Naše nová nahrávka Šostakovičových symfonií č. 6 a 9 pod taktovkou šéfdirigenta Daniela Raiskina zaujala hudebního kritika Nicka Barnarda. Ve své recenzi oceňuje výrazovou hloubku, orchestrální virtuozitu i precizní zvuk a album řadí k nejlepším nahrávkám těchto děl za poslední roky.
Nahrávku je možné pořídit na našem e-shopu nebo poslechnout na Spotify.

Poprvé jsem se se jménem Daniela Raiskina setkal, když jako violový sólista vystoupil po boku jednoho z mých vůbec nejoblíbenějších houslistů Benjamina Schmida ve vynikajícím provedení Romantické fantazie Arthura Benjamina. Přenesme se o několik let dál: Raiskin dirigoval mimořádně působivé provedení Šostakovičovy nesmírně náročné Symfonie č. 4; Dan Morgan neskrýval ve své recenzi oprávněný obdiv. V rozporu s rozšířeným trendem nahrávat kompletní cykly v závratném tempu – ano, Andrisi Nelsonsi, dívám se právě na vás – však člověk další Raiskinovy nahrávky Šostakoviče hledal marně… až dosud. Stálo to čekání za to? Jednoduchá a naštěstí jednoznačná odpověď zní: rozhodně ano.

Katalog je zaplaven kvalitními nahrávkami všech patnácti těchto velkých symfonií v podání virtuózních orchestrů. Od nové nahrávky orchestru, který údajně nepatří k absolutní světové špičce, a dirigenta se solidní, byť nikoli oslnivou kariérou lze jen stěží očekávat větší rozruch. Zdejší výkony však nade vši pochybnost dokazují, že označení jako „špičkový“ či „hvězdný“ jsou pouhými nálepkami, užitečnými pro marketingová oddělení a umělecké agentury, které však nemají žádnou souvislost s uměleckou dokonalostí ani ji nezaručují.

Balíček Šostakovičových symfonií byl již nesčetněkrát promíchán, aby vznikla nejrůznější spojení skladeb. Mám za to, že Šestá a Devátá symfonie tvoří obzvlášť promyšlenou dvojici. Mariss Jansons je takto natočil v Oslu pro EMI; patrně existuje také starší LP EMI/Melodiya, na němž se za dirigentským pultem střídají Temirkanov a Světlanov; a pak tu byl Bernstein ve Vídni pro DG, jehož nahrávka ukázala, že ani ta nejslavnější jména nejsou vždy zárukou nejlepších výkonů. Logika napovídá, že podobných spojení musí existovat více, žádné další mě však v tuto chvíli nenapadá.

Podle mého názoru jde o vhodné spojení proto, že obě díla lze oprávněně označit za dvě z nejsubverzivnějších skladatelových symfonií. Šostakovič je napsal po dobře přijatých velkých symfoniích, které vyvolaly očekávání – zejména u kremelského publika –, že budou následovat díla, jež budou stejně poslušně sledovat stranickou linii. Symfonii č. 6 však lze vnímat téměř jako „umělcovu odpověď na nespravedlivou kritiku“, zatímco Symfonie č. 9 připomíná spíše cirkusový pochod než očekávanou vítěznou přehlídku sovětské armády.

Debata o tom, do jaké míry byly Šostakovičovy partitury skutečně podvratné, samozřejmě pokračuje. Lze je hrát přímočaře; právě v tom podle mě Bernsteinova vídeňská nahrávka chybuje. Vídeňští filharmonikové grotesknost ani potměšilost opravdu neumějí – jenže pokud je interpretace postrádá, nutně se tím míjí s podstatnou částí smyslu díla. Raiskin, stejně jako ve svém provedení Symfonie č. 4, mimořádně přesvědčivě odhaluje žal a hořkost ukryté pod úsměvy divadelních masek, aniž by se uchyloval k extrémním tempům nebo k přehnanému zdůrazňování hudebních point. Pomáhá mu v tom vynikající ostravská Janáčkova filharmonie, kterou zase podporuje znamenitá, plná a detailní zvuková režie produkčního týmu Challenge Classics.

Orchestr budou sběratelé znát z nejrůznějších nahrávek vydaných mimo jiné společnostmi cpo, Centaur a Naxos, stejně jako z několika skutečně výborných nahrávek Smetany, Nielsena a Dvořáka pro Brilliant Classics pod vedením někdejšího šéfdirigenta Theodora Kuchara. Booklet obsahuje kompletní seznam členů orchestru. Jejich jména napovídají, že jde o dnes již vzácný případ tělesa, které zjevně tvoří převážně hudebníci pocházející ze stejné země jako samotný orchestr. A tak, přestože jeho zvuk možná plně neobsahuje onu českou vřelost a živost známou z doby před padesáti lety, má osobitý témbr: řízné dechové a žesťové nástroje a bohatě znějící smyčce, které této hudbě mimořádně sluší.

Tónová závažnost je obzvlášť příhodná v neobyčejně truchlivém Largu, jímž začíná Symfonie č. 6. Jde o devatenáct minut bezútěšného, neuhýbajícího zoufalství. Šostakovič často psal pomalé úvody k prvním větám, ty se však zpravidla s vypětím vymaní z této bažiny beznaděje – zde nikoli. Soudě pouze podle stopáže volí Raiskin, jak tomu u něj často bývá, vcelku průměrné tempo. Dirigenti starší sovětské školy bývají rychlejší – Kondrašin až překvapivě – a také Jansons je poměrně svižnější. Novější dirigenti dávají hudbě větší prostor. Raiskin však obzvlášť vyniká v budování zádumčivé intenzity.

Po formálně konformní Symfonii č. 5 má Šestá snad nejnekonvenčnější strukturu ze všech Šostakovičových symfonických děl, nepočítáme-li rané experimentální skladby a pozdější písňové cykly. Interpreti stojí před otázkou, jak dlouhou úvodní pomalou větu přesvědčivě propojit s dvojicí následujících vět, z nichž první je rychlá a druhá ještě rychlejší. Právě zde Raiskin uspívá.

Prostřední Allegro začíná neposedně a těkavě, přičemž dřevěné dechové nástroje víří téměř bezcílně. Ostravský orchestr zde může naplno předvést svou kolektivní i individuální virtuozitu. Napětí rychle roste a věta se proměňuje v jedno z typických Šostakovičových přízračných scherz. Ve své nedávné recenzi kompletního cyklu Londýnského symfonického orchestru pod vedením Gianandrey Nosedy jsem se zmínil o „Nosedově kultivovaném, téměř hravém přístupu“ k této větě. Když nahrávku poslouchám znovu, obdivuji technické provedení, ale temné stíny hudby v ní podle mě zcela chybějí. Raiskin naopak dokáže velmi přesvědčivě nechat hudbu postupně proměnit ze světlé v temnou. Kvalitní zvuková režie Challenge Classics opět umožňuje bicím a mohutným žesťům, aby si razantně prorazily cestu lehčími strukturami smyčců a dřevěných dechových nástrojů.

Raiskin a Noseda volí pro závěrečné Presto totožnou stopáž. Věta začíná zdánlivě bezstarostnou, rozzářenou hravostí, avšak způsob, jakým Raiskin řídí postupné narůstání napětí, se vyrovná těm nejlepším. Ve své recenzi Nosedovy nahrávky jsem připomněl „Neemeho Järviho se SNO pro Chandos“. Nedávno jsem zaznamenal, že Chandos shromažďuje všechny Järviho nahrávky Šostakoviče pro souborné vydání. Není jasné, zda projdou remasteringem, jejich návrat do katalogu však bude vítaným obnovením znamenité řady interpretací. Järviho Presto se pohybuje na hranici šílenství. SNO hraje jako vichřice, avšak v natolik rychlém tempu, že hudba působí značně zběsile už od začátku a tento dojem nikdy nepoleví. Raiskinovo tempo, jen nepatrně pomalejší, umožňuje napětí postupně stupňovat. Abych byl upřímný, Järviho pojetí je velmi vzrušující a působivé, i když neúnavně hektické. Nutno však říci, že obě interpretace jsou lepší než Bernsteinova.

Nenaplnění očekávání je rovněž nejvýraznějším rysem Symfonie č. 9. Namísto velkolepé vítězné přehlídky s rozhodně vysunutou bradou dostáváme neuchopitelné a svérázné dílo, které – když se nakonec přece jen v závěru dopracuje k pochodu – doprovází groteskní prskání orchestru a neohrabaná hrubost. Nosedovo pojetí mi připadalo objektivní a racionální, avšak podivně citově nezúčastněné. Jako srovnání jsem tehdy uvedl již zmíněnou Jansonsovu nahrávku, kterou jsem vždy považoval za jeden z vrcholů jeho poněkud nevyrovnaného cyklu.

Raiskin znovu nachází ideální rovnováhu mezi zřetelností, výrazovou šíří a orchestrální virtuozitou. V této formě se Janáčkova filharmonie vyrovná kterémukoli z těles, s nimiž jsem ji porovnával. Raiskin nepotřebuje extrémní tempa ani přehnaný výraz, aby sdělil to podstatné. Namísto toho pečlivě vyzdvihuje hudební materiál; zvukové vrstvy jsou dokonale vyvážené a jednotlivé hlasy vykreslené s ideální zřetelností. Díky tomu se může naplno projevit ambivalence, která jako by stála v samém středu velké části této hudby: je bezstarostná a rozverná, nebo se pod úsměvem mračí?

Druhá věta, Moderato, zní v podání sólového klarinetu nádherně střídmě a tlumená pizzicata hlubokých smyčců jsou patřičně kradmá. Dvě krátká vyvrcholení příliš nerozptýlí zvláštní pocit bezcílné únavy, který prostupuje celou hudbou. Presto, roztočené jako dětská káča, je jednou z nejvirtuóznějších Šostakovičových kreací a také zde se mu dostává brilantního provedení. Nejde o přízračný Stalinův portrét ze scherza Desáté symfonie, ale během krátkých 2 minut a 48 sekund, které ústí přímo do impozantního Larga, je přítomna horečná maniakálnost.

Vedoucí fagotové skupiny uvádí nářek nádherně vyrovnanou, avšak bolestnou hrou; tlumená intenzita doprovodu je vystižena dokonale. „Toho už bylo dost,“ jako by říkal fagot, když vede orchestr bez přerušení do závěrečného Allegretta. Toto na první pohled nenápadné tempové označení se v celém Šostakovičově díle vztahuje k některým z jeho nejosobnějších výpovědí. Dřevěné dechové nástroje jako by se bezcílně potulovaly, než se do dění poprvé začne vkrádat pochodový rytmus. Tempo i napětí pomalu narůstají, až se – něco přes minutu a půl před koncem – konečně dostaví „přehlídka klaunů“. I tu však vzápětí vytlačí téměř hysterický vír několika závěrečných stran partitury. Se znalostí historických souvislostí jde o podivně znepokojivý závěr neuchopitelného, ba až záhadného díla.

Životopisná poznámka uvádí, že se Raiskin od začátku sezony 2026/2027 ujme funkce šéfdirigenta a uměleckého ředitele orchestru. Během jeho působení se těleso přestěhuje do nové koncertní síně v Ostravě. Pokud lze podle úrovně tohoto alba usuzovat na budoucnost, pak půjde o hudební spolupráci, kterou se rozhodně vyplatí sledovat.

Tento velmi promyšleně sestavený program patří k nejlepším nahrávkám těchto dvou děl, jaké jsem v posledních letech slyšel. Potřebujeme další nahrávky Šostakovičových symfonií? Pravděpodobně ne. Když jsou však výkony tak kvalitní jako zde, přinášejí radost z opětovného objevování velké hudby. Od poslední Raiskinovy nahrávky Šostakoviče možná uplynulo nějakých patnáct let, ale lze jen stěží dojít k jinému závěru, než že se čekání vyplatilo.

Autor: Nick Barnard, 4. srpna 2026

(Přeloženo z anglického originálu na MusicWeb International)