Ingredience koncertu Janáčkovy filharmonie, který se uskutečnil 29. listopadu v Domě kultury města Ostravy, se sešly v optimálním poměru. Hornistka Kateřina Javůrková se představila v koncertu W. A. Mozarta.Janáčkova filharmonie pod taktovkou španělského dirigenta Sergia Alaponta také ukázala, že vedle klasicismu, zvládá klasicko-romantickou syntézu i hudební imprese z Francie a Itálie.

Když Johannes Brahms v listopadu roku 1870 pročítal zápisník témat Josepha Haydna, zalíbil se mu jeden hudební nápad s názvem Chorál sv. Antonína. Rozhodl se ho lehounce poupravit (vynechal smyčcové paralelní hlasy) a vytvořil k němu osm variací, které si hudební brilancí s původní hudbou nezadají. Janáčkova filharmonie s dirigentem Alapontem zahájila koncert Brahmsovými Variacemi na téma Josepha Haydna, op. 56a šťastně.

Po slavnostně širokém, přesto melodicky v podstatě rustikálním tématu, zasvítily energicky smyčcové nástroje v půvabných dynamických obloucích. Druhá variace Piú animato měla zdařile prokreslené klarinetové a fagotové sóla, také čtvrtá variace Andante con motopotěšila měkkou barvou hoboje, lesního rohu a zdařilou souhrou. Orchestr dokázal jednotlivým variacím vtělit optimální výrazové vlastnosti, včetně precizně vymodelované gradace v passacaglii finálové části.

Druhou skladbou byl Koncert pro lesní roh a orchestr č. 4 Es dur, K. 495 Wolfganga Amadea Mozarta. Rakouský mistr jej napsal spolu s dalšími třemi díly pro tentýž sólový nástroj v letech 1782 – 1786. Iniciátorem a adresátem byl hornista Joseph Ignaz Leutgeb, s nímž Mozarta pojilo osobité, specifickým humorem prošpikované přátelství. Po hudebně rozmarné introdukci, která přináší dvě témata, se připojuje lesní roh. Ten následně rozvíjí hudební myšlenku a rozčeřuje tempový pohyb skladby důmyslnou kombinací nostalgicky dlouhodechých pasáží s šestnáctinovými výstupy zakončenými trylky na dominantě. Kateřina Javůrková je opravdu hornistka par excellance. Z jejího nástroje se linul nádherně čistý, hřejivý tón v celém výškovém spektru. Musím rovněž vyzdvihnout její soustředěnou rytmiku a agogicky líbezně rozepnutou sólovou kadenci, která zapůsobila s milou elegancí a altruismem.

Druhá věta Romance vyzněla v pojetí Javůrkové jako vykvetlá píseň, jejíž kantiléna nepostrádala hladce zaoblené konce frází s absolutní intonační ryzostí. Závěrečné Rondo (Allegro vivace) v bryskním 6/8 taktu zasvítilo s loveckou rozšafností v ideální souhře lesního rohu s triolami smyčců i odpověďmi dalších nástrojů. Mozartův bezmezný talent zazářil v interpretaci Javůrkové v souladu této sólistky i filharmoniků komplexně přesvědčivým interpretačním projevem a zodpovědným nastudováním. Hornistka potvrdila, že patří k české interpretační špičce, její výkon lze s maximální vstřícností přijímat a sdílet.

Claude Debussy měl archetypální zvuk moře v podvědomí zakódován od dětství. Už jako malý kluk slyšel v Cannes poprvé zvuk vln a po celý život nepřestal na moře myslet. Názvuky vodních mas můžeme pozorovat v stříbrném svitu měsíce v Sirénách, podobně jako v Pelléovi a Mélisandě. První provedení symfonické skici Moře 15. října 1905 ukázalo, že na partituru tehdejší orchestr ani dirigent nestačili. Rehabilitace se Debussyho Moři nedostalo ani pod jeho osobní taktovkou 19. ledna roku 1908. Teprve díky legendárnímu dirigentu Toscaninimu se podařilo prolomit kletbu a Moře zasvítilo v tom pravém lesku.

Od jitra do poledne na moři se nořilo z mlhavého oparu v hlavním motivu sordinovaných trubek a anglického rohu se sugestivní zvukomalbou. Čarokrásně vyzněly také lesní rohy, hoboj a flétny, jejíž melodie evokují procitající přírodu. Fascinující, náročná rytmika a asymetrická stavba nenechala žádného z filharmoniků na holičkách. I motiv dělených violoncell vyzněl s rytmickou precizností a nadhledem. Druhá věta Hra vln připomínala hravé, neposedné, až nevypočitatelné scherzo, ať už v zvukomalebných motivech harfy, či dalších těkavých melodických sprškách fléten, klarinetů a lesních rohů. Impresionistický opar byl postupně traktován ve všech nástrojích do pianissimaa hra Janáčkovy filharmonie se v některých místech rozplývala jako pěna ve vlnách.

Bouřlivá třetí část Rozhovor větru s mořem měla patřičnou razanci a energii živlů, na níž se důrazně podílely všechny nástroje orchestru, včetně znamenitých rohů, trubek, pozounů a tuby v jednom z motivů. Debussyho Moře si ostravští filharmonici opravdu vychutnali a ukázali, že jemné pastelové odstíny, soudržnou tektoniku i šetrné gradace dokáží vykreslit s detailní pozorností a noblesou.

Jedním z nejúžasnějších projevů hudebního impresionismu je také triptych Římských symfonických básní Ottorina Respighiho. Roku 1924 vytvořil Respighi Římské pínie jako poctu tomuto symbolu Říma. Orchestr se v této čtyřdílné cyklické skladbě, naplněné bohatě kontrastní hudbou, vyznamenal hlavně v žesťových partech (lesní rohy ad.), ale také v kontrabasech (v tajemné náladě Pínií před katakombami) a zejména klarinetech (potěšily třetí částí Pínie na Janicului jinde) a sólovém hoboji. Závěrečná část Pínie na Via Appia jsou uceleným pochodovým blokem, který byl filharmoniky s Alapontem stupňován do mohutné dynamiky celého orchestru. Respighi se v této symfonické básni stal svorníkem mezi slohy impresionismu, expresionismu, starších epoch i témbrových perspektiv budoucnosti.