Zveřejněno na webu casopisharmonie.cz, 4.6.2018, autor recenze: Ivan Žáček

Janáčkova filharmonie Ostrava a Heiko Matthias Förster

Ostravská filharmonie předposlední den festivalu (2. 6.) vystoupila se svým šéfem Heiko Matthiasem Försterem na koncertě cele věnovaném české hudbě. Tady bych však už s označením The Best of… trochu váhal. Zajisté to neplatí o vrcholném díle pozdního Martinů, Estampes (Rytiny), H 369 – i když i tady lze pochybovat o tom, zda se německému dirigentovi podařilo rozehrát naplno celý barevný potenciál martinůovského orchestru, hýřícího (opět zase) téměř impresionistickou paletou, jako v letech jeho pařížského pobytu. V ježatém, zvukově ostrém provedení si Förster ohlídal jen klíčové momenty partitury, které s náležitou pointací vypíchl, ale opojnému sonorismu díla přesto leccos dlužil.

Sukův žák Klement Slavický patří k ceněným českým autorům – zapsal se do podvědomí hudební veřejnosti již svou 1. sinfoniettou (1940). Na festivalu byla provedena jeho poslední, 4. sinfonietta (1984), komponovaná v roce České hudby k 40. výročí OSN. Silně politizující kompozice – text obsahuje volání po míru, jež vyznívá ve své nekompromisnosti značně pateticky – není však podepřena přesvědčivou hudební formou (možná se na tomto mém subjektivním dojmu podepisuje i nepříliš plastické provedení). Třiatřicet minut dlouhá skladba obsahuje plochy rozsáhlých gradací, poněkud jednotvárných, barevně i tektonicky, jako by zde hudba poněkud přeceňovala své síly. Nepříliš vděčné úlohy recitátora se ujal ostravský herec Norbert Lichý, zatímco sopránový part, až na závěrečnou repliku (Pax hominibus in universa terra) tvořený melismatickou vokalízou, zazpívala Lucie Silkenová. Myslel jsem spíš na pershingy, rozmisťované v západní Evropě, jež se zřejmě staly vnější inspirací vzniku díla v roce 1984, a snažil jsem si ujasnit důvod uvedení této nevzrušivé skladby v roce 2018.

Heiko Mathias Förster                                                                                                                                   foto: Petra Hajská