Letošní jubilant, lotyšský skladatel Pēteris Vasks (*16. dubna 1946), se řadí po bok dalších poválečných pobaltských skladatelů, např. Estonce Arvo Pärta či Litevce Broniuse Kutavičiuse, kteří se svou originální tvorbou, prodchnutou hlubokou spiritualitou a humanistickým poselstvím, stali celosvětově respektovanými a proslulými osobnostmi. Jako synovi baptistického pastora byly Vasksovi pro jeho třídní původ stavěny ze strany sovětského režimu překážky na jeho cestě za hudebním vzděláním. Obor hry na kontrabas musel absolvovat na hudební akademii až v litevském Vilniusu. Teprve po několikaletém působení kontrabasisty v orchestrech v Litvě a Lotyšsku mohl na konzervatoři ve Vilniusu studovat vysněnou skladbu. Vasks intenzivně komponuje od mládí. Zásluhou slavného houslisty lotyšského původu Gidona Kremera začala na počátku 90. let pronikat jeho díla na západoevropská koncertní pódia. Vasksova tvorba byla původně inspirována progresivní polskou školou, zvláště aleatorickými díly Witolda Lutosławského a Krzysztofa Pendereckého. Postupně do svého stylu začleňoval postupy přejaté z lotyšského folkloru a jeho pozdější díla se obracejí směrem ke sdělnému, neoromanticky orientovanému vyjadřování. Vasks obtiskává do své hudby duchovní svět lotyšského národa, jeho pohnutou historii i drsnou krásu tamní přírody. Ve svém Cantabile z roku 1979 ještě navazuje na Lutosławského aleatorické (tedy na náhodě založené) postupy, využívá přitom klasicky stavěných melodií a harmonií. Dílo tak dosahuje přímo opojné krásy a hluboké emocionality, která pozvolna opakovaně narůstá od širokodechého imitačního začátku přes rytmicky hybnější střední část, aby vyústilo v extaticky euforický, ztišený závěr.

Marc-André Dalbavie (*10. února 1961) patří mezi nejvýraznější a také nejprovozovanější francouzské skladatele své generace. Po studiu na pařížské konzervatoři působil v letech 1985 až 1990 ve věhlasném institutu zaměřeném na výzkum akustiky a elektronické hudby IRCAM, kde se věnoval digitální syntéze zvuku a kompozici za pomoci počítače. Právě pod vlivem tamních experimentů se syntetickým zvukem se Dalbavie přiklonil k nově vzniklému kompozičnímu směru spektralismu, jenž svérázně překonává východiska skladatelů Nové hudby, včetně zakladatele IRCAMu Pierra Bouleze, který byl Dalbavieho učitelem. Spektrální hudba se soustřeďuje na znějící harmonická spektra, tedy souzvuky alikvotních řad tónů, a jejich (často pozvolné) proměny. Výsledkem bývá zrušení hranice mezi barvou, témbrem a harmonií. V Dalbavieho pojetí představují tato spektra zásobárnu hudebního či zvukového materiálu, z níž často vyrůstá výrazná a posluchačsky přístupná melodická stránka hudby a její silný emocionální náboj. Dalbavieho doménou se stala především hudba symfonická. Jeho díla jsou provozována předními světovými orchestry (mj. Berlínští filharmonici, Royal Concertgebouw či Ensemble InterContemporain) a dirigenty (Pierre Boulez, Péter Eötvös, Esa-Pekka Salonen ad.). Od roku 1997 je profesorem orchestrace na pařížské konzervatoři. Koncert pro flétnu a orchestr zkomponoval Dalbavie v roce 2006 pro slavného francouzsko-švýcarského flétnistu Emmanuela Pahuda. Dílo se záhy stalo často provozovaným a téměř repertoárovým kusem. Pahudova premiérová nahrávka tohoto koncertu byla nominována na cenu Grammy. Skladba je sice jednovětá, ale její rozvržení do tří tempově kontrastních částí odkazuje na tradiční třívěté uspořádání koncertu. Otevírají ji divoké, hybné figurace sólové flétny, jež jsou doprovázeny barvitými harmoniemi a strukturovány úsečnými staccatovými akordy plného orchestru. Dalšími charakteristickými motivy, které pak procházejí celou skladbou, jak v sólovém partu, tak i v doprovodu, jsou dvoutónová tremola a hbité stupnicové běhy. Jejich prostřednictvím se z výrazově agresivního začátku postupně rodí kontrastní, pomalejší střední pasáž díla. Do její tajemné, éterické nálady přinášejí reminiscence na první část zvolna nervozitu, která vyústí v návrat hudebního materiálu úvodu spolu s jeho dramatickou vypjatostí.

Robert Schumann (1810–1856) byl jedním z předních reprezentantů německého romantismu. Vedle své originální kompoziční tvorby měl na vývoj evropské hudební kultury zásadní vliv také jako hudební publicista a organizátor. Vzhledem ke svému intimnímu, poeticky zaměřenému kompozičnímu stylu se podstatnou část své skladatelské dráhy věnoval především klavírnímu a písňovému žánru. Teprve později jej jeho manželka Clara, přední klavírní virtuoska své doby a interpretka jeho děl, začala povzbuzovat ke kompozici symfonií. Vrcholem na tomto poli se stala jeho Symfonie č. 3 Es dur op. 97 „Rýnská” z roku 1850. Schumann tehdy působil jako městský hudební ředitel v Düsseldorfu. V této funkci nebyl úspěšný, protože nebyl příliš dobrým dirigentem. Nicméně z kompozičního hlediska je období na přelomu 40. a 50. let vrcholem jeho kariéry, jak originalitou a vyzrálostí jeho stylu, tak nebývalým objemem produkce, což způsobovala také manická fáze jeho duševního onemocnění – maniodepresivity. Nedlouho po dokončení Rýnské symfonie se Schumannův duševní stav začal zhoršovat, což se odrazilo v omezení skladatelské činnosti. Postup nemoci jej nakonec v roce 1854 dohnal k neúspěšnému pokusu o sebevraždu, po němž nekomponoval vůbec. Oproti svým písním a klavírním skladbám, které pojímá básnivým, romantickým způsobem, koncipuje Schumann své symfonie klasičtěji. Vzorem jsou mu především díla Beethovenova a Schubertova. Ovšem do Rýnské symfonie vtělil mimohudební ideu – obdiv k největší německé řece Rýnu, jejíž krása jej okouzlila právě v Düsseldorfu. V tomto uměleckém záměru jej podporovala tvorba básníka, shodou okolností rodáka z Düsseldorfu, jehož celoživotní láska k této řece se výrazně odráží v jeho tvorbě – Heinricha Heineho. Pod vlivem jeho známých veršů Hle, Rýnu, kterak chví se / hladina vlnivá, / a svatý Kolín v ní se / svým dómem zaskvívá, které zhudebnil v roce 1840, podnikl v září roku 1850 výlet do Kolína nad Rýnem. Velkolepost kolínského dómu a působivost tamních náboženských obřadů pak byly dalším impulsem ke kompozici této symfonie. Svou netradiční pětivětou stavbou upomíná na Beethovenovu Pastorální symfonii, která má rovněž programní podklad. Úvodní velkorysou sonátovou větu otevírá hrdinně znějící hlavní téma, které je již v expozici doprovázeno výraznými protivětami, jež jsou dále zpracovány v provedení. Výrazový kontrast poskytuje rytmicky méně pregnantní melancholické téma vedlejší. Tři centrální části jsou vlastně žánrovými obrazy či charakteristickými kusy, které jako mezihry spojují úvodní větu a finále. Současně plní druhá věta, evokující úsvit nad proměnlivými vlnami Rýna, úlohu scherza a třetí, stylově připomínající svou strukturovanou něžnou melodikou Schumannovy písně, roli pomalé věty. Následující vážná chorálová věta s řadou polyfonních pasáží je ozvukem bohoslužeb v kolínském dómu. Energické finále v sonátové formě je vzletným a radostným završením díla, jež konfrontuje zemité taneční hlavní téma se vznešenou fanfárovou melodikou.

(Vlastimil Tichý)

Zofia Neugebauer je inspirativním hlasem ve světě klasické flétny. Kombinuje hluboce lyrický zvuk se svěží a osobitou uměleckou vizí a uchvacuje publikum po celém světě – jako sólistka i komorní hráčka na flétnu.
Po absolvování prestižní Karajan Academy Berlínské filharmonie, kde ji vedli Emmanuel Pahud a Mathieu Dufour, si rychle získala uznání a zajistila si místo mezi předními umělci své generace.
Od té doby vystupuje pod taktovkou renomovaných světových dirigentů, včetně Sira Simona Rattla, Zubina Mehty, Ivána Fischera, Paava Järviho a Gábora Takács-Nagyho. Jako sólistka vystupovala s významnými orchestry, včetně Pannon Philharmonic, Silesian Philharmonic, Camerata Zurich, Gürzenich-Orchester Köln a Německého komorního orchestru Berlín.
Pravidelně hostuje na předních mezinárodních festivalech a je sólistkou Verbier Festival Chamber Orchestra, s nímž vystupuje jak na festivalu, tak na světových turné. V létě 2025 debutovala s komorním programem po boku Martina Frösta, Lahava Shaniho a Anastasie Kobekinové. Mezi další festivalová angažmá patří např. hudební festival ve Šlesvicku-Holštýnsku a festival v Drážďanech. Kromě sólové kariéry zastávala klíčové orchestrální pozice, působila jako sólová flétnistka Lucernského symfonického orchestru pod vedením Jamese Gaffigana a jako zástupkyně sólové flétnistky Basilejského symfonického orchestru. Často hostuje v souborech, jako je Frankfurt Opera and Museum Orchestra, Cavatina Philharmonic a Utopia Orchestra.
S hlubokým citem pro historicky poučenou interpretaci a obzvláště lyrickým tónem přináší do známého repertoáru nové perspektivy. Tato umělecká vize se odráží i v jejím debutovém albu s Mozartovými flétnovými koncerty, které vyjde u Berlin Classics v roce 2026.
Pořádá mezinárodní mistrovské kurzy při renomovaných institucích a na festivalech, čímž inspiruje další generaci flétnistů. V roce 2024 spustila vlastní kurz hry na flétnu, který se během několika dní zaplnil a přilákal studenty z celé Evropy. Ročník 2025, v němž spojila síly s trumpetistou Simonem Höfelem, byl krátce po zveřejnění rovněž plně obsazen.
Zofia, která nyní žije v Paříži, i nadále kloubí prosperující mezinárodní kariéru s aktivitami ambasadorky klasické hudby. Prostřednictvím poutavé prezentace na sociálních sítích sdílí poznatky ze života hudebníka a prezentuje inovativní vzdělávací obsah. Její videozáznamy na YouTube mají přes 170 000 zhlédnutí a její online dosah neustále roste, čímž přináší klasickou hudbu širšímu publiku.
Kromě toho spolupracuje s vydavatelstvím Bärenreiter a sdílí svou uměleckou vizi a odborné znalosti s širokou hudební komunitou. Svým expresivním zvukem, inovativním duchem a podmanivou jevištní prezentací tvoří budoucnost hry na flétnu a inspiruje publikum i hudebníky. Mezi vrcholy sezóny 2025/2026 patří mj. turné s Německým komorním orchestrem Berlín a také její netrpělivě očekávaný debut ve vídeňském Musikvereinu s Panonskou filharmonií, kde uvedla Mozartův Koncert pro flétnu a harfu.

Geoffrey Paterson je proslulý svým „působivým vedením“ (The Telegraph) a „bezchybnou grácií“ (The Guardian) v repertoáru sahajícím od baroka až po hudbu současnosti.
Mezi nejvýznamnější momenty uplynulé sezóny patřily jeho debuty s Malmö Symphony, BBC Philharmonic, Arctic Philharmonic, Varšavskou filharmonií a návraty k Hamburskému symfonickému orchestru a Dánskému národnímu orchestru. V květnu 2025 se stal prvním nefinským dirigentem, který dirigoval Helsinskou filharmonii na prestižní Sibeliově houslové soutěži, která byla vysílána živě do zahraničí.
V sezóně 2025/26 se vrací, aby dirigoval Nagojskou filharmonii, Janáčkovu filharmonii Ostrava a Královskou liverpoolskou filharmonii. Bude také pokračovat ve spolupráci s London Sinfonietta, kterou bude dirigovat na festivalech současné hudby Varšavský podzim a Huddersfield a poprvé se představí na festivalu Musica Polonica Nova ve Vratislavi.
Opera je již dlouho důležitou součástí Patersonovy kariéry. Mezi nedávné inscenace, na nichž se podílel, patří Brittenův Sen noci svatojánské ve Frankfurtu, Orfeus Philipa Glasse v Anglické národní opeře a Ritratto Willema Jetha v Nizozemské národní opeře. Dirigoval také v Bayerische Staatsoper (Menottiho Konzula, balety Maxe Richtera a Kaiji Saariaho), Royal Danish Opera (Netopýr, Porgy a Bess a Prokofjevova Popelka), Opera North (Bohéma), Glyndebourne na turné (Únos ze serailu) a Music Theatre Wales (Dusapinovy Pašije v Southbank Centre a na turné Eötvösova Zlatého draka). Na podzim roku 2024 dirigoval dva soudobé balety v Královské opeře v Covent Garden.
Studoval na Cambridge University, kde také absolvoval hodiny kompozice u Alexandra Goehra, a poté ve studiu pokračoval na Royal Scottish Academy of Music and Drama. Poté, co v roce 2009 získal první cenu a cenu diváků na dirigentské soutěži v Leedsu, se zúčastnil mistrovských kurzů dirigování na festivalu v Luzernu s Pierrem Boulezem. Během svého působení v programu pro mladé umělce Royal Opera asistoval dirigentům, včetně Antonia Pappana, Marka Eldera, Andrise Nelsonse a Daniele Gattiho na rozsáhlém repertoáru. Dvě sezóny pracoval v Bayreuthu jako hudební asistent Kirilla Petrenka pro operu Prsten Nibelungův.