S maďarskými melodiemi se německý skladatel Johannes Brahms (1833–1897) poprvé setkal pravděpodobně prostřednictvím svého přítele, maďarského houslisty Eduarda Reményiho, v jehož repertoáru zaujímaly významné místo. Když Reményi v roce 1853 podnikl turné po Německu, tehdy dvacetiletého Brahmse přizval jako svého doprovazeče. Brahmsův zájem o maďarskou lidovou hudbu ještě více podnítil další houslový virtuos Joseph Joachim, tehdejší hudební ředitel hannoverského dvorního orchestru, který pocházel z Kittsee na rakousko-slovensko-maďarském pomezí. Brzy poté Brahms začal komponovat vlastní úpravy maďarského hudebního materiálu: jeho klavírní verze Rákoczyho pochodu pochází z roku 1853, stejně jako jeho klavírní Variace na maďarskou píseň. Maďarskou lidovou hudbou se samozřejmě nechávala inspirovat také řada dalších komponistů od Haydna a Dittersdorfa až po Franze Liszta či Roberta Volkmanna. Brahms si však tento styl osvojil natolik důkladně, že mohla vzniknout řada děl naplněných jedinečnou energií a výrazovou intenzitou.
Nevíme přesně, kdy Brahms začal komponovat první desetidílný soubor svých Uherských tanců, který byl původně určen čtyřručnímu klavíru. Poprvé byl však pravděpodobně uveden v Oldenburgu v roce 1868 v podání Brahmse a Clary Schumannové a v tištěné podobě se objevil v následujícím roce v berlínském nakladatelství Fritze Simrocka. Tance měly nebývalý úspěch a vydavateli vynesly nemalé jmění. Brahms nepovažoval Uherské tance za své původní skladby, nýbrž za úpravy, proto jim také nepřidělil žádné opusové číslo. A přestože některé z melodií mohou být skutečně jeho vlastní, většina z nich vychází z lidových „cikánských“ melodií čardášového typu, z nichž mnohé lze nalézt v maďarských edicích připisovaných jednotlivým skladatelům. Brahms však své zdroje neuvedl, a proto byl obviněn z plagiátorství, ačkoliv je pravděpodobné, že si většinu melodií zapsal podle sluchu, některé od kavárenských hudebníků, zatímco jiné pravděpodobně pocházely z repertoáru, který slyšel od Reményiho (pozn. red.: vlastním jménem Eduard Hoffmann, 1828–1898, maďarský houslista a skladatel). Reményi byl také jedním z prvních, kdo Brahmse označil za plagiátora, jelikož některé z Brahmsem použitých melodií byly patrně Reményiho vlastní. Navzdory tomu, že se jednalo o převzaté melodie, Brahms své Uherské tance dokázal obdařit zcela osobitou formou a kompozičním zpracováním. Podnícen obrovskou popularitou cyklu, zkomponoval Brahms později druhou, jedenáctidílnou řadu Uherských tanců, která vyšla v roce 1880. Již roku 1873 upravil Brahms některé tance pro orchestr (č. 1, 3 a 10), zbylé části pak postupem času oděli do orchestrálního roucha Brahmsovi následovníci, mezi nimiž nechyběl ani Antonín Dvořák.

Hudební jazyk Johannesa Brahmse sahá svými kořeny až k Beethovenovi a raným romantikům, Schubertovi a Schumannovi. Brahms podrobně studoval starší hudební slohy a formy, k nimž se jeho skladby nezřídka upínají, ať už šlo o formy původně barokní (fuga, passacaglia) či klasicistní (sonáta, symfonie, variace). Johannes Brahms je autorem celkem čtyř symfonií. Třetí symfonie F dur, op. 90 vznikla v létě roku 1883 v německém Wiesbadenu, šest let po dokončení posledního Brahmsova díla tohoto druhu. Premiéra skladby se konala 2. prosince 1883 ve Vídni, kde zazněla v provedení místních filharmoniků pod taktovkou Hanse Richtera. Při koncertě údajně wagnerovské publikum projevovalo svou nelibost nad dílem hlasitým syčením na začátku každé věty. Symfonie i přesto slavila úspěch a záhy pronikla na koncertní pódia řady evropských měst. K jejím velkým obdivovatelům patřil též Antonín Dvořák, který pro ni nalezl slova chvály v dopisech berlínskému hudebnímu nakladateli Simrockovi. Dle názoru Brahmsova životopisce Maxe Kalbecka použil skladatel při kompozici díla některé nápady z hudby komponované v letech 1880–1881 ke Goethovu Faustovi, nicméně stěží zde můžeme vidět nějaké přímé spojitosti s tímto Goethovým dramatem. Dirigent Hans Richter přirovnal po premiéře hrdinský charakter třetí Brahmsovy symfonie k Beethovenově Eroice, avšak i tato analogie je pouze velmi přibližná. Právě v tom však tkví kouzlo absolutní hudby: v různosti a rozmanitosti náhledů, názorů a představ, které to či ono dílo u každého z posluchačů vyvolá. Krásné svědectví o prožitcích z poslechu Brahmsovy symfonie představuje pasáž z dopisu klavíristky a manželky slavného skladatele Clary Schumannové z roku 1884: „V první části mne uchvacuje už hned ta záře probuzeného dne, jako když paprsky probleskují skrze stromy, všechno je živé, dýchá veselím, to je rozkošné! V druhé větě čistá idyla, naslouchám modlícím se u malé lesní kapličky, zurčení potoku, hemžení broučků a mušek – to je poletování a bzučení kolem dokola, že se člověk cítí zapředen do vší blaženosti přírody. Třetí část se mi jeví jako perla, avšak šedá, obklopená slzou zármutku; ta modulace na konci je prostě báječná. Znamenitě pak následuje věta poslední se svým vášnivým průběhem: vzrušené srdce je však brzy ukonejšeno, konečné zjasnění, jež v jednom z motivů provedení vystupuje v nádheře, pro niž nenacházím odpovědi.“

Daniel Raiskin je jedním z nejuznávanějších a nejvšestrannějších dirigentů své generace. Má nezaměnitelný umělecký rukopis a ve svých promyšleně koncipovaných programech vytvořil široký repertoár, který výrazně přesahuje hlavní proud.
V minulosti s Janáčkovou filharmonií Ostrava pravidelně spolupracoval a orchestr velmi dobře zná. Je také velkým obdivovatelem hudby Leoše Janáčka, kterou označuje za dílo sobě velmi blízké a kterou často zařazuje do svého repertoáru. Se zaujetím sleduje výstavbu nového koncertního sálu, do něhož se orchestr během jeho působení v Ostravě přestěhuje.
Jmenování Daniela Raiskina bylo oznámeno už v květnu 2024. Od té doby s orchestrem úzce spolupracuje jako pověřený šéfdirigent a umělecký ředitel. V této roli se plně podílí na výběru repertoáru a tvorbě koncertních programů, a to jak pro dočasné působiště ve Vesmíru, tak pro nový koncertní sál, a aktivně se zapojuje do koncertních i nahrávacích projektů. Od sezony 2026/27 oficiálně nastupuje do funkce šéfdirigenta a uměleckého ředitele JFO.
V letech 2020–2025 zastával post šéfdirigenta Slovenské filharmonie, kde nyní působí jako stálý hostující dirigent. Od srpna 2018 je rovněž hudebním ředitelem Winnipeg Symphony Orchestra a od sezony 2017/2018 hlavním hostujícím dirigentem Bělehradské filharmonie.
V minulosti působil také jako hlavní hostující dirigent Orquesta Sinfónica de Tenerife nebo jako šéfdirigent Staatsorchester Rheinische Philharmonie v Koblenzi a ve Filharmonii Artura Rubinsteina v Lodži.
Pravidelně spolupracuje s předními světovými orchestry, mezi něž patří například Athens State Symphony Orchestra, Copenhagen Philharmonic, Hong Kong Sinfonietta, Indianapolis Symphony, Jerusalem Symphony, National Symphony Orchestra of Taiwan, Orchestre National de Belgique, Orchestre National de Lyon, Residentie Orkest, Sinfonia Varsovia, Stuttgarter Philharmoniker, Swedish Chamber Orchestra, Vancouver Symphony či Varšavská filharmonie.
Mezi sólisty, s nimiž vystupoval, patří mimo jiné Emanuel Ax, Rudolf Buchbinder, Renée Fleming, Nelson Freire, Martin Fröst, Vadim Gluzman, Daniel Hope, Lang Lang, Jan Lisiecki, Albrecht Mayer, Anna Vinnitskaya, Lukáš Vondráček a Alexei Volodin.
Na svém kontě má rozsáhlou diskografii a v současnosti se věnuje dvěma významným nahrávacím projektům: kompletu symfonií Dmitrije Šostakoviče s JFO a kompletní orchestrální tvorbě Franze Schmidta se Slovenskou filharmonií.
Vyrůstal a studoval v Petrohradě, který opustil před více než 35 lety. Ve studiu pokračoval v Amsterdamu a Freiburgu. Než se ujal dirigentské taktovky, byl uznávaným hráčem na violu, který vystupoval po celém světě jako sólista a komorní hráč. V současnosti bydlí nedaleko Amsterdamu, v blízkosti lesa, dun a moře. Se svou ukrajinskou manželkou má dvě dospělé děti, které studují na univerzitách v New Yorku a v Amsterdamu. Kromě hudby miluje knihy, vaření, dobré víno a lední hokej.