Kolik už toho bylo napsáno o Bedřichu Smetanovi! Povaha a osudy tohoto skladatele by si zasloužily nový film, který by pojmenoval jeho život bez příkras a dobově zabarvených hodnocení. Musela by v něm figurovat jeho zbytnělá sexuální žádostivost, stejně jako špína a triviálnost českých poměrů, které většinou preferovaly podprůměrné kariéristy než geniálně nadaného skladatele.

Smetana psal svou Mou vlast v poměrně neutěšeném stavu. Hluchota a nemoc, izolace myslivny v Jabkenicích a politické události druhé poloviny 70. let 19. století, které byly podobně rozbouřené a neradostné jako ty dnešní. V atmosféře bez východisek, jistot a propastného vědomí krutého osudu Smetana psal svou operu Libuše, Vyšehrad a postupně i další symfonické básně, původně nazvané „Vlasť“. Zprvu nesly názvy Říp, Vyšehrad, Vltava, Lipany, Bílá Hora…Časová osa se zastavila 9. března 1879, kdy byl v Jabkenicích dokončen Blaník.

Zleva ředitel filharmonie Jan Žemla a primátor Tomáš Macura. (Foto: I. Korč)

Ostravskému provedení musel na Novoročním koncertě zákonitě předcházet prolog, který pronesli ředitel Janáčkovy filharmonie Jan Žemla a ostravský primátor Tomáš Macura. Zatímco Žemla vyslovil uspokojení nad architektonickým plánem výstavby nové koncertní haly, Macura se soustředil na obecně politické zamyšlení a připomněl v souvislosti s novátorským Smetanovým dílem i ostravské dějiny. Po delší pauze, která rozvlnila napěchovaný sál Domu kultury města Ostravy, se konečně objevil dirigent Förster a zahájil koncert.

Z Novoročního koncertu ostravské filharmonie. (Foto: Ivan Korč)

Vyšehrad se dvěma harfami a jejich věšteckým vyprávěním o slávě, lesku, turnajích a bojích zpočátku ještě postrádal smysluplnější uchopení, některé tóny byly ostře kostrbaté, jiné drnčely. Statické tempo sice odpovídalo epicky pomalému dějovému schématu, ale jakoby postrádalo precizněji tvarované fráze a zajímavěji modelovanou dynamiku. Zato prameny Vltavyv příčných flétnách měly nádherně houpavou rytmiku, vertikální stoupání energie celého orchestru v slévání obou potůčků do jednoho proudu bylo úchvatné, stejně jako hudební vize reje rusalek a závěrečné prolnutí s Vyšehradem v mytickém svazku.

Šéfdirigent orchestru Heiko Mathias Förster. (Foto: Ivan Korč)

Nádherně vykroužená byla v podání filharmoniků pod taktovkou Förstera třetí symfonická báseň Šárka, která svou animální pudovostí, velkoryse tvarovanou rytmikou a nádherně prokreslenou kantilénou klarinetu zapůsobila patrně nejvíc. I proto následující Försterův pokyn k pauze na mne zapůsobil jako blesk z čistého nebe. Rozetnout hodinový cyklus půlhodinovou přestávkou na víno a zákusek bylo šťastné asi jako říct posluchačům v polovině téměř kterékoliv Mahlerovy symfonie, ať si skočí na dvojku bílého.

Z Novoročního koncertu ostravské filharmonie. (Foto: Ivan Korč)

Jen těžko se po tom mumraji, než obecenstvo odteklo a opět se vměstnalo do nabitého sálu, ponořovalo do vrstevnaté a větrné básně Z českých luhů a hájů, do její sordinované, úchvatné pětihlasé fugy i do posledních dvou básní Tábora a Blaníka.

Hodnotit celkovou koncepci Förstera je problematické. Zkušenost s wagnerovskou tematikou mu propůjčila smysl pro grandiózní orchestrální lesk, majestátní tempovou mobilitu, ale i překvapivě dobré vystižení lidových a tanečních idiomů. Přesto mi v jeho pojetí chyběla typická vlídnost a citovost, zaujetí, s nímž téměř otcovsky něžně přistupovali ke každé frázi Rafael Kubelík, Jiří Bělohlávek, ale i Lovro von Matačič.

Z Novoročního koncertu ostravské filharmonie. (Foto: Ivan Korč)

Postrádal jsem smysl pro odstínění detailů, měkčí zvuk, robustní dynamika jakoby se bála nadechnout potichu. Hráči Janáčkovy filharmonie odvedli poctivé výkony a hráli s nasazením, které oceňuji.

Příště bych si ale rád poslechl geniální Smetanovo dílo i na jiném než Novoročním koncertě, který bohužel navštěvují i lidé, kteří nechodí za hudbou, ale z důvodu společenské prestiže a povinnosti. Na koncertě, kde zazní Má vlast jako jeden logický celek a kde lidé během Vltavy hlasitě nežvaní a dokážou se ponořit do hudebního zázraku.