Janáčkova filharmonie OstravaOstravan: Trefa do černého: Janáčkova filharmonie na galakoncertu v Gongu dosáhla až na operní nebe

Ostravan: Trefa do černého: Janáčkova filharmonie na galakoncertu v Gongu dosáhla až na operní nebe

recenze převzata z Internetového deníku pro kulturu a umění ostravan.cz , dne 17.6.2016, autor recenze: Milan Bátor 

Světové operní nebe se rozklenulo nad Ostravou během čtvrtečního galakoncertu ve vítkovickém Gongu, kde vystoupili ostravští filharmonici se světovými sólisty Sonyou Yonchevou a Piotrem Bezcalou. Zazněl program, který byl postaven na dílech francouzských autorů, dramaturgie nezapomněla ani na slavnou árii Antonína Dvořáka z Rusalky. Provedení mimořádně přínosného a zdařilého koncertu řídil polský dirigent Lukasz Borowicz.

Na úvod galakoncertu zazněla předehra Římský karnevalfrancouzského romantického skladatele Hectora Berlioze. Římský karneval figuruje také jako předehra ke třetímu dějství jeho opery Benvenuto Cellini. Skladba patří k dlouhodobým trvalkám koncertních pódií, třeba v Rakousku patřila k nejčastěji hraným skladbám 19. století. Berlioz do ní vložil své oslnivé instrumentační umění, které rozeznělo orchestr novými, netušenými barvami. Janáčkova filharmonie zahrála pod taktovkou Lukasze Borowicze přesvědčivě v dynamickém ztvárnění i jednotlivých instrumentálních výkonech. Nádherné bylo zejména hobojové sólo.

V první polovině zazněly ukázky z francouzské opery lyrique, kterou ve Francii v 19. století reprezentovali zejména skladatelé Charles Gounod a Jules Massenet. Bulharská sopranistka Sonya Yoncheva se poprvé v Gongu představila árií Oh Dieu! Que de bijoux z opery Faust Charlese Gounoda. Její sametový soprán se rozezněl s přesvědčivostí ve výškách, stejně tak překvapil znělostí i ve spodních tónech.

Krásný byl také společný svatební duet z téže opery Il se fait tard. Adieu…Laisse-moi contempler ton visage, v němž se poprvé představil Petr Beczala. Polský tenor je témbrovým bohatstvím svého hlasu opravdu úchvatný a s velkou grácií vystavěl vzrušující melodickou linku árie do nejmenších detailů. Intonačně a výrazově bezchybný byl Bezcala také v nejvyšších tónech v exponovaném závěru árie.

Dále zazněly árie a duety z oper Julese Masseneta Manon a Werther. Zde se oba sólisté představili nejprve jednotlivě, v závěru první poloviny pak také excelovali společně v duetu Pardonnez-moi, Dieu de toutes puissance…Toi!Vous!
První polovina koncertu byla vystavěna z árií dvou francouzských skladatelů, což působilo mírně stereotypně, jednalo se též o posluchačsky poměrně náročné kusy, které byly dosti dlouhé. Nicméně oba sólisté v prvním dějství dokonale přesvědčili o svém pěveckém umění.

Druhá polovina byla koncipována velmi zajímavě. Zazněla pestrá paleta operního repertoáru od Bizetovy Carmen přes Dvořákovu Rusalku k Pucciniho Bohémě. Jednalo se o největší operní „hity“ a publikum také reagovalo na přístupnější repertoár mnohem bouřlivějším potleskem a hlasitým voláním „Bravo.“ Z Carmen zazněl proslulý duet z prvního jednání opery a také nesnadná květinová árieLe fleur que tu m´avais jetée v níž Bezcala naprosto exceloval.

Obrovský úspěch měla Yoncheva s árií Měsíčku na nebi hlubokém, která je považována za jednu z melodicky nejpůsobivějších árií světového operního repertoáru. Yoncheva také Rusalku zazpívala s obrovským citem a emocionálním výrazem, který mírně zahladil jemné nedostatky v artikulaci některých konsonantů.

Velkým zážitkem byl duet Parle-moi de ma mère z Carmen, který oba sólisté podali s niternou procítěností, jejich hlasy neobyčejně působivě ladily, včetně dramatického výrazu.

Je zajímavé, že publikum obvykle reaguje hlasitěji na mužské operní představitele, také v Gongu měl Bezcala u diváků mírně navrch. Jeho výkon byl od prvního do posledního okamžiku jednoduše úchvatný.

Yoncheva své pověsti operní divy také nezůstala nic dlužna a zejména v árii Si, mi chiamano Mimi z Pucciniho opery Bohéma se zaskvěla s veristickou přesvědčivostí. Dva přídavky Libiamo z La Traviaty a Lippen schweigen z Veselé vdovy byly skvěle vybrány a potlesk nebral konce.

Orchestr pod vedením Lukáše Borowizce hrál výborně, velice oceňuji naprostý přehled, který dirigent měl díky neustálému kontaktu se sólisty i orchestrem. Borowicz pečlivě hlídal nástupy, souhru orchestru, tempovou vyváženost sólistů a filharmonie.

Koncert, který na závěr sezóny nabídla Janáčkova filharmonie, lze považovat za velký dramaturgický, ale zejména umělecký přínos pro ostravskou hudební kulturu. Výkony, které zazněly, jsou srovnatelné se světovou produkcí a nebylo by na škodu v tomto duchu pokračovat i nadále. Operní nebe může nad Ostravou znít i častěji. Diváci to jistě i příště ocení s obrovským povděkem.