Tak už to někdy chodí, když se člověk narodí do hudební rodiny. Otec i matka Alexandra jsou profesionální muzikanti a vedli syna od raného dětství k hudbě. Kluk, který má zvídavost a bystrost vepsanou v obličeji, se však nespokojil jen s klasikou, ale začal skládat vlastní hudbu inspirovanou popovými schématy i folklorem jiných zemí (nejvíc těží z irského). Šíři Rybakova nadání doplňují jeho herecké aktivity i první kniha, kterou napsal pro děti pod názvem Troll a kouzelné housle.

Téměř zaplněný Gong ve středu večer svědčil o velkém zájmu a očekávání publika, které na Rybaka dorazilo v hojném počtu, ačkoli se v Ostravě představil celkem nedávno: bylo to před rokem v kině Vesmír iniciativou spolku Jiná kultura. V úvodu programu zaznělo v podání filharmoniků pod taktovkou šéfdirigenta Förstera instrumentální intro. Kolážovitě spíchnutá, stereotypně nevýrazná melodika připomínající hudbu béčkových thrillerů, na mne nijak zvlášť nezapůsobila.

„V Norsku, odkud pocházím, se zdravíme Hi, hi! Kdybychom se mohli takto pozdravit, byl bych velice šťastný“, zahájil večer nenuceně Rybak. A pokračoval s vtípky i dál, když představil šéfdirigenta jen jako Heiko a následně chtěl vědět, jak se jmenují všichni lidé v Gongu. Herecké nadání a schopnost slovní zkratky, demonstroval Rybak i nadále. Když si naladil housle, obrátil se ještě na publikum s dotazem: „Did you like it?“

První jeho skladbou byla známá Liebesleid (Bolestná láska) židovského houslového virtuoze Fritze Kreislera. V té se Rybak představil jako zručný houslista, který tanečně odlehčenou, synkopami protkanou skladbu zahrál s nadhledem a romantickým vibratem. Velkým překvapením byl hned zpočátku kvalitní zvuk. Obecně platí, že ozvučení nástrojů orchestru zejména v Gongu dosud bylo spíše horší než lepší. Ale tentokrát bylo ozvučení filharmoniků patrně nejlepší, jaké jsem v tomto prostoru zažil. Konkrétně zněly všechny nástroje, akusticky suchý, signálem nijak nedeformovaný zvuk zněl velmi přirozeně a věrohodně.

Radost z akustiky trvala bohužel jen chvíli. Ve vlastní skladbě Rybaka Europe´s Skies se k orchestru připojily jakési odpudivé a hlučné samply, které jakoby připluly z nějaké dětské šmoulí diskotéky. Ty stačily svou hlasitostí většinu nástrojů orchestru (samozřejmě, kromě Rybakových houslí) spolehlivě přebít. Kopanec do vlastních řad.

Co se týče vlastních kvalit Rybakovy hudby, těžko říct, co je na ní tak silné, že vítězila v soutěžích. Možná neschopnost porotců vybrat a rozumět dobré hudbě? Europe´s Skies vyzněla jako tuctový rádiový pop, jehož jedinou atraktivitou a přidanou hodnotou jsou šťavnaté houslové linky.

Janáčkova filharmonie předvedla svou sílu i samostatně: oblíbený Uherský tanec č. 5 g moll Johannese Brahmse mají hráči na repertoáru dlouhodobě, ale s Försterem jej dokážou zahrát s optimálním tanečním a tempově gradačním šmrncem. Také předehra k operetě Netopýr Johanna Strausse ml. přesvědčila, že šéfdirigent umí elegantně nastudovat odlehčený hudební žánr.

Jednoznačným vrcholem bylo vystoupení sopranistky Patricie Janečkové, která s filharmoniky zazpívala nejprve píseň Memory z Webberova muzikálu Kočky. Přestože se talentovaná zpěvačka prezentuje převážně v operním a operetním repertoáru, podala v sentimentálně nostalgickém songu muzikálového hitmakera naprosto skvělý výkon. Její hlas byl křišťálově čistý, jasně svítivý a naléhavě poetický.

Janečková svou úžasnou úroveň stvrdila ještě dvěma áriemi, přičemž překvapila slušnou jazzovou dikcí v hlasově vysoko posazeném Summertime z opery Porgy and Bess George Gershwina. Po Janečkové se vrátil ze zákulisí Rybak, který poznamenal: „Wow, she ´s amazing.“ Následně Patricii pochválil za nejpřirozenější pěvecký talent, který dosud kdy slyšel. Poté se ale vrátil do hlavní role sám se slovy: Rád bych ale připomněl, že tohle je taky můj koncert“, po čemž následoval výbuch smíchu a Rybak pokračoval ukázkou své energické houslové hry anonymní Maďarskou suitou a skladbou Roll with the Wind. Jako poslední píseň zazněl asi největší hit Rybaka Fairytale, po němž jej z pódia vyprovodilo hromadně tleskající publikum Gongu, které při děkovačce i povstalo.

Těžko říct, čím dokázal Rybak téměř vyprodaný ostravský Gong a natolik přesvědčit. Jako houslista se prezentoval populárními a provařenými skladbami, které zahrají stejně dobře i lépe desítky dalších interpretů. Jako zpěvák zaujal čistým, celkem charismatickým zpěvem, který však nemá razanci, aby zaujal natolik jako jeho západní souputníci. Jeho vlastní tvorba je zřejmě nejslabší stránkou, také proto měla v programu včerejšího koncertu nejmenší prostor. Refrény typu „aji jaji jaj“, těžko osloví spektrum posluchačů, kteří hledají odpovědi na otázky.

Na rozdíl od Rybaka bylo u Janečkové naprosto jasné, jakou cestou se ubírá. A že je excelentní už dnes, když jí ještě není ani dvacet, je také proto, že svůj talent netříští různými směry. Janáčkova filharmonie je už dnes orchestrem, který crossoverové projekty zvládá brilantně a může v této linii pokračovat i s větší odvahou (co takhle svěřit symfonikům nějaké kultovní album Pink Floyd nebo The Beatles?). Alexander svým charismatem, dobráckou povahou a vtipem posluchače v Gongu přesvědčil. Pro mne zůstává otázkou, jestli je podobně pouťový program, který Ostravě představil, cestou, po níž by měl člověk s jeho hudebním talentem i lidským potenciálem kráčet.