Jednou z dalších písní Síla mít rád si zpěvák podle svých slov splnil dlouholetý dětský sen. Vždy totiž toužil po vzoru Ludwiga van Beethovena napsat něco pro velký orchestr a tak je tato píseň jeho první a jedinou, které sám napsal nejen text a hudbu, ale rovněž orchestrální aranžmá. Zpěvák vzpomenul i legendárního Karla Svobodu a zalitoval, že pro něj geniální melodik nestihl napsat žádnou píseň. Následující skladbu Pinokio zamýšlel Chodúr jako oslavu Svobody, který je pro něj „prototypem tragického hrdiny“.

„Píseň, která následně zazní, neměla žádné ambice stát se politickou písní“, sdělil Chodúr před dalším autorským songem Moskva je v plamenech. „Název vznikl úplně náhodou jako věnování mému příteli, který se stěhoval do Moskvy za lepší prací“ vysvětlil zpěvák. V této souvislosti zmínil i oficiální ruský sbor Alexandrovci, kteří si text nechali přeložit do ruštiny a údajně zamítli její nastudování. Chodúr se pěvecky zdařile vyrovnal i s písní My Waya večer se nachýlil k druhé polovině.

Tu rozezněli Strážní andělé s nádherným motivem v příčné flétně a dalších dechových nástrojích. Následující verze moravské lidové koledy Pásli ovce valaši zněla trochu jako hudba k Dobyvatelům ztracené archy, zpěvák si přivedl na pódium také svého milého hosta Adélku Řehořovou, která si „hajdom, hajdom, tydlidom“ doslova zajódlovala spolu s ním.

„Píseň Vánoční zvony, kterou u nás zpíval nenapodobitelně Waldemar Matuška, ve mně vždy vyvolá takový ten pravý vánoční klid“, vyprávěl Chodúr bezprostředně po doznění této skladby. Škoda, že písničku zpěvák komentoval ex post, je rozumnější nastínit náladu, případně osobní vztah k písni před jejím zazněním.

Stejně jako se vyvarovat dalšího nešvaru, spočívajícího v častém opakování stejných slov za sebou a v tom, co vlastně chce publiku sdělit. Jeho dělení písně Hallelujah na vysoké a nízké bylo prazvláštní, podobně jako věta, že nejsou jen jedny Vánoce, je spousta druhů Vánoc. Ukázalo se, že Chodúr měl více zpívat než mluvit nebo si připravit průvodní slovo pečlivěji a ve spolupráci s jazykovým poradcem.

Zpěváka doprovázela kapela Mach ve složení Vlastík Šmída (klávesy), Marek Dufek (baskytara), Mário Šeparovič (kytara) a Patrik Benek (bicí nástroje). Sestava doplnila báječnou Janáčkovu filharmonii vkusným, citlivým doprovodem, škoda jen, že piano Šmídy neznělo konkrétně, nýbrž rozmazaně. Také mne zamrzelo, že tak úžasný kytarista, jakým je Šeparovič, dostal možnost zahrát si kratičké sólo až v přídavkové písni. Před tou se rozloučil Chodúr s diváky výkřikem: „A teď to pořádně rozjedeme…“ a dodal freneticky: „…vždyť jsou Vánoce“.

Martin Chodúr si celý koncert sám moderoval. Jakkoli se jedná o velmi ambiciózního zpěváka, který to s populární hudbou i cílovou skupinou svých posluchačů myslí opravdu vážně, mluvený projev bude muset teprve dolaďovat. Jazykových neobratností, vyložených hrubek a podivně prezentovaných informací bylo více než méně. Dalším námětem k zamyšlení je skutečnost, kam směřuje jeho hudební styl vycházející z praxe 60. a 70. let. Ten je sice velmi důstojný, ale bohužel též značně antikvární, bez jakékoli vazby k aktuálním trendům. Je to vzhledem k šíři Chodúrova talentu škoda, protože mladší generace takto prezentovaný retro pop patrně příliš neosloví.

Nicméně je třeba říci, že Vánoce s Martinem Chodúrem byly úspěšným koncertem, posluchačská odezva byla jednoznačně velmi pozitivní. Janáčkova filharmonie odehrála opět kvalitní výkon a přesvědčila, že na crossoverové koncerty je perfektně připravena a zvládá je s interpretačním nadhledem a pohodou. Nezbývá než popřát všem účastníkům koncertu krásné a pohodové Vánoce.