Letos uplyne 50 let od chvíle, kdy v odpoledních hodinách 24. listopadu 1966 havarovalo u Sv. Jura u Bratislavy letadlo bulharské společnosti. Na palubě letadla byl také umělecký šéf tehdejší Státní filharmonie Ostrava (nynější Janáčkova filharmonie Ostrava) Václav Jiráček, který se vracel domů z koncertního zájezdu do Bulharska, pln plánů do budoucna, vždyť 46 let je pro dirigenta ten nejplodnější věk, kdy umělec vyzrává k vrcholným výkonům.
Čtyři roky bylo dopřáno ostravskému publiku sledovat u dirigentského pultu Václava Jiráčka. Po Otakaru Paříkovi a Jiřím Waldhansovi nastoupil na post šéfdirigenta v sezóně 1962-63 Václav Jiráček, který nebyl v Ostravě neznámý, poněvadž zde v letech 1948-51 působil jako dirigent divadla. I když v roce 1949 vydobyl pro divadlo 3. cenu v „Divadelní žatvě”, zdá se, že teprve jako dirigent symfonického orchestru pražského a bratislavského rozhlasu a zvláště pak jako šéf Státní filharmonie Ostrava stává se vyhraněnou dirigentskou osobností s oproštěním od typického vášnivého a patetického gesta, ale s cílevědomým vytvořením klidné nálady s vnitřním napětím a hlubokým uměleckým prožitkem jak u publika, tak i v orchestru. Obdivoval jsem jeho jasný umělecký záměr, který se projevoval nejen ve způsobu studia nových děl, ale i v šíři repertoáru. Přes 100 děl různých skladatelů, různé národnosti, různého slohového období i zaměření je výmluvným dokladem o širokém záběru Jiráčkova repertoáru. Od hudby barokní (Bach, Händel, Vivaldi) přes klasicismus (Haydn, Mozart, Beethoven) a romantismus (Smetana, Dvořák, Weber, Schubert, Brahms, Čajkovskij, Mahler, Korsakov) směřoval Jiráčkův zájem k hudbě francouzské (Saint-Saëns, Berlioz, Ravel, Debussy, Messiaen, Roussel, Honegger) a hlavně k moderní světové hudbě (Hindemith, Britten, Prokofjev, Šostakovič, Schönberg, Spisak, Chačaturjan, Berg, Lutoslawski). Hlavní roli v seznamu provedených skladeb má však česká hudba, a to hlavně česká hudba 20. století (Janáček, Martinů, Ostrčil, Novák, Karel, Doubrava, Slavický, Bořkovec, Kubín, Sommer, Felix, Pícha, Kabeláč, Burghauser, Hába, Hurník, Havelka, Gregor, Mácha, Kupka atd.).
Na zvláštním místě musíme však jmenovat Josefa Suka, za jehož celý skladatelský odkaz se dovedl Jiráček plně postavit s taktovkou v ruce. Mnoho nechybělo do souborného provedení Sukova díla. V mých vzpomínkách defilují díla Sukova génia pod jeho taktovkou: Pohádka léta, Zrání, Fantazie pro housle a orchestr, Epilog, Praga, Asrael. Bylo obdivuhodné, s jakou úctou a oddaností přistupoval Jiráček ke studiu všech těchto děl již od první zkoušky.
Zbývá poslední vzpomínka na Václava Jiráčka, velkého umělce i člověka. Byla to náhoda nebo řízení osudu, že se Jiráček právě hudbou Josefa Suka rozloučil s Ostravou a s celým pozemským životem? Na koncertě 2. listopadu 1966 vedle Máchových „Variací na téma a smrt J. Rychlíka” tvořil závěr právě Sukův Asrael. Dozněly poslední tóny a Jiráček, ač to nikdy nedělal, vložil taktovku do partitury, kterou potom zavřel. Možná se tím ohlásilo fatum, síla určující osud každého z nás.

Ivan Měrka (v roce 1966 koncertní mistr JFO)

Sdílet na Facebooku