by hrál tento melodicky nivelizovaný koncert on sám. V Ostravě se ve čtvrtek interpretace ujal pianista Ivo Kahánek. Zkušeností s hudbou 20. století má absolvent Janáčkovy konzervatoře a ostravský patriot dostatek: je znám jako vynikající interpret Leoše Janáčka, bravurní byla rovněž jeho spolupráce s Berlínskou filharmonií. Kahánek je považován za pianistu nevšední emocionální síly a hloubky.

Bohužel nezahrál koncert zpaměti, což přivodilo mírné obtíže obracečce not, která několikrát v motorickém ostinatu první věty otočila nepozorně, to však interpreta nevykolejilo a podal přesvědčivý výkon s několika poznámkami: struktura tohoto koncertu rezignuje na melodii, je však rozčleněna do 22 různě rozvrstvených rytmů a souhra s orchestrem tak činí nesmírné obtíže, což bylo na předělu hudebních bloků několikrát mírně znát. Trochu na škodu byla také občasná nekonkrétnost klavíru, kterou patrně mohl Kahánek ovlivnit, ač se zdálo, že hraje naprosto nadoraz. Jisté je, že tento koncert je na samé hranicí interpretačních možností.

Kahánek se úkolu zhostil, i přes drobné výhrady se ctí, překrásnou barvu svého úhozu a dynamickou pestrost předvedl zejména v kosmickém Adagiu druhé věty. Uznání zaslouží také hráči Janáčkovy filharmonie, kteří v celém spektru předvedli výborné nasazení a precizní výkony v žestích, bicích nástrojích a kontrabasech. Provedení vzbudilo mimořádný ohlas a vedlo k přídavku, kterým byla Frýdecká Panna Maria Leoše Janáčka. Do průzračné skladby z klavírního cyklu Po zarostlém chodníčku Kahánek vložil ještě rezonující mohutnost zvukové intenzity předešlé skladby a získal zasloužené uznání publika.

Po přestávce se rozezněla velkolepá Symfonie č. 1 c moll, op. 68Johannese Brahmse. Proč tento intelektuálně neobyčejně hluboký skladatel napsal svou první symfonii až ve svých třiačtyřiceti letech, když jiní skladatelé v jeho věku měli takových skladeb několik? K tomu vedla patrně neobyčejná Brahmsova uvážlivost a vědomí určité vyčerpanosti této hudební formy, která po Beethovenově grandiózní syntéze (v Symfonii č. 9) těžko hledala a nacházela adekvátní pokračování. Přesto se vídeňskému mistru povedlo vytvořit symfonii, která není jen sterilním opakováním kompozičního kánonu.

Filharmonici pod Försterovým vedením přesvědčili svou interpretací hned od pregnantního Un poco sostenuto první věty, která přináší neobyčejně sugestivní téma s půltónovým postupem, jež se vypíná ve smyčcích vzhůru a je střídáno hybnějším Allegrem. Nádherným hobojovým sólem se vyjímala druhá věta Andante sostenuto, v jehož závěru se nachází krásné sólo houslí a lesního rohu, které bylo zahráno rovněž s plnou přesvědčivostí. Také Un poco allegretto e grazioso mělo pověstnou sladkobolnou romantičnost, vrcholem ovšem byla jednoznačně věta čtvrtá, jejíž vstup je ozvláštněn samostatnou plochou temně zbarveného Adagia. Následující Allegro non troppo s grandiózní hlavní hudební myšlenkou zahráli filharmonici precizně v tvarování melodické linie i dynamických protikladů. Provedení Brahmsovy symfonie zapůsobilo s plnou přesvědčivostí celého orchestru pod zkušeným vedením šéfdirigenta Forstera.

Koncert vynikal pestrou dramaturgickou linkou, jejíž jedinou skulinou byla možná přílišná délka. Někdy však déle znamená více. A to byl případ i tohoto koncertu, který se v pátek od 19 hodin v Domě kultury města Ostravy opakuje. Kdo chce slyšet „řemenovku“, zažít závan kosmického prostoru, případně velkolepou oslavu lidské duše, má tedy příležitost ještě jednou.