převzato z internetového portálu Operaplus.cz, autorka Lenka Dohnalová, 18.05.2021

Janáčkova filharmonie Ostrava 13. května 2021 uzavřela svou 67. sezónu koncertem s díly Alfreda Schnittkeho a Igora Stravinského. Tato dramaturgická kombinace se jeví jako velmi osvěžující s přihlédnutím k opatrným volbám dramaturgie jiných orchestrů. Na Závěrečném koncertě se představil dirigent Andrej Borejko společně s klavíristou Tomášem Vránou.

Janáčkova filharmonie Ostrava prošla neobvyklou sezónou 2020/21 se ctí. Velmi rychle se v roce 2020 adaptovala na alternativní provoz se streamingem ve spolupráci se Slezskou univerzitou a PARMA Recordings, v září a listopadu 2020 se jí podařilo uskutečnit dva mimořádné projekty pro Českou televizi – Stíny v mlze a Vánoční kolegy v obýváku. V roce 2020 navýšila nahrávací frekvence na dvojnásobek a vydala sedm CD, z nichž nejzajímavější byla s díly Zdeňka Fibicha, Philipa Glasse a Richarda Wagnera.

Z náročnějších symfonických koncertů připomeňme inaugurační koncert nového šéfdirigenta Vasilije Sinajského (s dlouhodobější praxí ve Velkém moskevském divadle, BBC Philharmonic orchestra a se Symfonickým orchestrem v Malmö) s náročným programem Richarda Strausse (s Kateřinou Kněžíkovou) a Igora Stravinského, nebo koncert s vystoupením úspěšného mladého klavíristy pocházejícího z regionu, Lukáše Vondráčka, 11. února 2021 s koncertem Sergeje Rachmaninova.

Koncert 13. května 2021 byl závěrečným vystoupením sezóny a dramaturgický nápad zrealizovat Alfreda Šnitkeho (v současnosti přepisovaného v německé verzi – Schnittkeho) jednovětý Koncert pro klavír a smyčce v kombinaci se Stravinského suitou Pták Ohnivák se jeví v převládající dramaturgické opatrnosti orchestrů v dobách omezení jako velmi osvěžující.

Šnitkeho koncert je z roku 1979, jeho premiéra zazněla 10. prosince 1979 v Leningradě v provedení Leningradské filharmonie pod řízením Alexandra Dmitrijeva s klavíristou Vladimírem Krajněvem. V roce 1985 ji nahrála Česká filharmonie pod taktovkou Gennadije Rožděstvenského s debutující klavíristkou Hanou Dvořákovou (PANTON 8111 0496). Tuto nahrávku lze považovat za autentickou vzhledem k tomu, že Rožděstvenskij (1931–2018) patřil k nejzasvěcenějším interpretům a přátelům skladatele, LP je dosud k sehnání.

Posluchači koncertu 13. května 2021 si mohli Koncert poslechnout ve streamované verzi s talentovaným mladým českým klavíristou Tomášem Vránou (*1994) za řízení hostujícího ruského dirigenta Andreje Borejka, který dlouhodobě spolupracuje s českými orchestry. Záznam byl opět pořízen ve spolupráci se Slezskou univerzitou (s krátkým výpadkem zvuku na začátku zahájení). Sledovanost se během víkendu ustálila na 750 návštěvách na YouTube.

Kdo by chtěl nahlédnout do složité osobnosti skladatele Alfréda Šnitkeho (1934 Engels-1998 Hamburk), lze doporučit dostupný zdroj kompilovaných rozhovorů. Sám autor odkazoval především na dlouholeté rozhovory s Alexandrem Ivaškinem, které chápal jako autentické a inspirativní (zpětně dokonce i pro sebe sama). Ivaškin sám připodobňuje hudbu Šnitkeho k jeho osobitému slovnímu projevu, kde se za jednoduchými povrchovými strukturami řadou asociací zrcadlí neuchopitelná složitost života.

Citujme dále z uvedeného zdroje: „.Myšlenka otevřeného kruhu, nebo spíše spirálové smyčky, je přítomna ve všech nejdůležitějších dílech Šnitkeho. Takže například ,hrdina‘ jeho instrumentálních koncertů (v tomto žánru se střety konfliktních sfér stávají snad nejnaléhavějšími) se na konci ,cesty‘ nutně vrací k něčemu originálnímu, hlavnímu, co přehodnocuje. Zkoušky nejsou marné…“

Šnitke svůj původ označil za poněkud „zmatečný“. Píše, že jeho předek přijal jméno německého pastora, který neměl rodinu. Narodil se 1934 v Engelsu v autonomní republice povolžských Němců, matka byla Němka a otec Žid s německým jménem, rodným jazykem pro něj byla ale ruština. Oba rodiče s nedokončeným vzděláním se živili překlady a novinařinou. K hudbě, jak říkal, ho nevedli, naopak, matka se dokonce údajně „děsila“ jeho zaměření, nicméně dvouletý pobyt v hudební a kulturní Vídni v něm zasel zájem o hudbu i literaturu. S klavírem začal nesoustavně až ve dvanácti letech. K tomu se vyjádřil: „Nenásledoval jsem přirozenou dětskou cestu postupného učení, a proto byl pro mě vstup na studium na škole (na Moskevské konzervatoři) velkým skokem. A skok vždy vyžaduje následné vyplnění, takže si myslím, že všechny ty styly, kterými jsem komponoval, jsou pokusem o vyrovnání v chybějící erudici hudební výchovy.“ (ibid.).

Pokud je Šnitkeho hudba vnímána bez předchozího poučení, slyšíme v ní spontánně například otisky Šostakoviče, Stravinského, Mahlera. V letech 1968–72 postupoval skladatel do jisté míry konceptuálně. Záměrně maximalizoval stylový kontrast v rámci jedné skladby (2. Houslová sonáta, První symfonie). Klavírní koncert, který jsme slyšeli v podání Janáčkovy filharmonie, nepatří do této kategorie, je to existenciální skladba, která se nabízí k interpersonální interpretaci symbolického vztahu sólisty – „hrdiny“, jak bylo uvedeno v citaci, a orchestru jako zástupce society.

Foto: Martin Straka