Hlavní hostující dirigent Janáčkovy filharmonie Petr Popelka už se v nové sezoně představil v dobrém světle a v podobném duchu pokračoval v Opavě. Maďarský skladatel Ligeti patří k těm umělcům, kteří museli projít traumaty totalitních režimů a ztrátou domova. „Nepatřím nikam, patřím k evropské inteligenci a kultuře,“ odpovídal skladatel na otázku po kořenech jeho původu. V jeho hudbě se promítá celý labyrint hudby 20. století, kterému Ligeti propůjčil svůj smysl pro humor, perfekcionismus a originalitu. Počátkem padesátých let minulého století se skladatel zabýval maďarským a rumunským folklorem. Jedním z plodů jeho výzkumu je Rumunský koncert (1951), který je prvním významnějším dílem skladatele pro orchestr. Kompozice mísí autentický rumunský folklor s Ligetiho vlastními nápady v duchu venkovských kapel a vyniká vzrušující melodikou a strhující rytmikou.
Petr Popelka s Janáčkovou filharmonií rozezněl Rumunský koncert s citelnou vitalitou a energií. Pěkně vystavěl kontrasty meditativní první věty a náležitě zdůraznil jiskřivý humor a temperament věty druhé. Hráči Janáčkovy filharmonie ztvárnili Ligetiho dílo s velkým pochopením pro její neofolklorní ambice. Zejména první housle koncertního mistra (na koncertě v brilantním a stylově vkusném podání Pavla Doležala) mají ve svém partu předepsáno cifrování, melodické ozdoby a kontry, pochopitelně v prudkém tempu. Ukázalo se, že filharmonikům nechybí v interpretaci folklorně zabarvené hudby značné zkušenosti a mají ji takříkajíc v krvi. S velkým kouzlem vyzněl také významný part lesního rohu a řady dalších nástrojů. Provedení Janáčkovy filharmonie pod vedením charismatického a entuziasmem sršícího Popelky bylo náležitě dravé a nespoutané. Výborným nápadem bylo využití akustiky situováním dechových nástrojů i za záda posluchačů. Z dnešního pohledu je nepochopitelné, že maďarská komunistická cenzura tuto kompozici kdysi zakázala kvůli disonancím v poslední větě… ale je důležité takové věci nezapomenout.
Koncert bez přestávky pokračoval Koncertem pro klavír a orchestr č. 3 d moll, op. 30 ruského skladatele Sergeje Rachmaninova, který zahrál mladý ukrajinský rodák Alexander Romanovskij. Letos šestatřicetiletý pianista je hudební kritikou líčen jako „mimořádně nadaný, subtilní umělec se strhujícím projevem a poutavým výrazem“. Během své kariéry si už Romanovskij stačil zahrát po boku desítek prestižních orchestrů pod taktovkou takových osobností, jako je Valerij Gergiev a podobně. Na svém kontě má mimo jiné i něžné sólové album Childhood Memories, které je inspirováno hudebními návraty do dětství.
Koncerty Sergeje Rachmaninova jsou úhelným kamenem repertoáru každého světového pianisty. Všechny jsou v mollových tóninách, které ilustrují pověstný patos a nostalgii ruské hudby. Romanovskij nastoupil po kratičké orchestrální introdukci unisono hraným tématem v oktávách obou rukou. Netuším, zda dirigent udal rychlejší tempo, než bylo domluveno, nicméně jeho souhra s orchestrem byla z počátku znatelně nejistá. V dalším průběhu však ruský pianista rytmické detaily „doladil“ a rozezněl všechny specifické znaky Rachmaninovova klavírního stylu. Ukázal se jako technicky nesmírně dobře vybavený hráč, který měl celou tu vířící smršť prstů v oktávách, pasážích a ozdobách pevně pod kontrolou. Romanovskij také zaujal smyslem pro krásný zvuk a mohutnou dynamickou škálu, která místy udivovala intenzitou a flexibilní koherencí s orchestrem. V jeho hře jsem však osobně místy cítil určité vnitřní citové manko, které se projevilo v občasné strojovosti a chladnosti jeho vnějšího projevu. Možná, že tato okolnost byla dána také jeho obtížnými podmínkami. Akustika interiéru sv. Václava sice disponuje efektním dozvukem, ale určitě znesnadňuje podmínky slyšet komfortně celý orchestr. Navíc Romanovskij odehrál extrémně náročný koncert v těsně uvázané roušce, která mu zcela jistě na pohodlí nepřidala. Nakumulované napětí z něj opadlo až v harmonicky pozoruhodné druhé větě. Během finální věty už si klavírista dovolil pohlédnout v pauze i na fresky stropu kostela a koncert energicky spolu s orchestrem přivedl do šťastného závěru.
Romanovskij posluchače opavského koncertu skutečně očaroval. Ačkoliv jeho kontakt s publikem byl poměrně opatrný a vlažný, pianistova hra se vyznačovala monumentalitou a robustní masivností, která diváky ohromila. Jeho interpretace nezněla nikdy samoúčelně, ale permanentně pracovala na působivém modelování sólového partu. Romanovskij nepředstíral cit, jeho projev byl spíše introvertní, přesto se jeho koncepce neminula s dynamikou a výrazem, atributy, které jsou pro toto dílo klíčové.
Také pro přídavek zvolil Romanovskij hudbu Sergeje Rachmaninova – Preludium g moll, op. 23 č. 5. Tentokrát se už v jeho hře zračila značná úleva, když z interpreta po náročném koncertu opadlo napětí. Janáčkova filharmonie pod taktovkou charismatického a přátelského Petra Popelky zahrála celý koncert znamenitě. Romantický repertoár i neofolklorně stylizované kompozice má tento výborný orchestr pevně pod kontrolou a dokáže si jejich interpretaci i patřičně užít. Romanovskij vystoupí s Janáčkovou filharmonií také dnes, ve čtvrtek 8. října, v Ostravě. Bude jistě zajímavé sledovat, jak koncert vyzní v akusticky příznivějším prostoru Domu kultury města Ostravy.
