Italský pianista Federico Colli dvakrát vystoupil v Ostravě. Mladý interpret se představil 4. dubna po boku Janáčkovy filharmonie v Koncertu č. 1 b moll Petra Iljiče Čajkovského. V pondělí 8. dubna pak zahrál v Domě kultury města Ostravy v samostatném klavírním recitálu. Ten Colli sestavil pouze ze skladeb slavných barokních mistrů.

Právě barokní styl je letos jednatřicetiletému italskému pianistovi s kučeravými hnědými vlasy bytostně blízký. Své debutové CD se sonátami Domenica Scarlattiho natočil pro hudební vydavatelství Chandos. V letošním roce vydal u stejné společnosti nové album se skladbami Johanna Sebastiana Bacha. Ona zmínění mistři pozdního hudebního baroka byli také na programu Colliho recitálu. Italského pianistu přivítal slušně zaplněný velký sál. Potvrzení, že tato koncertní řada Janáčkovy filharmonie se těší kontinuálně posluchačské oblibě.

Nejdřív byla oznámena změna, místo avizovaného pořadí zahájil italský pianista Bachovou Partitou č. 4 D dur BWV 828. Astenický mladík, který se téměř ztrácel ve svém obleku, rozezněl Ouverturu ve francouzském synkopickém rytmu s velkolepou elegancí a rozmáchlým vzletem, kterému nechyběly ani jemnější dynamické a témbrové kontrasty. Grandiózní tříhlasá fuga ukázala jeho brilantní pasážovou techniku bez jediné nadbytečné či ztracené noty. Následující části pianista neomezil na pouhou sérii tempově kontrastních tanečních vět, ale v každé se snažil vypíchnout markantní rysy a vnitřní krásu, kterou září Bachova hudba.

Allemande se rozsvítila matně nostalgickým, tlumeně meditativním světlem, Courante zasršela bleskurychlými a precizními melodickými ozdobami, Aria překvapila sekvencovitou melodikou a bodrostí, Sarabande vláčnou něhou a úžasnou měkkostí tónu (ta minuciózní práce s levým pedálem!), Menuet jako příjemně odpočinkové nadechnutí před závěrečnou neuvěřitelnou, obrovitou Gigou. Colliho interpretace sálala radostí, dokonalou empatií, porozuměním a pokorou, která místy nutila napínat uši, jindy zaplavila sál bouří svrchované virtuozity. Takto jsem si Bacha vždy přál slyšet: jako neuchopitelného génia, který se vzpírá konvencím a překračuje všechny možné interpretační i hudební limity.

Jako protipól vyzněly Sonáty Domenica Scarlattiho, jejichž šestici (K 279, 25, 318, 63, 118 a 1) uvedl Colli v druhé půli recitálu. Jednověté prskavky ukázaly, že pianista je pevný v kramflecích nejen v polyfonním předivu Bachovy hudby, ale dokáže spolehlivě zažehnout i zvukově barevný, kantabilní styl těchto brilantních skladeb. Scarlattiho sonáty Colli zahrál v jednom téměř nepřerušovaném běhu jako výrazné náladové črty bez nějakých nároků na zbytečné filozofování, zato však s ohnivým temperamentem, poučenými a čitelnými ozdobami a půvabným tónem. Jednotlivé sonáty jiskřily duchaplností, rozvernými staccaty, opojnou lehkostí intervalových běhů a filigránskou dynamikou.

Závěr Colliho recitálu patřil opět Bachovi a jeho Ciacconě d moll BWV 1004 v aranžmá Ferruccia Busoniho. Mystický, téměř dvacetiminutový proud hudby je jedním z centrálních bodů Bachova díla. Každý, kdo to s jeho hudbou myslí vážně, se musí s tímto milníkem vypořádat. A Colli svou hrou dokázal, že je na to připraven. Jeho Ciaccona a dech beroucí variace měly strhující proporce a gradaci, antiklimax v durovém ztišení zapůsobil opravdu jako ono Spittovo „vítězství ducha nad hmotou“. Nad strhující precizností, výrazovou niterností a komplexností Colliho pojetí se tajil dech. Jedině takový pianista si může dovolit zahrát jako přídavek noblesně melancholickou árii Lascia ch’io pianga z Händelova Rinalda, po níž už nelze nic žádat. Líbil se mi i jeho neokázalý osobnostní projev, introvertní, slušné a vkusné vystupování bez náznaku sebestřednosti. Marně hledám nějaké nedostatky, slabiny a nesrovnalosti, žádné se totiž v jeho nadčasově krásné interpretaci nenajdou. Tento pianista si zaslouží opravdu bezvýhradnou pochvalu.