Houslový virtuos a koncertní mistr Jiří Vodička nastartoval svou kariéru v pouhých dvanácti letech, kdy si poprvé zahrál s Janáčkovou filharmonií. Ve čtrnácti byl mimořádně přijat na vysokou školu v Ostravě do třídy renomovaného pedagoga Zdeňka Goly. V devatenácti letech získal magisterský titul. Přesto, že později přešel do Prahy, říká, že nebýt Ostravy, nebyl by tam, kde je. Pravidelně vystupuje jako sólista s mnoha význačnými českými i zahraničními orchestry, hraje na velmi výjimečné housle z roku 1774. Co mu bylo dáno, teď prý s radostí předává dál studentům. I proto přijal nabídku JFO stát se garantem Cyklu E, tedy Elánu mladých talentů.

Mluvíme spolu pár minut po skončení interpretační soutěže mladých hráčů na smyčcové nástroje, jejíž vítězové si zahrají jako sólisté na třech koncertech spolu s JFO. Vy jste byl jedním z porotců. Když před vámi někdo začne hrát, po jaké době poznáte, že je výjimečný?

Hned, víme to během pár vteřin.

A objevil se dnes v této soutěži někdo opravdu mimořádný, u koho už teď tušíte, že by mohl mít výtečnou kariéru?

U některých z nich jsem přesvědčený, že mají v sobě velký potenciál. Některé z nich jsem dokonce měl možnost v minulosti učit, takže dobře vím, jak jsou talentovaní. Teď už bude záležet na nich, jakou cestu si zvolí. Zda se vydají na sólovou dráhu, zaměří se na komorní hudbu, rozhodnou se odejít do zahraničí, nebo třeba získají místo v některém z velkých orchestrů. Když si vzpomenu na sebe v jejich věku – byl jsem dokonce ještě o něco mladší –, právě tyto pódiové zkušenosti s orchestrem pro mě byly klíčové. Pomohly mi získat sebevědomí a daly mi ten správný start do budoucna.

Když mluvíte o sobě v jejich věku, zažil jste dnes v porotě nějaké déjà vu?

Zažil, když jedna slečna hrála část z Rondo Capriccioso, Saint Saënse; stejnou skladbu, kterou jsem sám hrál tady s Janáčkovou filharmonií Ostrava. Bylo to moje úplně první vystoupení s orchestrem. Takže na mě dnes koukal i kolega porotce Pavel Doležal, koncertní mistr JFO, který mě tehdy jako dvanáctiletého kluka doprovázel. Rondo Capriccioso mě navíc provázelo celým životem, takže slyšet ho znovu v tomto kontextu bylo opravdu výjimečné.

Jaký byl Jiří Vodička ve dvanácti letech? Býval jste nervózní?

Vždycky jsem býval nervózní. A stále bývám. Samozřejmě záleží na důležitosti koncertu, na repertoáru a dalších faktorech. Logicky platí, že čím častěji stojíte na pódiu, tím méně nervozity obvykle zažíváte. Ale i tak jsou koncerty, které jsou mimořádně náročné, a to nejen po hráčské stránce. Například živé vysílání do televize s sebou nese obrovský tlak. A čím výš se v kariéře posunete, tím vyšší očekávání posluchači mají.

Nechybělo ale moc, a mohl z vás být profesionální tanečník.

No ano, ve druhé třídě mi spolužačka hodila do aktovky vzkaz pro mámu. Stálo v něm, že holka chce tancovat a hledá partnera. A já řekl, že absolutně ne, protože jsem se strašně styděl. Jenže jsem ten lístek zapomněl z aktovky vyhodit, máma ho doma našla a poslala mě si tančení vyzkoušet. Nakonec z toho byly nádherné tři roky. Bavilo mě to moc.

Myslíte, že kdybyste nehrál, tančil byste?

Myslím, že ano. I když si nejsem jistý, jestli bych se dostal na takovou úroveň, která by měla smysl. Vím, jak tvrdé to prostředí je, znám tanečníky i jejich svět. Mimochodem, právě to byl jeden z důvodů, proč jsem se nakonec rozhodl pro housle. Hudba je totiž láska na celý život, mohu se jí aktivně věnovat mnohem déle.

Co je pro vás největší poctou, jakou vám posluchač může projevit?

Pro mě je odměna z koncertu vždycky stejná. Když se na konci všichni usmívají, a dokonce i ti, kteří tam původně moc nechtěli – často pánové, co doprovázejí své dámy –, člověk najednou úplně ztratí pojem o čase. S publikem se dostanete do jakési bubliny, do symbiózy. A to je pro mě ta největší odměna: Když můj upřímný prožitek vložený do hudby osloví lidi natolik, že jej prožijí se
mnou. Nejkrásnější je, když mi pak někdo řekne, že měl hrozný den, ale během koncertu na všechno zapomněl. To má pro mě největší smysl.

Umělkyně Gabriela Pilařová mi v rozhovoru řekla, že když vás viděla hrát, měla pocit, jako by hudba přímo prostupovala vaším tělem. Co prožíváte, když hrajete? Mluvil jste o bublině. Je to tak, že pak nevnímáte nic jiného?

Jak kdy. Hrajeme hudbu autorů, kteří do svých skladeb vložili své emoce, příběhy a svébytné vyjádření doby, ve které tvořili. Jako interpreti se to všechno musíme snažit pochopit, vnímat, co ta hudba říká, pochopit ji, zachytit to. Mým úkolem je ovládnout nástroj tak, aby z něj vyšlo to, co autor pravděpodobně chtěl sdělit, a přitom tomu dodat i svou osobitost. A když se tohle povede, pak se dostanu do oné bubliny. Samozřejmě někdy máte plnou hlavu jiných věcí a nezbývá než jako profesionál „jen“ co nejlépe podat skladbu. Ale nejkrásnější okamžik nastává, když žijete hudbou naplno a na svět kolem vás úplně zapomenete.

Váš otec byl rockový kytarista. Jak vás to ovlivnilo?

Strašně moc, protože díky tomu, že jsem vyrostl na rockové hudbě, mám k ní přirozeně vztah; a podle toho, co vím, jsem v tomto ohledu jeden z mála těch, co se živí klasickou hudbou. Tahle zkušenost se naplno projevila, když mě oslovil Michal Dvořák z kapely Lucie k projektu Vivaldianno. Je to vlastně Vivaldi v art rockovém kabátě. Kdybych byl typický klasický houslista, pravděpodobně bych na něco takového nikdy nepřistoupil. Ale protože jsem na téhle hudbě vyrostl, vím, že právě takové projekty mají obrovský smysl. Je to způsob, jak oslovit mladou generaci a lidi, kteří zatím nemají s klasickou hudbou zkušenosti. A třeba je to právě to, co je k ní přitáhne.

Když jsme u přibližování se publiku, zaznamenala jsem, že jste jeden novoroční koncert odehrál ve šlích.

Snažím se v tomhle ohledu přinášet renesanci. Frak nebo smoking – ten klasický oděv – je samozřejmě historicky spojený s klasickou hudbou. Ale svět kolem nás se změnil. Tak proč, když hrajeme hudbu, která byla napsána před staletími, aspoň v tomhle nebýt inovativní? Tohle platí často i pro publikum. Lidé přicházejí na koncert klasické hudby s pocitem, že je to „strašně vážná“ událost. A právě ten český terminus technicus „vážná hudba“ považuji za úplně nešťastný. Hudba přece není vážná – to z ní udělala společnost. Vážná začala znamenat: Já jí nerozumím, tak to bude asi moc vážné.

To jsou přesně věci, které se snažím narušit. Chci ukázat, že klasická hudba je živá, hravá, emocionální, a rozhodně to není něco, co by mělo odrazovat.

Máte housle od Josepha Gagliana z roku 1774, které vám před lety zapůjčil Jiří Bělohlávek a jeho rodina v zápůjčce pokračuje. Předpokládám, že k tak výjimečným houslím vedla hodně složitá a trnitá cesta.

Rozhodně. A to jsem si původně myslel, že s finančním budgetem, který jsem měl k dispozici, najdu svůj nástroj rychle. Nakonec z toho ale bylo rok a půl hledání, během kterého jsem vyzkoušel
snad osmdesát houslí. U každých vždycky něco zásadního chybělo.

To je prostě proces, který trvá, a navíc to, že konkrétní housle sedí mně, neznamená, že by seděly někomu
jinému. Vždycky říkám, že je to jako v Harry Potterovi: Každá hůlka si musí najít svého kouzelníka. Tyto housle od Gagliana měla původně koupit J & T Banka, ale sešlo z toho. A tehdy zasáhl Jiří Bělohlávek, který si uvědomoval, jak výjimečný ten nástroj je. Rozhodl se mi je koupit, protože věděl, že takové housle nám prostě nesmějí utéct. Kdo jiný by tohle udělal? Je to gesto, na které nikdy nezapomenu.

Vím, že jste měl možnost vyzkoušet si také legendární stradivárky a že byste je za svůj nástroj nevyměnil. Jak jste takovou možnost srovnání získal?

Když jsem letěl na koncerty do New Yorku, americká agentura mi tam pro tuto příležitost domluvila nástroj. Nevěděl jsem jaký. Prostě jsem šel do obchodu a zkusil si ho. A ukázalo se, že to jsou stradivárky za dva miliony dolarů. Krásné, ale pro mě měly takových potíží, že bych je nechtěl. I přes jejich astronomickou hodnotu mi nevyhovovaly tolik jako moje vlastní housle. To jen potvrzuje, že cena a prestiž nástroje nejsou všechno – nejdůležitější je, aby mezi houslistou a houslemi vzniklo to správné spojení.

O tom, že houslisté u nás jsou téměř bez šance dostat se ke kvalitním houslím, mluvil v rozhovoru také Petr Benda. Evidentně jde o dost zásadní problém. Jak moc (nejen) studenty brzdí v rozletu?

Problém mnoha nástrojů – a sám jsem to zažil nesčetněkrát, protože jsem jich už vyzkoušel spoustu – je, že jakmile dosáhnete úrovně, kdy jste lepší než váš nástroj, začne vás limitovat. To je neskutečně frustrující pocit, protože si uvědomujete, že vaše technika a dovednosti se už kvůli nástroji nemohou dále rozvíjet.

V okamžiku, kdy dostanete lepší housle, je to jako byste najednou vykvetli. Během krátké chvíle skočíte o úroveň výš. Jsem přesvědčený, že existuje spousta talentovaných lidí – nejen těch, které jsme dnes slyšeli hrát, ale obecně studentů na školách –, které právě špatný nástroj zásadně brzdí v jejich vývoji. A to je obrovská škoda.

Jak se udržujete ve formě?

Zásadní je práce na psychickém stavu a celkové tělesné kondici. Já jsem se našel v jízdě na kole, konkrétně na treku, což mi pomáhá udržovat balanc. A v tomhle ohledu mám skvělé vzpomínky i na tancování – přesně tohle totiž potřebujeme. Jako hudebníci máme často obrovské vytížení. Naše tepovka je šíleně vysoká i ve fyzicky klidovém stavu, protože ji ovlivňují emoce. A to není pro tělo zdravé. Stres, adrenalin a další faktory způsobují, že naše tělo je neustále pod tlakem, což rozhodně není přirozené.

Abychom se „hodili do pohody“ a mohli tuhle práci dělat naplno, je nezbytné najít si způsob, jak tuhle zátěž vyrovnat. Pro mě je to právě sport; přináší mi klid a rovnováhu, kterou potřebuji nejen pro fyzické, ale i pro mentální zdraví.

Slyšela jsem, že housle nejsou jen nástrojem, ale také odrazem duše hudebníka. Souhlasíte s tím?

Myslím si, že i housle mají duši. Když vezmete jakýkoliv nástroj – třeba jako ty moje housle od Gagliana – a představíte si, že tento mistr jich mohl vyrobit třeba tisíc nebo dva tisíce, každý z nich bude jiný. Liší se fyzicky i zvukově, a právě proto je přirovnávám k člověku.

Housle jsou ze dřeva – materiálu, který byl kdysi živý a vlastně svým způsobem stále žije. Dřevo neustále pracuje, mění se, reaguje na čas a okolní prostředí. A v případě akustických
houslí platí, že čím jsou starší, tím lepší a bohatší zvuk mají.

Ta jedinečnost a živost mě přesvědčuje, že housle mají skutečně svou vlastní duši.

Pro programový katalog sezony 2025/2026 Janáčkovi filharmonie Ostrava zpracovala Lenka Pastprčáková.