PROGRAM

Felix Mendelssohn‑Bartholdy
Symfonie č. 5 D dur op. 107 „Reformační“ (35´)

Andante. Allegro con fuoco
Allegro vivace
Andante
Andante con moto. Allegro vivace. Allegro maestoso

/přestávka/

Antonín Dvořák
Koncert pro violoncello a orchestr h moll op. 104 (43´)

Allegro
Adagio, ma non troppo
Finale: Allegro moderato. Andante. Allegro vivo

ÚČINKUJE

Jan Petrov – violoncello
Anna Bangoura – průvodní slovo
Janáčkova filharmonie Ostrava
dirigují posluchači oboru dirigování Curyšské hudební
akademie pod vedením Christopha‑Mathiase Muellera

Célia Cano (Francie)
José Guillermo Toro (Kolumbie)
Jorge Yagüe (Španělsko)
Leonhard Kreutzmann (Německo)
Solveig Lindroos (Finsko)

Na první pohled spojuje obě díla na programu jen doba, v níž vznikly. Ve skutečnosti však zrcadlí dvě různé podoby romantického myšlení. Mendelssohnův pohled vychází z víry ve smysl tradice a v řád, který přetrvává proměny času; Dvořákův z vnitřního prožitku, z potřeby uchovat osobní a národní identitu uprostřed moderního světa. Oba skladatelé hledají v hudbě jistotu – ne jako útěk od reality, ale jako způsob, jak ji porozumět. Společně vytvářejí oblouk, který sleduje proměnu romantického ideálu od kolektivního vyznání víry k hluboce osobní výpovědi. Nevypráví jen dějiny hudby, ale také příběh o tom, jak hudba pomáhá člověku pochopit sama sebe.
Rok 1830 měl být pro protestantskou Evropu připomínkou velkého výročí: tři století od chvíle, kdy byla císaři Karlu V. předložena Augsburská konfese, klíčový dokument luterské reformace. Mladý Felix Mendelssohn-Bartholdy (1809–1847), tehdy jednadvacetiletý, se rozhodl k této události přispět hudbou. Výsledkem byla jeho Pátá symfonie D dur, později nazvaná „Reformační“. Dílo však nakonec nebylo na jubilejních slavnostech provedeno – příliš se vzdalovalo pompéznímu očekávání a příliš osobitě spojovalo víru s vnitřním zápasem o identitu.
Mendelssohn představoval ve své době všestrannou osobnost: zázračné dítě, jehož kompoziční jistota udivovala už od nejútlejšího mládí. Jeho sionističtí předci se z praktických i duchovních důvodů rozhodli přijmout křest a vstoupit tak do prostředí protestantské vzdělanosti. Tento dvojí původ – židovský i křesťanský – se hluboce otiskl do skladatelovy tvorby: v jeho hudbě se neustále setkává duchovní hloubka s racionalitou, náboženský cit s estetikou osvícenství. Reformační symfonie proto není jen poctou Lutherovi, ale i reflexí vlastní duchovní identity, hledáním místa mezi dvěma tradicemi.
Skladba vznikala v atmosféře evropských proměn – romantismus nabýval plné síly, politické napětí se mísilo s touhou po svobodě, mladá generace umělců objevovala znovu středověk, víru i vlastní dějiny. Mendelssohn, který obdivoval Bacha a v roce 1829 znovu uvedl jeho Matoušovy pašije, chápal dějiny nikoli jako minulost, ale jako živou přítomnost. I v této symfonii navazuje na bachovskou polyfonii a spojuje ji s romantickou melodikou. Hymnus „Ein feste Burg ist unser Gott“ (Přepevný hrad je náš Bůh) se objevuje nejprve jako skrytý motiv, aby nakonec vyústil v triumfální apoteózu víry. Přestože dílo vychází z liturgického základu, nevyznívá jako modlitba – spíše jako meditace o smyslu duchovního přesvědčení v moderním světě.
Pozoruhodné je i to, že Mendelssohn sám se k této symfonii později stavěl zdrženlivě. Cítil, že jeho tehdejší idealismus narážel na realitu koncertního života a na nepochopení posluchačů, kteří v hudbě hledali efektnost, nikoli myšlenku. Dílo tak zůstalo dlouho v pozadí, aby bylo doceněno až po skladatelově smrti. Dnes se jeví jako jeden z prvních pokusů propojit symfonickou formu s teologickou ideou, zároveň jako výmluvný portrét doby, která chtěla znovu definovat své duchovní kořeny. V tom spočívá jeho nadčasovost – v přesvědčení, že umění může být prostorem, kde se historie proměňuje v osobní zkušenost.
O více než půl století později na opačné straně Atlantiku dokončoval Antonín Dvořák (1841–1904) svůj Violoncellový koncert h moll. Dvořák byl v polovině 90. let 19. století už uznávaným skladatelem, jenž prožil úspěch Symfonie „Z nového světa“, ale také vnitřní rozpor mezi evropskou tradicí a americkým prostředím. Jako ředitel newyorské National Conservatory of Music učil, dirigoval, psal články o hudbě, ale v duchu se neustále vracel do Čech. V dopisech přátelům často mluví o stýskání, o vzpomínkách na vůni lesa, na polní cesty a na ticho české vesnice. Tento vnitřní dialog mezi domovem a cizinou se stal tvůrčím impulzem pro jeho největší koncertantní dílo.
Původně Dvořák tvrdil, že violoncello není vhodné pro sólový koncert – prý příliš nevýrazné v hluboké poloze a příliš ostré v té vysoké. K přehodnocení ho přiměl přítel Hans Wihan, virtuózní violoncellista, který skladatele inspiroval svou hrou. Když Dvořák začal psát, pochopil, že právě v jemnosti a zpěvnosti violoncella se může nejlépe projevit to, co v hudbě hledal – lidský hlas beze slov. Zrodilo se dílo, které se vymyká všem konvencím: koncert, v němž není sólista protivníkem orchestru, ale partnerem v dialogu. Orchestr zde má symfonickou váhu, violoncello přináší intimní tón osobního vyznání.
Osobní rovina se v koncertu proplétá s hudební. Dvořák do díla zakomponoval motiv písně „Kéž duch můj sám“ z opusu 82, kterou milovala jeho švagrová Josefina Kounicová. Když skladatel v Americe obdržel zprávu o její nemoci, dopsal do závěru koncertu smutnou parafrázi její melodie – tichý odkaz, který proměnil virtuózní finále v niterné rozloučení. Tím se koncert stává nejen hudebním, ale i osobním dokumentem: příběhem o ztrátě, vzdálenosti a návratu. Je to hudba, která nepřináší patos, ale pravdivost, v níž se spojuje pokora s vnitřní silou.
Dvořákův Violoncellový koncert patří dnes k nejhranějším dílům svého druhu, protože v sobě spojuje dva světy – široký symfonický rozměr a hluboce lidský tón. Každá fráze zní jako řeč člověka, který dokáže být prostý i vznešený zároveň. V jeho hudbě se neztrácí česká melodika, ale získává univerzální rozměr. Snad právě proto tento koncert tolik oslovuje – není to hudba exotická, ale důvěrně známá; není to výpověď o cizině, ale o vnitřním domově, který si člověk nese všude s sebou.
A tak se na první pohled vzdálená díla setkávají v jedné myšlence: hledání jistoty uprostřed proměn. Oba skladatelé žili v dobách, kdy se měnil svět i hodnoty, a oba v hudbě hledali způsob, jak tyto změny uchopit. Mendelssohn vkládá do své symfonie víru v řád a smysl dějin, obrací se k duchovním kořenům Evropy a k jistotě, kterou poskytuje tradice. Dvořák, o půl století později, obrací pohled dovnitř. Ačkoliv hluboce věřící, hledá řád v citové zkušenosti, v melodii, která připomíná domov. Jeden nachází svou pevnost v bohu, druhý v člověku.
V tomto dramaturgickém spojení se zrcadlí i dějiny romantismu jako celku: od víry ve velké ideály k víře v osobní pravdivost. Mendelssohnova hudba nese poselství o smyslu víry v moderní době, Dvořákova o tom, že pravá víra – ať už v boha, nebo v člověka – se projevuje schopností být věrný sám sobě. V obou případech je hudba prostorem, kde se protiklady setkávají, kde se dějiny stávají přítomností. Poslouchat tyto dvě skladby za sebou znamená prožít proměnu pohledu na svět. Od monumentálního obrazu kolektivní víry k tiché, osobní jistotě, že smysl zůstává, i když se všechno kolem mění.
(Jiří Čevela)

Jan Petrov se s violoncellem poprvé setkal v pěti letech. První lekce získal od Vladimíra Adamského na ZUŠ Adolfa Voborského. V současné době studuje na Pražské konzervatoři ve třídě Tomáše Strašila.
Je držitelem mnoha ocenění na národních i mezinárodních soutěžích. Mezi jeho nejvýznamnější úspěchy patří laureátský titul na mezinárodní soutěži Davida Poppera v maďarské Várpalotě, 1. cena na soutěži Talents for Europe v Dolném Kubíně na Slovensku, 1. cena a cena pro nejlepšího českého účastníka na Mezinárodní violoncellové soutěži Jana Vychytila v Praze a 1. cena ze 4. ročníku soutěže o cenu Gustava Mahlera, kde byl oceněn jako nejlepší účastník z České republiky a rovněž získal cenu Filharmonie Gustava Mahlera Jihlava, která mu nabídla možnost s tímto orchestrem sólově vystoupit.
Další hudební zkušenosti získal z mistrovských kurzů s Michalem Kaňkou, Peterem Brunsem, Jérômem Pernooem, Ľudovítem Kantou, Torfinnem Hoffartem a Piotrem Hausenplasem.
Sólově vystoupil na festivalech Mladá Praha 2023 a Heroldův Rakovník 2023. V 17 hrál vystoupil s Chursäschische filharmonií na absolventském koncertě mistrovských kurzů s Peterem Brunsem v německém Bad Elsteru, kam byl z mnoha studentů z celého světa pozván na základě zaslaných nahrávek a v silné konkurenci uspěl a právě on byl vybrán pro vystoupení se zmíněným orchestrem. V současnosti hraje na mistrovské violoncello z dílny Ferdinanda Augusta Homolky z 19. století.

Herečka, moderátorka a zpěvačka Anna Bangoura vystudovala herectví na Janáčkově konzervatoři v Ostravě, poté si rozšiřovala obzory během univerzitního studia anglické filologie. Od roku 2023 je jednou z moderátorek pořadu Dobré ráno v České televizi. Spolupracuje s Janáčkovou filharmonií Ostrava, pro kterou pravidelně moderuje koncerty pro školy, a podílí se tak na přiblížení klasické hudby mladým posluchačům. Kromě moderátorské činnosti se věnuje divadlu, působila na scénách Národního divadla Brno, Těšínského divadla a dalších. Mezi její aktuální projekty patří například představení Dvě čárky v Divadle loutek Ostrava. Tato inscenace, zaměřená na téma reprodukčního zdraví a otevřenou diskusi, získává nominace i ocenění na festivalech za autentické a citlivé zpracování těchto společensky důležitých témat. Jako zpěvačka je členkou kapely L.A. Sunday, která interpretuje světové hity z oblasti popu, funku a soulu. Součástí její práce jsou také preventivní programy ve školách, které prostřednictvím divadelních prvků otevírají důležitost mezilidské komunikace. Nahrává rovněž podcasty, voiceovery a spolupracuje při tvorbě autorských projektů.

Célia Cano se narodila ve Francii v mexicko-francouzské umělecké rodině. Hudební studium zahájila studiem hry na housle. Své dovednosti dále zdokonalovala na Toulouse Regional Conservatory, kde získala titul D.E.M. v oboru housle a hudební výchovy a také certifikát z instrumentální skladby. Studovala také dirigování, orchestraci, analýzu a komorní hudbu.
V roce 2019 nastoupila na Haute École de Musique (HEM) v Ženevě, kde získala bakalářský titul v oboru orchestrálního dirigování ve třídě Laurenta Gaye a následně v červnu 2024 i titul magisterský. Během studia dirigovala profesionální orchestry, jako například Orchestre des Pays de Savoie a Orchestre des Pays de la Loire. Diriguje také operní projekty v HEM a získává profesionální zkušenosti v Grand Théâtre de Genève.
Vzdělává se v mistrovských kurzech u renomovaných dirigentů, jakými jsou Péter Eötvös, Johannes Schlaefli, Nicolás Pasquet, Markus Stenz a Sigmund Thorp.
V listopadu 2024 získala cenu Prix de l‘Orchestre de Chambre de Genève jako uznání kvality její umělecké práce.
S touhou dále se umělecky rozvíjet zahájila v září studium magisterského programu v oboru orchestrálního dirigování na Zürcher Hochschule der Künste pod vedením Christopha-Mathiase Müllera.

José Guillermo Toro, narozený v Medellinu v Kolumbii, nejprve studoval v rodném městě hru na trombon ve veřejné hudební škole. Jako dirigent vedl soubory, jako National Symphony Orchestra of Colombia, Malaga Philharmonic Orchestra (Španělsko), Medellin Philharmonic Orchestra, Francisco de Miranda Symphony Orchestra (Venezuela), Caldas Symphony Orchestra, EAFIT Symphony Orchestra, Iberacademy Orchestra, Meta Philharmonic Orchestra, University of Cauca Symphony Orchestra, Medellin Polyphonic Studio Orchestra a Camerata Jaibaná (Kolumbie). Aktivně se účastnil mistrovských kurzů pořádaných dirigenty, jakými jsou Nicolás Pasquet, Karel Mark Chichon, Claire Gibault, Simeon Pironkoff, Manuel Hernández-Silva, Roberto González-Monjas, Guerassim Voronkov, Francisco Rettig a Rodolfo Fischer. Jako trombonista se zúčastnil různých mezinárodních festivalů a orchestrálních projektů, včetně Verbier Festival Junior Orchestra, New World Symphony, Sewanee Summer Music Festival, Mozartwoche Salzburg a Pforte Feldkirch. V současné době studuje magisterský program v oboru orchestrálního dirigování na Zürcher Hochschule der Künste pod vedením Christopha-Mathiase Müllera.

Dirigent Jorge Yagüe (Madrid, 1996) nedávno oceněný 1. cenou na Soutěži mladých dirigentů Spanish II a 2. cenou na Mezinárodní dirigentské soutěži Ericha Bergela působí od roku 2019 jako šéfdirigent a umělecký šéf León Youth Orchestra. Pod jeho vedením se orchestr stal jedním z nejvyhledávanějších španělských těles. Mezi jeho nejnovější úspěchy patří debuty s Tonhalle Orchester Zürich, Bilbao Symphony Orchestra, Musikkollegium Winterthur, Spanish Radio Television Orchestra, State Philharmonic Târgu Mureș, Symphonieorchester St. Gallen nebo Principality of Asturias Symphony Orchestra a další. V následujících dvou sezónách bude zastávat pozici asistenta dirigenta Thierryho Fischera u Orquesta Sinfónica de Castilla y León. V současné době žije v Curychu, kde od roku 2022 studuje na Zürcher Hochschule der Künste pod vedením Christopha-Mathiase Muellera a Johannese Schlaefliho a působí zde také jako asistent na katedře dirigování. Předtím studoval na Hudební škole Katariny Gurske v Madridu ve třídě Borji Quintase. V průběhu let si rozšířil vzdělání díky skvělým mentorům, jako Jaap van Zweden a Mirga Gražinytė-Tyla (Gstaad Menuhin Festival), Daniele Gatti (Chigiana Academy, Siena), Marin Alsop (NOI Festival, Maryland) nebo Paavo Järvi (Tonhalle Conducting Academy, Curych). Byl také velmi ovlivněn takovými mistry, jakými jsou Pablo González, Nuno Coelho a Álvaro Albiach, s nimiž často spolupracuje jako asistent.

Leonhard Kreutzmann, narozený v roce 2003 v Bonnu, je považován za jednoho z nejslibnějších dirigentů své generace. Od podzimu 2024 je šéfdirigentem orchestru KHG ve Freiburgu. Dříve dirigoval Zentralschweizer Jugendsinfonieorchester. V současné době je stipendistou German Music Council’s Forum Dirigieren pro mladé dirigenty. Mezi jeho nedávné úspěchy patří koncerty s Lucernským symfonickým orchestrem a debut v Konzerthausu ve Freiburgu, stejně jako angažmá u Bernského symfonického orchestru. Od září 2023 studuje dirigování na Zürcher Hochschule der Künste pod vedením Christopha-Mathiase Müllera a Johannese Schlaefliho, po předchozím studiu ve Frankfurtu u Vassilise Christopoulose. Již během studia dirigoval orchestry, jakými jsou Basilejský komorní orchestr, Wuppertalský symfonický orchestr nebo Slovenská filharmonie. Narodil se do hudební rodiny, ve čtyřech letech začal hrát na violoncello, poté se učil hrát na klavír a trubku. Jako violoncellista získal rozsáhlé zkušenosti se sólovým i orchestrálním repertoárem a obdržel několik cen v soutěži Jugend musiziert. V současné době studuje hru na violoncello u Orfea Mandozziho v Curychu. V roce 2024 je stipendistou společnosti Cusanuswerk a cenné podněty získal od Cristiana Macelarua. Zúčastnil se mistrovských kurzů s renomovanými dirigenty, jakými jsou Paavo Järvi, Michael Sanderling, Jorma Panula a Ole-Kristian Ruud.

Solveig Lindroos je mladá finská dirigentka. V srpnu 2024 dirigovala v rámci Åland Operafestival skladbu Eight Songs for a Mad King Petera Maxwella Daviese. V září téhož roku dirigovala Crusellovu operu Pieni Orjatar v produkci OperaBOX se třemi představeními v Helsinkách a dvěma v Pori.
Má zkušenosti jako asistentka dirigentů, mj. opera Carmen (Opera Rogaland, 2022), opery Tosca a Kouzelná flétna (Åland Operafestival, 2023 a 2025), Berliozova Fantastická symfonie (Malmö Symfoniorkester, 2024) a Pán prstenů (Tampere Talo, Tampere filharmonia a Tampere Theater, 2024–2025), kde nejen asistovala, ale také sama dirigovala devět představení.
Získala bakalářský titul v oboru dirigování na Univerzitě ve Stavangeru, kde studovala u Bjarteho Engeseta a Petera Szilvaye. Nyní studuje magisterský program na Zürcher Hochschule der Künste u Christopha-Mathiase Muellera.
Kromě studia se zúčastnila několika mezinárodních mistrovských kurzů, včetně opery na Fjord Summer Academy s Eivindem Gullbergem Jensenem a Saschou Goetzelem (Bergen Nasjonale Opera, 2023 a 2025), Masterclass se Stavangerským symfonickým orchestrem a Martynem Brabbinsem (2024), Allegra masterclass s Johannesem Klumppem (Sofie, 2024) a dvou mistrovských kurzů s Conducting Academy Johannese Schlaefliho (Curych a Basilej, 2024), která jí udělila stipendium.

Christoph-Mathias Mueller je držitelem renomované ceny Opus Klassik 2020 za nejlepší symfonickou nahrávku s díly Alexandra Veprika nahranou s BBC National Orchestra of Wales. Narodil se v Peru v roce 1967, vyrostl ve Švýcarsku. Poté studoval hru na housle v Basileji. Titul Master of Music získal na University of Cincinnati. Již řadu let sídlí v Německu a působí po celém světě. Od roku 2021 je uměleckým ředitelem věhlasného letního festivalu Murten Classics ve Švýcarsku. Do centra mezinárodní pozornosti se dostal v roce 2000 po svém triumfu na Mezinárodní dirigentské soutěži v Cadaques ve Španělsku. Působil jako dirigent v Tanglewood Music Center po boku legendárních osobností včetně Seijiho Ozawy, Roberta Spana či Leona Fleishera. V roce 2001 mu Claudio Abbado nabídl pozici asistenta dirigenta u Gustav Mahler Jugendorchester a také u Lucerne Festival Orchestra. Poté byl rok šéfdirigentem Káhirského symfonického orchestru v Egyptě, následně přijal nabídku Göttingen Symphony Orchestra, kde se později stal generálním hudebním ředitelem. Spolupráce s tímto orchestrem trvala 13 let a byla mj. ohodnocena i dvěma cenami ECHO Klassik v letech 2013 a 2017. Jako hostující dirigent byl úzce spojen s moskevským Velkým divadlem, kde v roce 2010 debutoval s inscenací Straussova Netopýra a později zde dirigoval Růžového kavalíra. Mezi skladatele, kteří mu svěřili premiéry svých děl, patří Dieter Schnebel, Rudolf Kelterborn a Isabel Mundry. V posledních letech se do centra jeho pozornosti dostaly skladby autorů, kteří se stali oběťmi nedemokratických režimů a jejichž hudba čeká na znovuobjevení, jakými jsou Ursula Mamlok, Adolf Busch, Alexander Veprik nebo Michail Nosyrev. Mullerovy poslední nahrávky s BBC National Orchestra of Wales jsou věnovány orchestrálním dílům Alexandra Veprika a dílům pro housle a orchestr Wolfganga Rihma s držitelkou ceny ECHO Tianwayou Yang jako sólistkou. Jeho obsáhlá diskografie zahrnuje také řadu vysoce ceněných nahrávek pro Sony Classical, včetně alba Bel Canto se Simone Kermes. Kromě dirigování ve vídeňském Musikvereinu, Kolínské filharmonii, Konserthus Stavanger a Suntory Hall v Tokiu pravidelně koncertuje s mezinárodně uznávanými orchestry, včetně Ruského národního orchestru, České filharmonie, Orchestre National de Lyon, Orchestre de Chambre de Lausanne, Tonhalle-Orchester Zürich, Royal Scottish Chamber Orchestra, DSO Berlin a SWR Symphony Orchestra, orchestrů v Düsseldorfu, Duisburgu, Bochumi, Výmaru, Jeně a Ludwigshafenu. Čekají jej vystoupení s Hessian State Orchestra Wiesbaden, Staatskapelle Schwerin a Brémskou filharmonií.