Tanec, tanec, tanec. Jednou v podobě karnevalového veselí, podruhé v pestrém mumraji letem tanečním světem, potřetí coby grandiózní pocta králi všech třídobých tanců: valčíku. Janáčkova filharmonie si vzala ve čtvrtek 31. ledna 2019 na mušku taneční rytmus jako inspiraci v dílech skladatelů Hectora Berlioze, Leonarda Bernsteina a Maurice Ravela. Ideální protiklad k nim obstaral pátý klavírní koncert Camilla Saint-Saënse v podání éterické srbské pianistky Jasminky Stančul. Koncert Janáčkovy filharmonie se uskutečnil v Domě kultury města Ostravy, provedení řídil významný polský dirigent Jacek Kaspszyk.
Koncert zahájila předehra Římský karneval, op. 9 francouzského romantika Hectora Berlioze. Janáčkova filharmonie od prvních not rychlé osmnáctitaktové introdukce Allegro assai con fuoconastoupil se soustředěnou pozorností a vitální souhrou. Stěžejní melodie anglického rohu v následující části potěšila vydatnou kantilénou i detailně artikulovanými přednesovými odstíny interpreta. Orchestr v souladu s koncizními dirigentskými liniemi Jacka Kaspszyka aktivně vytvářela společnou energii, současně polský maestro nechával orchestr volně dýchat a poskytnul hráčům dostatek příležitostí k formulaci agogických prostředků v sólově autonomních místech partů. Dílo překypovalo nádhernými pasážemi, ať už to bylo v smyslném vibratu violoncell, dynamickém tahu žesťů či v precizních bicích nástrojích. Římský karneval vyzněl opojně a ostravští filharmonikové poutavě vykreslili rozpustilé, hudebně pestrobarevné karnevalové veselí (zpěvné téma krásně připomněl i fagot) s muzikálně vypracovanou gradací v závěru.
„Ve skutečnosti nemiluji ani Bacha, ani Beethovena, ani Wagnera, ale umění. Jsem eklektikem“, odpověděl kdysi francouzský skladatel Camille Saint-Saëns na adresu autorů četných výtek o jeho lpění na hudebním a formálním kodexu 19. století. Až delší časový odstup mu dal částečně zapravdu v jeho zásluze o rozvíjení instrumentální hudby i schopnosti obohatit vlastní tvorbu o mimoevropské inspirace. A částečně smazal absurdní tendence ocejchovat Saint-Saënsovu syntetickou hudbu jako německou. Abychom však neprezentovali skladatele povýtce jako člověka zkostnatělého ducha, připomeňme, že mezi jeho díly najdeme i Hymnus na elektřinu(1900), Letcům (vnikl krátce poté, co Louis Blériot přeletěl Lamanšský průliv) a dokonce i jeden Dělnický chvalozpěv. Jako mimořádný pianista vtělil Saint-Saëns nejsilnější hudební myšlenky pochopitelně klavíru.Koncert pro klavír a orchestr č. 5 F dur, op. 103 Camilla Saint-Saënse se na českých pódiích neobjevuje příliš často. A je to velká škoda. Allegro animato první věty zahájil sofistikovaný dialog klavíru a smyčců v měkkém, vzdušném tématu s příznačnými pomlkami. Následující rozvíjení tonálního prostoru v klenutém stoupání klavíru s orchestrem bylo okouzlující.
Srbská klavíristka Jasminka Stančul vzala posluchače na divotvornou cestu do cizokrajných dálav. V její hře se od prvních tónů snoubila pevná technika s intelektuálním názorem, prostoupeným opatrnou a něžnou emocionalitou. Interpretace pianistky obsahovala něco poetického, co zatajuje dech a připomíná let v nadpozemské perspektivě. Musel jsem obdivovat její hráčskou intuici v psychologicky mistrném vystižení obou témat, paletu úchvatných barev, stejně jako čistotu všech figurativních a pasážových linií a čar, s níž tříbila zakončení frází jako zaoblené vrcholky písečných dun.Stančul také ukázala, jak má vypadat hudební komunikace s dirigentem a její hru provázel ohňostroj pianistické brilance, skvělá pedalizace a elegantní úhozová variabilita. Orchestr s Kaspzsykem jí vytvářel po celou dobu solidní umělecké zázemí nejen harmonicko-melodickým doprovodem, ale i výraznými a hráčsky potěšujícími melodickými linkami.Andante druhé věty je hudba plná orientálních tajů s jejím typickým zdobením melodie. Právě pro zvláštní ráz prostřední věty bývá koncert přezdíván též jako „egyptský“. Pak ale přichází střih a doslova filmovou optikou se zčistajasna změní nálada na sladkobolnou romantickou reminiscenci. Mystiku počátku věty posléze opět rozdmýchají dva klavírní akordy a jejich čarokrásné celotónové rozvedení, kořeněné zvětšenými kvintakordy. Celá věta měla v podání všech protagonistů neobyčejné výrazové kouzlo, pohádkovou atmosféru a mimořádnou sugestivnost.
Třetí věta Molto allegro se vrací s dionýsovským veselím k evropské hudební estetice pozdně-romantického údobí. Kodově působící hudba častých prodlev na tónice i dominantě, vylehčenost a projasněnost hudební textury, pohyblivost a modalita všech aspektů orchestrace připomínala vzrušující rychlou jízdu nazpět do známých končin. Četné pasáže a figurace sólového partu začlenila Jasminka Stančul dynamicky souměrně do orchestrálního pléna, vědoma si jejich koloristické a souvztažné funkce.Pianistka v Ostravě ukázala své neokázalé klavírní mistrovství. Její hra byla hudebně fascinující, vitální a intelektuální, nikdy však ne robustní a mentorská. Na míle vzdálena interpretační náhodě, založila Stančul svou představu Saint-Saënsova koncertu na polaritě virtuozity, plnokrevné muzikálnosti, přísné disciplinovanosti, silného napětí a protikladu kontrastů. Méně šťastný už byl interpretačně její schubertovský přídavek, který však nijak nesmazal hluboký dojem, jenž v přítomném obecenstvu pianistka zanechala.
Autorem fotografií je Ivan Korč.
