Z celkem sedmi synů Johanna Sebastiana Bacha jich pět prokazatelně zdědilo jeho talent a s úspěchem se věnovalo hudbě, a to jak na poli interpretačním, tak i kompozičním. Zatímco jejich otce coby skladatele považujeme za završitele hudebního baroka, oni sami už jsou představiteli následujícího hudebního slohu – raného klasicismu. Nejmladším z nich byl Johann Christian Bach (1735–1782), který jako jediný zasáhl i do kompozice italských oper. Narodil se v saském Lipsku, kde jeho otec vykonával funkci kantora při kostele sv. Tomáše. Od něj se Johannu Christianu dostalo prvotního hudebního vzdělání a existuje předpoklad, že legendární druhá kniha Bachova Dobře temperovaného klavíru byla určena jako instruktivní příručka právě pro něj. V roce 1750, kdy otec zemřel, se Johann Christian odstěhoval do Berlína, kde jeho hudební vzdělání ve hře na cembalo a ve skladbě nadále vedl jeho bratr Carl Philipp Emanuel. O pět let později odešel do Itálie a usadil se v Miláně. Zde byl jmenován varhaníkem v místní katedrále, opustil svou luteránskou víru a konvertoval ke katolicismu, což by jeho přísně protestantský otec zřejmě nikdy nepřipustil. V Itálii se rozloučil s rigidním kompozičním stylem, začal psát mnohem odlehčeněji a přistoupil ke skládání již zmíněných italských oper. Jimi si získal značný věhlas, který vyústil v objednávku operního díla od Královského divadla v Londýně pro sezónu 1762/63. V Miláně si tedy mladý Bach vzal roční dovolenou, nicméně už se nikdy nevrátil a své další osudy již spojil s Anglií. A není divu – brzy po příjezdu poznal, že k cestě zpět není důvod. Premiéru jeho opery Orione navštívil sám král Jiří III., což mu do budoucna zajistilo přízeň královské rodiny. V Londýně našel úspěch, obdiv a zpočátku i velmi slušné finanční zajištění. Kromě komponování zde působil jako vyhledávaný učitel hudby a spolu s hráčem na violu da gamba Carlem Friedrichem Abelem výrazně pozvedl místní koncertní život. V roce 1764 pobýval v Londýně Leopold Mozart s rodinou, na jehož osmiletého syna Wolfganga Amadea učinil Bach dojem, který zásadně ovlivnil další hudební vývoj budoucího hudebního génia. V polovině 70. let se mu však nevyplatily investice do nového hudebního sálu v londýnské čtvrti Soho a jeho koncerty začaly být ztrátové, postupně se mu zhoršoval zdravotní stav, a nakonec zemřel pod tíhou dluhů.
Operní tvorba Johanna Christiana Bacha, která byla ve své době velmi oblíbená, je dnes spíše zapomenuta a dramaturgové divadelních domů se k ní navracejí spíše výjimečně. Více jsou hrány jeho symfonie, smyčcové kvartety a další komorní díla. Významnou složku v jeho kompozičním odkazu představují koncertantní skladby, které věnoval především klávesovým nástrojům. Bachův jediný Violoncellový koncert má základní tóninu c moll. Na dnešním koncertě zazní jeho s lehkostí pojatá první věta, která není vystavěna přísně koncertantním způsobem založeném na pomyslném souboji dvou složek – sólový nástroj v souhře s orchestrem nabízí takřka nepřetržitý hudební proud.

Nejvýznamnější z ruských hudebních romantiků, Petr Iljič Čajkovskij (1840–1893), studoval v Petrohradu právnickou školu; jeho srdce a nesporný talent jej však neustále táhly k hudbě. Vykonával povolání právníka ve státních službách, ovšem záhy se začal vzdělávat u Antona Grigorjeviče Rubinštejna na petrohradské konzervatoři. Po absolutoriu nastoupil na základě doporučení svého učitele jako pedagog na konzervatoř v Moskvě, kterou vedl Rubinštejnův bratr Nikolaj. Učitelské působení nicméně Čajkovskému nepřinášelo radost, bylo pouze prostředkem materiálního zajištění začínajícího skladatele, který na zasloužený úspěch teprve čekal. Od roku 1876 mu však finanční podpora mecenášky Naděždy Filaretovny von Meck umožnila, že se mohl plně věnovat kompozici i provádění svých děl. V této době vznikla Čajkovského nejslavnější díla, kterými si brzy vydobyl uznání v Rusku i v Evropě: balety Labutí jezero (1876), Šípková Růženka (1889), opery Evžen Oněgin (1878), Piková dáma (1890) a řada dalších orchestrálních, komorních i vokálních děl. Čajkovskij navštívil se svými skladbami opakovaně i Prahu (1888, 1892), kde se spřátelil se svým vrstevníkem Antonínem Dvořákem. Labutí písní skladatele je 6. symfonie zvaná Patetická; týden po její premiéře zemřel podle oficiální zprávy na choleru. V souvislosti s jeho smrtí se však také mluví o vynucené sebevraždě, která měla zabránit prozrazení údajné Čajkovského homosexuality.
Variace na rokokové téma pro violoncello a orchestr zkomponoval Petr Čajkovskij v roce 1876, tedy ve stejné době, kdy dokončil svůj nejznámější balet Labutí jezero. Ve skladbě nápaditým způsobem spojuje variační techniku s formou instrumentálního koncertu. Po orchestrální introdukci přednese sólový nástroj téma, které však nepochází z období rokoka, jelikož jej Čajkovskij zkomponoval sám. Následuje sedm kontrastních variací tohoto tématu se sólovou kadencí před dramatickou šestou variací. Celou skladbu pak uzavírá typická rokoková coda. Skladatel toto dílo věnoval německému violoncellistovi, profesorovi moskevské konzervatoře Friedrichu Wilhelmu Fitzenhagenovi, který si sólový part s Čajkovského souhlasem mírně upravil. Traduje se, že Čajkovskij své dílo předal Fitzenhagenovi se slovy: „Zde máte moje variace a prosím, abyste je oviolončelnil.“

Klasik norské národní hudby Edvard Grieg (1843–1907) se narodil a žil v Bergenu. V roce 1858 nastoupil na konzervatoř v Lipsku, zdejší výuka se mu však zdála nudná a pedantická. Po intermezzu v Kodani se roku 1866 trvale usadil v Norsku, kde jej autor norské národní hymny Rikard Nodraak seznámil s norskými lidovými písněmi a tanci. Grieg začal tyto národní fenomény studovat a brzy získal renomé skvělého znalce norského hudebního folklóru. Specifická melodika a rytmika norského lidového dědictví se mu stala nejvýraznějším inspiračním zdrojem v jeho vlastní kompoziční činnosti. Přitom však dokázal velmi dobře navázat také na tradice evropské (především německé a francouzské) umělé hudby, kterou dobře znal a sledoval. Coby dirigent cestoval po Evropě, kde brzy získal značný respekt mezi skladatelskými vrstevníky.
Edvard Grieg nebyl velkým symfonikem. Pro svá díla vybíral spíše menší orchestrální či komorní formy. Z jeho rozsáhlé tvorby dodnes slýcháme nejčastěji dvojici orchestrálních suit z hudby k činohře Peer Gynt, dále především Norské tance v orchestrální i klavírní verzi, orchestrální suitu Z časů Holbergových, Smyčcový kvartet g moll a řadu sólových klavírních skladeb. Často hraným a klavíristy neobyčejně ceněným je také jeho Klavírní koncert a moll op. 16. Kompozici této skladby předcházel Griegův sňatek s pěvkyní Ninou Hagerup v roce 1867. O rok později se manželům narodila dcera Alexandra, a když jí byly v červnu 1868 dva měsíce, rozhodli se rodiče převézt ji z Norska do oblasti s mírnějším klimatem. Volba padla na dánské městečko Søllerød nedaleko Kodaně. A právě zde našel Grieg inspiraci k napsání svého jediného koncertantního díla. Skladba je plná nenadálých výrazových kontrastů. Dnes zazní její první věta Allegro molto moderato, která je vystavěna v sonátové formě a začíná údery tympánů, do nichž vzápětí vstupuje sólový nástroj. Této části dominují zpěvně radostná témata střídající se s lyricky zasněnými momenty. Věta končí efektní, nikoli však virtuózně samoúčelnou kadencí.

Symfonii č. 8 G dur op. 88 psal velikán české hudby Antonín Dvořák (1841–1904) již jako zralý tvůrce, který už několik let dobýval svět. V oné době měl za sebou evropský úspěch Moravských dvojzpěvů, Slovanských tanců, Slovanských rapsodií, opery Dimitrij nebo rozsáhlé kantáty Svatební košile, po nichž na sebe nenechaly dlouho čekat objednávky zahraničních vydavatelů na další skladby. Nicméně ten největší mezinárodní úspěch v podobě obsazení ředitelského místa na konzervatoři v New Yorku na něj teprve čekal. Osmou symfonii začal komponovat ve vyváženém vnitřním rozmaru v lůně přírody na svém letním sídle ve Vysoké u Příbrami na konci léta 1889 a dokončil ji v listopadu téhož roku. A svěží, vyrovnané rozpoložení svého tvůrce je na tomto díle jasně znát, a to přinejmenším v obou jeho krajních větách. První z nich nabízí osobitě koncipovanou sonátovou formu, druhá představuje volně uchopené rondo v pomalém tempu, v němž převažují pastorální lyrické motivy. Třetí část je scherzem ve valčíkovém rytmu a závěrečná věta se vstupním radostným tématem je ve svém průběhu ponejvíce variační.
Světová premiéra symfonie se odehrála 2. února 1890 v pražském Rudolfinu s orchestrem Národního divadla pod taktovkou samotného autora. O několik týdnů později dirigoval Dvořák své dílo s velikým úspěchem v Londýně. Sám skladatel popsal vlastní dojmy z tohoto provedení v jednom z dopisů následovně: „Koncert dopadl skvěle, ba tak, jak snad nikdy předtím dříve. Po první větě byl aplaus všeobecný, po druhé větší, po třetí velmi silný tak, že jsem se musel několikrát obracet a děkovat, ale po finále byla pravá bouře potlesku, obecenstvo v sále, na galeriích, orkestr sám i za ním u varhan sedící tleskalo tolik, že to bylo až hrůza, byl jsem několikrát volán a ukazovat se na pódium – zkrátka bylo to tak hezké a upřimné, jak to bývá při premiérách u nás doma v Praze. Jsem tedy spokojen a zaplať pánbůh za to, že to tak dobře dopadlo!“ Kromě svědectví mimořádného úspěchu je z Dvořákova sdělení zřejmé, že konvence netleskat mezi větami cyklického díla v jeho době ještě neplatila. Poté se symfonie rozletěla Evropou. Po jejím vídeňském uvedení skladbu pochválil dokonce i obávaný a často nesmlouvavý hudební kritik Eduard Hanslick: „Celé toto Dvořákovo dílo, jež patří k jeho nejlepším, lze chválit za to, že není pedantické, ale při vší uvolněnosti nemá zároveň k ničemu tak daleko jako k naturalismu. Dvořák je vážným umělcem, který se mnohému naučil, ale navzdory svým vědomostem nepozbyl spontánnost a svěžest. Z jeho děl mluví originální osobnost a z jeho osobnosti vane osvěžující dech něčeho neopotřebovaného a původního.“

(Petr Ch. Kalina)

Markéta Štenclová, čtrnáctiletá studentka ZUŠ J. A. Komenského ve Studénce, se vzdělává ve třídě Judity Šprochové. Hře na violoncello se věnuje od útlého věku pěti let,  první hudební kroky učinila na ZUŠ E. Marhuly pod vedením Tomáše Svozila. Navzdory svému nízkému věku se již etablovala jako výrazná mladá osobnost s řadou významných úspěchů na domácí i mezinárodní soutěžní scéně. Je držitelkou dvou třetích cen z Vychytilovy violoncellové soutěže, třetí ceny a Ceny Františka Kinského za nejlepší český výkon ve své kategorii, opakovaně získala také druhou cenu na soutěži Gustava Mahlera v Jihlavě. V celostátním kole soutěže žáků ZUŠ ČR byla oceněna druhou cenou a zvláštním uznáním za interpretaci skladby G. Goltermanna Bouře. Na mezinárodní úrovni uspěla rovněž druhou cenou v soutěži Golden Keys ve Francii. Vedle sólové koncertní činnosti se intenzivně věnuje také komorní hře. Pravidelně vystupuje na koncertních pódiích a podílí se na významných hudebních projektech, jakými jsou například ZUŠ Open či Festival nejmenších houslistů a violoncellistů.

Štěpán Novotný se ke klavíru dostal díky rodinnému prostředí. Studuje na Základní umělecké škole Bohuslava Martinů v Havířově u Oldřišky Honsové. Své zkušenosti rozvíjel v rámci akademie MenArt a na Klavírních kurzech v Mikulově. Aktuálně se hlásí na konzervatoř v Kroměříži. Získal 1. cenu v soutěži Prague Junior Note, díky které vystoupil v Lipsku, na svém kontě má i vítězství v celostátním kole soutěže MŠMT a na soutěži Pro Bohemia. Z mezinárodních úspěchů stojí za zmínku 2. cena z Broumovské klávesy a 3. místo ze soutěže Virtuosi per musica di pianoforte. Výjimečnou zkušeností je pro něj spolupráce s Janáčkovou filharmonií Ostrava. Úspěchy slaví i u varhan, které studuje u Lukáše Kubenky na ZUŠ Dobroslava Lidmily v Ostravě-Svinově, loni zvítězil na soutěži v Opočně a letos se účastní soutěže MŠMT. Vedle toho se zajímá o dirigování a krátce se věnoval hře na bicí. Hudba je pro něj hlavním způsobem komunikace a neustále v ní hledá novou inspiraci a možnosti sdílení.

Alessandro Mastracci (*1998) začal hrát na violoncello v sedmi letech. Studoval nejdříve na Konzervatoři v italské L’Aquile, dále pokračoval na Hudební akademii v Cremoně a později přesídlil na pražskou HAMU, kde v roce 2025 absolvoval magisterské studium ve třídě Michala Kaňky. Jako aktivní účastník prošel mnoha mistrovskými kurzy jako jsou Accademia Chigiana v Sieně ve třídě Davida Geringase, Nume Academy se Stevenem Isserlisem a roční kurz Pavia Cello Academy ve třídě Enrica Dinda, Jense Petera Maintze a Franse Helmersona. Stal se absolutním vítězem soutěže Premio delle Arti v Turíně (2019) a Premio Monteverdi v Cremoně (2021). Během studií získal mnoho sólistických zkušeností – úspěšně vystoupil s orchestry nejen v Itálii, ale i v České republice se skladbami jako je Beethovenův Trojkoncert, Haydnův Koncert C dur a Guldův Koncert pro violoncello. V roce 2023 se stal stipendistou Akademie komorní hudby a členem Orchestrální akademie České filharmonie. Od ledna 2026 je členem Filharmonie Brno. Pravidelně se věnuje také komorní hudbě. Spolupracoval s předními interprety v Itálii i v Česku, jako jsou Giovanni Sollima, Luigi Piovano, Silvia Chiesa, Tomáš Jamník, Josef Špaček, Niklas Liepe, Václav Luks a další. V roce 2025 založil s perkusionistkou Anežkou Novákovou hudební duo ArcoBattuto, které se věnuje především interpretaci současné hudby.

Herečka, moderátorka a zpěvačka Anna Bangoura vystudovala herectví na Janáčkově konzervatoři v Ostravě, poté si rozšiřovala obzory během univerzitního studia anglické filologie. Od roku 2023 je jednou z moderátorek pořadu Dobré ráno v České televizi. Spolupracuje s Janáčkovou filharmonií Ostrava, pro kterou pravidelně moderuje koncerty pro školy, a podílí se tak na přiblížení klasické hudby mladým posluchačům. Kromě moderátorské činnosti se věnuje divadlu, působila na scénách Národního divadla Brno, Těšínského divadla a dalších. Mezi její aktuální projekty patří například představení Dvě čárky v Divadle loutek Ostrava. Tato inscenace, zaměřená na téma reprodukčního zdraví a otevřenou diskusi, získává nominace i ocenění na festivalech za autentické a citlivé zpracování těchto společensky důležitých témat. Jako zpěvačka je členkou kapely L.A. Sunday, která interpretuje světové hity z oblasti popu, funku a soulu. Součástí její práce jsou také preventivní programy ve školách, které prostřednictvím divadelních prvků otevírají důležitost mezilidské komunikace. Nahrává rovněž podcasty, voiceovery a spolupracuje při tvorbě autorských projektů.

Stanislav Vavřínek je přední český dirigent, od roku 2018 do loňska byl šéfdirigentem Komorní filharmonie Pardubice, kde v současnosti působí jako její hlavní hostující dirigent.
Po absolutoriu Konzervatoře Brno v oborech hra na flétnu a dirigování, vystudoval obor dirigování na AMU v Praze, poté absolvoval mistrovské kurzy u Roberta Benziho ve Švýcarsku, které uzavřel koncertem s Bielskou filharmonií. V letech 1994–1998 byl hlavním dirigentem Pražského studentského orchestru, který pod jeho vedením získal řadu ocenění. V roce 1998 dirigoval Mezinárodní mládežnický orchestr na závěrečném festivalovém koncertě v japonské Shizuoce.
Jako host spolupracoval s více než třiceti symfonickými i komorními orchestry i s řadou vynikajících sólistů. Vystoupil v rámci mnoha významných festivalů, například na Mezinárodním hudebním festivalu Shizuoka, Mezinárodním hudebním festivalu duchovní hudby Brno, na Pražském podzimu či Pražském jaru. Natočil devět CD s díly Mozarta, Haydna, Dvořáka, Čajkovského, Sternwalda, Bartóka, Šostakoviče a dalších.
V letech 1999 až 2008 byl šéfdirigentem Jihočeské filharmonie v Českých Budějovicích. Poté nastoupil do stejné funkce ve Filharmonii Bohuslava Martinů ve Zlíně, kterou vykonával do roku 2015. Je vítaným hostem u řady orchestrů doma i v zahraničí.
V letech 2006–2010 vyučoval na katedře dirigování na Akademii múzických umění v Praze.