PROGRAM

Ralph Vaughan Williams
Fantazie na téma Thomase Tallise (15´)

Benjamin Britten
Serenáda pro tenor, lesní roh a smyčce op. 31 (25´)

1. Prolog
2. Pastorela
3. Nocturne
4. Elegie
5. Žalozpěv
6. Hymnus
7. Sonet
8. Epilog

/přestávka/

Jean Sibelius
Symfonie č. 5 Es dur op. 82 (30´)

Tempo molto moderato
Andante mosso, quasi allegretto
Allegro molto

ÚČINKUJÍ

Petr NEKORANEC – tenor
Kateřina JAVŮRKOVÁ – lesní roh
Janáčkova filharmonie Ostrava
Eugene TZIGANE – dirigent

Ralph Vaughan Williams (1872–1958) byl spolu s Gustavem Holstem nejvlivnějším anglickým skladatelem své doby a není jistě bez zajímavosti, že pocházel ze slavné právnické rodiny a že jeho babička z matčiny strany byla sestrou zakladatele evoluční biologie Charlese Darwina. Přesvědčený socialista Vaughan Williams hrál v mládí na housle a violu a studoval na Trinity Royal College of Music v Londýně, později se v oboru kompozice vzdělával u Maxe Brucha v Berlíně a u Maurice Ravela v Paříži. Ve své vlastní kompoziční činnosti brzy zjistil, že se nechce tolik ohlížet po zahraničních vzorech, nýbrž vycházet z domácí anglické hudby a vybudovat si vlastní kompoziční styl. Začal tedy sbírat a studovat hudební folklór své země a hltal anglickou renesanční a barokní hudbu včetně tvorby Henryho Purcella. O hudbu svých evropských mladších i starších současníků se však mimořádně zajímal.
Je autorem devíti symfonií, z nichž největší oblibu získala druhá zvaná Londýnská a třetí pojmenovaná Pastorální. Kromě toho zkomponoval šest oper, pět baletů, instrumentální koncerty a množství komorních a sborových skladeb. Za druhé světové války obrátil svou pozornost k tvorbě filmové hudby. Jeho komická opera Hugh the Drover, or Love in the Stocks bývá někdy označována za anglickou paralelu ke Smetanově Prodané nevěstě.
Fantazie na téma Thomase Tallise je jednovětá skladba z roku 1910 s revizemi v letech 1913 a 1919 pro dělený smyčcový orchestr a smyčcové kvarteto. Její hlavní hudební myšlenka ve frygickém módu pocházející od anglického skladatele 16. století je zde oděna do soudobého hávu. Jde tedy o zářný příklad spojení staré anglické tradice s novým individuálním pojetím, tedy s postupy, které jsou pro tvorbu Ralpha Vaughana Williamse typické. Skladba zazněla poprvé 6. září 1910 v katedrále v Gloucesteru.

Pomyslné žezlo nejvýznamnějšího anglického skladatele své doby převzal po Vaughanu Williamsovi o více než jednu generaci mladší Benjamin Britten (1913–1976). Ten po studiu na Královské hudební akademii začínal jako skladatel pro divadlo a dokumentární filmy. Po několika méně úspěšných pokusech proniknout do povědomí hudebního světa jako skladatel hudebně-dramatických děl se krátce po skončení druhé světové války rázem proslavil operou Peter Grimes. Od té doby napsal deset úspěšných hudebně-dramatických děl a byl dokonce požádán, aby zkomponoval operu ke korunovaci královny Alžběty II. (Gloriana, 1953), za niž mu byl udělen rytířský titul. Stal se také průkopníkem žánru televizní opery (Owen Wingrave, 1971). Jeho nejhranější operou je Turn of the Screw (1954). Je však také autorem dvou baletů a mnoha orchestrálních, koncertantních, komorních a vokálních děl, v nichž nacházíme zcela originální skladatelský rukopis, který je jen těžko stylově zařaditelný, nejčastěji se však v souvislosti s jeho tvorbou hovoří o neoklasicismu. Britten totiž dokázal tvořit velmi moderně a zároveň se rád nechával inspirovat hudební minulostí. Politicky byl výrazně formován levicovými směry, pacifismem a internacionalismem. Byl také výtečným dirigentem a klavíristou, o čemž dodnes svědčí několik nahrávek, které zanechal.
Svou Serenádu pro tenor, lesní roh a smyčce op. 31 zkomponoval na popud hornisty Dennise Braina v jarních měsících válečného roku 1943, nedlouho po návratu z tříletého tvůrčího pobytu ve Spojených státech. Na skladbě pracoval při rekonvalescenci po onemocnění spalničkami paralelně s kompozicí opery Peter Grimes. Brain od Brittena očekával sólový koncert, skladatel jej nicméně překvapil svébytným písňovým cyklem zhudebňujícím anglické básnické texty z různých období. Skladba má velmi netradiční obsazení, v němž oba sólisté tvoří rovnocenný pár. Jednotlivé básně spojuje téma noci a s jejich výběrem skladateli pomáhal hudební kritik Edward Sackville-West, jemuž Britten své dílo dedikoval.
Skladba začíná krátkým prologem sólového lesního rohu, na nějž navazuje první poklidná píseň Pastorela. Její text pochází z pera anglického spisovatele 17. století Charlese Cottona. Následuje dramatičtější Nokturno na slova novoromantika Alfreda Tennysona. Ponurá Elegie je zhudebněním básně Williama Blakea. Naléhavý Žalozpěv obsahuje text staré anglické písně Lyke-Wke Dirge o putování duše od neznámého autora 15. století. Nejhybnější částí cyklu je Hymnus s textem alžbětinského dramatika Bena Jonsona. V závěrečném Sonetu romantika Johna Keatse hornista nehraje – odchází totiž za scénu, aby se odtud ozval v závěrečném sólovém epilogu. Světová premiéra této Brittenovy Serenády se uskutečnila 15. října 1943 v proslavené londýnské koncertní síni Wigmore Hall.

Jean Sibelius (1865–1957), kterého považujeme za hlavního tvůrce finské národní hudby, pocházel ze švédskojazyčné rodiny a finštinu ovládl až v dospělosti. Své původní germánské jméno „Johan“ si změnil na francouzsky (nikoliv však finsky) znějící „Jean“. V dětství se začal učit hrát na klavír, brzy si ovšem zamiloval housle a toužil se stát virtuosem tohoto nástroje. Nastoupil na helsinskou konzervatoř, kde se kromě houslové hry vzdělával i v kompozici. Po absolutoriu v roce 1889 poznal, že výkonným umělcem nebude, a soustředil se na skladbu. V té se zdokonaloval v Berlíně (1890) a ve Vídni (1890–1891). Následně se usadil ve městě Järvenpää nedaleko Helsinek, odkud pravidelně vyjížděl do světa provádět své skladby. Velmi záhy si zamiloval finskou literaturu, sblížil se s nacionalistickým hnutím, stal se pravým Finem a bojovníkem za emancipaci svého lidu, který dlouhá léta žil pod nadvládou Švédů a Rusů. Ve svých skladbách se rád nechával inspirovat finským hudebním folklorem i divokou přírodou svého kraje. I přes silné vlastenecké naladění zůstal čilým světoběžníkem. Značné úspěchy zaznamenal především v Anglii a v Americe, kde mu Yale University v New Haven udělila roku 1914 čestný doktorát. V roce 1925 odešel na odpočinek a žil v ústraní. Za posledních třicet let svého života už nenapsal žádnou výraznější skladbu. Zemřel na mozkovou příhodu v úctyhodných 92 letech.
Ačkoliv Jean Sibelius zasáhl téměř do všech hudebních žánrů včetně opery (jeho jediné hudebně-dramatické dílo se jmenuje Panna ve věži), žije dodnes na koncertních pódiích takřka výhradně coby symfonik. Je autorem sedmi symfonií (osmou již nedokončil) a několika symfonických básní i jiných orchestrálních skladeb, jež ve svém programu čerpají z národních látek. Stylově bývá nejčastěji zařazován mezi novoromantiky a neofolkloristy. Finský hudební folklor studoval zejména ve sbírkách Ilmariho Krohna. Lidové písně ve vlastních skladbách však necitoval doslova – podobně jako jeho mladší současník Igor Stravinskij užívá Sibelius coby stavební materiál svých skladeb pouze folklorní mikrostruktury v podobě typických rytmických vzorců a melodických obratů. Je rovněž znám jako zastánce přísné logiky v propojování jednotlivých hudebních myšlenek. Nutno však dodat, že tato logika často zůstává posluchačům při běžném poslechu jeho skladeb utajena – mnohdy ji odhalí až detailní rozbor nad partiturou. To ovšem ani zdaleka nesnižuje silný emocionální účinek, který dokáže Sibeliova hudba u publika zanechat.
Příkladem podobného silného hudebního prožitku může být celkově spíše zádumčivá, nicméně v některých pasážích a zejména na konci naprosto smířlivá Symfonie č. 5 Es dur, kterou si Jean Sibelius věnoval ke svým padesátinám v roce 1915 a revidoval ji o čtyři roky později, kdy Finsko vyhlásilo konečnou nezávislost na Rusku. Na jejím začátku hraje důležitou roli mj. také sólový lesní roh, který se předvedl už v úvodní skladbě dnešního koncertního večera. V průběhu symfonie mnozí posluchači spatřují chladnou finskou krajinu, ovšem mimohudební výklad a pocity jsou na každém z nás. A to je na hudbě možná to nejkrásnější.
(Petr Ch. Kalina)

Tenorista Petr Nekoranec je jednou z nejvýraznějších osobností mladé české pěvecké generace. Sezónu 2024/25 zahájil debutem v Polské národní opeře ve Varšavě v roli Stefana Moniuszkovy opery Strašný dvůr. V listopadu debutoval ve Státní opeře Berlín a vůbec poprvé se představí také v Teatro Real Madrid, v Lille a v Lyonu. V červnu 2025 se vrátí do Národního divadla Brno. Svého prvního Rodolfa v Pucciniho Bohémě zpíval v Opeře Národního divadla v Praze, jejímž sólistou je od sezóny 2021/22 a v níž nastudoval celou řadu rolí. V prosinci 2024 se v roli Ernesta podílel na koncertním provedení Donizettiho opery Don Pasquale s Prague Philharmonia pod taktovkou Marca Armiliata v pražské Smetanově síni.
V sezóně 2023/24 se kromě řady rolí na své domovské scéně představil v pražské Smetanově síni, hostoval v Opéra nationale du Capitol v Toulouse a v Théâtre de Caen, Opéra national de Lorraine v Nancy, Théâtre des Champs-Élysées v Paříži a v Grand Théâtre de Luxembourg. V červenci 2024 debutoval na festivalu v Aix-en-Provence.
V sezónách 2018–2020 byl sólistou Státní opery Stuttgart. Pravidelně spolupracuje s významnými orchestry (Česká filharmonie, Prague Philharmonia, Symfonický orchestr Českého rozhlasu, Symfonický orchestr hl. města Prahy FOK, Symfonický orchestr São Paulo, Varšavská filharmonie), a dirigenty (Jiří Bělohlávek, James Levine, Keath Lockhart, Alexander Liebreich, Petr Popelka, Gianluca Cappuano, Robert Jindra, Giacomo Sagripanti, Petr Altrichter, Tomáš Netopil, Oxana Lyniv, Emmanuel Villaume ad.). Rád se věnuje i soudobé hudbě a spolupracuje s britským skladatelem Iainem Bellem.
V roce 2016 byl jako první Čech vybrán do prestižního dvouletého Lindemannova projektu v newyorské Metropolitní opeře. V letech 2014–2016 byl členem Bavorské státní opery v Mnichově a jejího operního studia, kde vytvořil řadu rolí. Za roli Alberta Herringa mu byla v roce 2016 v Mnichově udělena Bavorská umělecká cena. V lednu 2018 převzal další prestižní cenu, Classic Prague Awards v kategorii Talent roku 2017. Na podzim 2019 vyšlo v Supraphonu jeho profilové album French Arias s Českou filharmonií a dirigentem Christopherem Franklinem. Je laureátem řady prestižních evropských soutěží. V říjnu 2021 získal 2. cenu ve Světové pěvecké soutěži Vincerò v Neapoli, v lednu 2017 se stal absolutním vítězem Mezinárodní soutěže Francesca Viñase, konané v Gran Teatre del Liceu v Barceloně, kde obdržel rovněž Cenu Plácida Dominga. Zpěv studoval na Konzervatoři Pardubice u Jarmily Chaloupkové a spolupracuje s italským operním tenoristou a pedagogem Antoniem Carangelem.

Na lesní roh začala Kateřina Javůrková hrát v devíti letech u Tomáše Krejbicha v ZUŠ Na Popelce. Ve studiu pokračovala na Pražské konzervatoři ve třídě Bedřicha Tylšara a na Akademii múzických umění v Praze u Zdeňka Divokého a Radka Baboráka. Během studií se zúčastnila stáže na Conservatoire Nationale Supérieur de Musique et Danse Paris ve třídě prof. Andrého Cazaleta. Je vítězkou mnoha mezinárodních interpretačních soutěží, avšak nejvýznamnějším úspěchem Kateřiny Javůrkové je 1. cena z Mezinárodní interpretační soutěže Pražské jaro 2013 a získání 2. ceny v Mezinárodní soutěži ARD v Mnichově 2016. Je držitelkou ocenění Talent roku 2016 – Classic Prague Awards. V roce 2019 se stala první laureátkou Ceny Jiřího Bělohlávka. Od ledna 2014 působí v hornové skupině České filharmonie a v minulosti byla členkou PKF – Prague Philharmonia. Sólově vystupovala například s Českou filharmonií, PKF – Prague Philharmonia, Münchener Kammerorchester, Symphonieorchester des Bayerischen Rundfunks, NOSPR Katowice, se kterými v Praze premiérovala Koncert pro lesní roh Krzysztofa Pendereckého.
Důležitou součástí její kariéry je komorní hudba. Pravidelně spolupracuje s Radkem Baborákem, Panochovým kvartetem, Altenberg Trio a je rovněž pravidelně zvána na zahraniční komorní festivaly. Dlouhá léta působí v dechovém kvintetu Belfiato Quintet. Hraje na lesní roh značky Engelbert Schmid.

Eugene Tzigane je v současné době uměleckým ředitelem a šéfdirigentem Kuopio Symphony Orchestra, kde se prezentuje sezónami postavenými na velkolepé tradici 19. století. Jeho první sezóna s názvem „Romantická vzpoura“ uvedla diváky do rozsáhlého a bohatého světa wagnerovské interpretace, v níž koncerty vedly posluchače do světa emocí. Tzigane si nenechává diktovat objektivním, matematickým a rigidním chápáním hudebních textů, ale snaží se vnést do svých interpretací zvýšený smysl pro improvizaci, drama a příběh. Jeho cílem je posunout diváky na hlubší, podvědomé úrovni, obcházet mysl a propojit se přímo s duší. Ve své druhé sezóně s názvem „Válka romantiků“ klade důraz na kontrast mezi konzervativci a avantgardou 19. století a na to, jak nás tento starodávný boj o duši hudby ovlivňuje dodnes.
Ve svém stejnojmenném blogu The Romantic Rebellion (Romantická vzpoura) píše o nutnosti přehodnotit umělecký status quo a zasazuje se o odklon od hyperintelektualismu zpět k emocím a sentimentu. Na koncertech se snaží oživit milovaná mistrovská díla s využitím stylu 19. století jako brány k nedokonalostem lidského vyjádření a svobodám, které umělci měli před modernistickou revolucí 20. století.
Narodil se v Japonsku, vyrůstal na obou stranách Pacifiku a nyní žije v Evropě, pochází z umělecké rodiny, kde byl obklopen různými druhy umění. Od útlého věku byl vystaven hudbě nejrůznějšího původu, od klasické hudby a jazzu až po východoevropskou lidovou hudbu a tanec.
Během své kariéry si vybudoval dlouhodobé vztahy s Národním orchestrem Île-de-France (Ondif), Pražskou filharmonií (PKF), Brucknerovým orchestrem v Linci, Královskou švédskou operou, Norrlandsoperan, symfonickými orchestry Helsingborgu, Gävle, Aarhusu a filharmoniemi ve Štětíně, Gdaňsku, Bydhošti a Košicích. V sezóně 2024/25 debutuje s Haifským symfonickým orchestrem a Janáčkovou filharmonií Ostrava a poté se vrátí do Ondifu, Gävle, k Norrlandsoperan a do Bydhošti. K vrcholům minulých sezón patřilo turné po Německu a Rakousku s PKF a se Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy, koncerty se Staatskapelle Weimar, Tonkünstler Orchester, Staatsphilharmonie Rheinland-Pfalz, Württembergische Philharmonie Reutlingen, MDR Sinfonie Orchester, Beethoven Orchester Bonn a Bruckner Orchester Linz. Pro značky Hyperion a Capriccio nahrával s BBC Scottish Symphony Orchestra, Staatskapelle Weimar, Staatsphilharmonie Rheinland-Pfalz a Württembergische Philharmonie Reutlingen.
V průběhu let spolupracoval s mnoha úžasnými umělci, jakými jsou Leif Ove Andsnes, Inon Barnatan, Alessio Bax, Anna-Liisa Bezrodny, Fabio Bidini, Ronald Brautigam, Sasha Cooke, Lucas Debargue, Lise de la Salle, Stefan Dohr, Isabelle Faust, Vilde Frang, Alexander Gadjiev, Martín García García, Alban Gerhardt, David Hansen, Chloe Hanslip, Håkan Hardenberger, Johannes Held, Stefan Jackiw, Amelia Jacobson, Kevin Kenner, Jens-Peter Maintz, Mischa Maisky, Midori, Olli Mustonen, Lilli Paasikivi, Hyeyoon Park, Roland Pöntinen, Jonathan Roozeman, Shunske Sato, Wolfgang Emanuel Schmidt, Baiba Skride, Alexandra Soumm, Arabella Steinbacher, Christoffer Sundqvist, Oliver Triendl, Wu Wei a další.
Před příchodem do Kuopio Symphony Orchestra zastával pozici šéfdirigenta Nordwestdeutsche Philharmonie a hlavního hostujícího dirigenta Pomořské filharmonie Bydhošť. Získal několik cen v dirigentských soutěžích, je držitelem 1. ceny a ceny publika ze soutěže Grzegorze Fitelberga a 2. ceny ze soutěže Georga Soltiho a soutěže Lovra von Matačiće. Studoval u Jamese DePreista (Juilliard School), Jormy Panuly (Royal College of Music, Stockholm) a Davida Zinmana (American Academy of Conducting, Aspen). Spolupracoval také s Alanem Gilbertem, Jukkou-Pekkou Sarastem, Danielem Hardingem a Sergiu Comissoou na mistrovských kurzech a měl to štěstí, že jeho mentory jsou Simone Young a Roger Nierenberg.

Koncert probíhá za finanční podpory statutárního města Opavy. Abonentní cyklus symfonických koncertů JFO se koná pod záštitou primátora statutárního města Opavy Ing. Tomáše Navrátila.