Na počátku 90. let 19. století byl totiž Antonín Dvořák (1841–1904) již uznávaným skladatelem, a to zdaleka nejen v rodných Čechách, ale i v západní Evropě a jeho věhlas začal pronikat také do zámoří. Nebylo tedy úplně překvapivé, že v roce 1891 dostal nabídku na post ředitele konzervatoře v New Yorku. Dvořák tuto umělecky i finančně zajímavou výzvu po jistém váhání přijal a v následujícím roce s rodinou odplul na druhý konec Atlantského oceánu. Kromě samotného vedení ústavu zde k jeho povinnostem patřila výuka kompozice a měl také ambici položit ideové základy americké artificiální hudby. Její umělecká východiska viděl v hudbě místních černochů, čímž do značné míry předpověděl budoucí celosvětovou oblibu blues, jazzu i fúzí této afroamerické kultury s evropským hudebním dědictvím: „Jsem přesvědčen, že budoucí hudba této země, musí býti vytvořena na podkladě písní, jež se nazývají černošskými melodiemi, které se musí stát základem vážné a původní školy skladatelské, jež má být v Americe založena. V černošských písních amerických nalezl jsem vše, čeho je třeba k velké, ušlechtilé škole hudební: jsou vřelé, jemné, vášnivé, zádumčivé, vznešené a smělé – jest v nich vše, čeho si přejete. Je to hudba, která se hodí pro jakékoliv rozpoložení či příležitost.“ V Americe, kde skladatel pobyl přes dva a půl roku, vznikla Dvořákova významná instrumentální díla. Kromě „Amerického“ smyčcového kvartetu č. 12 F dur jsou to jeho nejhranější orchestrální kompozice, a sice Symfonie č. 9 e moll „Z Nového světa“ a také úvodní skladba dnešního večera – Koncert pro violoncello a orchestr h moll.

Svou jedinou koncertantní skladbu pro violoncello Dvořák dokončil ještě v New Yorku, ale po návratu do vlasti přepracoval její závěr. Kompozice má pro instrumentální koncert tradiční třívětou stavbu, je však koncipována spíše symfonicky. Začíná rozsáhlým orchestrálním vstupem, který přináší obě kontrastní témata úvodní, volněji vystavěné sonátové věty. Violoncello pak rázně nastoupí novou expozicí prvního tématu, s nímž pak sólista dále pracuje, než dojde k nastínění tématu druhého. Sonátové provedení je zde velmi krátké a také s reprízou, naplněnou virtuózními běhy sólového nástroje, nakládá Dvořák velmi volně. Druhá věta má symetrickou třídílnou strukturu s dramatickým středním dílem a lyrickými krajními částmi. Pro sólový nástroj jsou zde charakteristické půltónové „vzdechy“ a množství dvojhmatů. Závěrečná věta je psána ve formě ronda a bývá vykládána jako radostná předzvěst skladatelova návratu do vlasti. Jak bylo již řečeno, konečnou podobu jejímu závěru dal Dvořák až po návratu do Čech, konkrétně v Písku. Skladba neobsahuje žádnou virtuózní sólovou kadenci. To se snažil napravit dedikant celého koncertu, významný violoncellista Hanuš Wihan, který kadenci zkomponoval a chtěl ji zasadit do závěru třetí věty. Proti tomuto návrhu svého dobrého přítele se však skladatel ostře postavil: „Řekl jsem Wihanovi, hned jak mi ji ukázal, že je nemožné skladbu tak přištipkovati. Finale končí znenáhla diminuendo jako dech – s reminiscencemi na první a poslední větu, sólo vyzní až do pianissima – pak náběh a posledních taktů se uchopí orchestr a bouřlivě ukončí. To byla má myšlenka a od té nemohu upustit.“ Ač bylo dílo věnováno Wihanovi, na premiéře koncertu 19. března 1896 v Londýně hrál sólový part pod taktovkou samotného skladatele anglický violoncellista Leo Stern. Dvořákův Violoncellový koncert si hned po prvním uvedení získal značnou popularitu a je dodnes velmi oblíbenou součástí repertoáru těch největších světových violoncellistů.

Petr Iljič Čajkovskij (1840–1893) studoval v Petrohradu právnickou školu, ale jeho srdce a nesporný talent jej táhly k hudbě. Vykonával místo právníka ve státních službách, ovšem zanedlouho poté zahájil studium u Antona Grigorjeviče Rubinštejna na petrohradské konzervatoři. Po absolutoriu nastoupil na základě doporučení svého učitele jako pedagog na konzervatoř v Moskvě, kterou vedl Rubinštejnův bratr Nikolaj. Učitelské působení ovšem Čajkovskému nepřinášelo radost, bylo pouze prostředkem finančního zajištění začínajícího skladatele, který na zasloužený úspěch teprve čekal. Od roku 1876 mu však peněžní podpora mecenášky Naděždy Filaretovny von Meck umožnila, že se mohl plně věnovat kompozici i provádění svých skladeb. V této době vznikly Čajkovského nejslavnější opusy, kterými si záhy vydobyl uznání v Rusku i v Evropě: balety Labutí jezero (1876), Šípková Růženka (1889), opery Evžen Oněgin (1878), Piková dáma (1890) a řada dalších orchestrálních, komorních i vokálních děl. Labutí písní skladatele je Šestá symfonie zvaná Patetická; týden po její premiéře zemřel podle oficiální zprávy na choleru. V souvislosti s jeho smrtí se však také mluví o vynucené sebevraždě, která měla zabránit prozrazení Čajkovského homosexuality.

Svou Čtvrtou symfonii komponoval v letech 1877–1878 a věnoval ji své mecenášce Naděždě, které také v dopisech popsal obsah celé skladby. Autor v symfonii vyjádřil své vlastní prožívání a za její ideový leitmotiv označil hledání štěstí. První věta je podle něj jádrem celého díla – prochází jí motiv osudu, který člověku brání dosažení štěstí. Chvilkové dojmy zdaru se ovšem ukáží být pouhou iluzí. Druhá část vyjadřuje pocit, který se skladatele zmocňuje večer, kdy sedí sám doma unaven prací, zažívá i radostné okamžiky, ale celkově je skleslý. Scherzo je pak utvořeno z náladových prchavých obrazů a představ (nevolníci na kolotoči, píseň zpívaná na ulici, vzdálená vojenská přehlídka), jež se promítají myslí, když člověk vypije trochu vína a když duše není ani šťastná ani smutná. Závěrečnou větou prolíná ruská lidová píseň V poli stála břízka. Skladatel zde pozoruje lidové sváteční veselí. Lidé okolo jsou šťastní, ale o něj a jeho žal se nikdo nestará. Symfonie, která oplývá ruským duchem a zároveň je můstkem k západoevropským romantikům, patří k vrcholným dílům svého autora. Její premiéra v únoru 1878 v Petrohradě však paradoxně prošla jen s průměrným úspěchem.

(Petr Ch. Kalina)

Bryan Cheng, kanadský violoncellista žijící v Berlíně, se pyšní mezinárodním uznáním jako jeden z nejpůsobivějších umělců své generace. Je chválen jak pro „neuvěřitelnou intenzitu a naléhavost“ (Tagesspiegel), tak pro „nadpozemskou intimitu“ (Frankfurter Allgemeine Zeitung) své hry.

Po historických úspěších (jediný vítěz Mezinárodní hudební soutěže královny Alžběty a Mezinárodní hudební soutěže v Ženevě za posledních 40 let) se i nadále vyznačuje plně oddanými interpretacemi a originálním výběrem repertoáru a získává „nesmírný obdiv… za hudební finesu a citlivost“ (Le Devoir) od předních hudebníků, orchestrů a festivalů po celém světě.

V sezóně 2025/26 debutoval s Chamber Orchestra of Europe (Sir András Schiff), NDR Radiophilharmonie Hannover (Michael Sanderling), Musikkollegium Winterthur (Michael Sanderling), Nürnberger Symphoniker (Jonathan Darlington), Sinfonieorchester Wuppertal (Patrick Hahn), Baltimore Chamber Orchestra (Robert Moody), Orchestre symphonique de Québec (Christian Kluxen).

Dále se vrátil k Deutsches Symphonie-Orchester Berlin, National Arts Centre Orchestra Ottawa (Teddy Abrams), Johannesburg Philharmonic a Winnipeg Symphony.

Mezi orchestry, se kterými v posledních sezónách vystupoval, patří i Deutsches Symphonie-Orchester Berlin při Berlínské filharmonii, hr-Sinfonieorchester Frankfurt, Bochumer Symphoniker, BBC National Orchestra of Wales, Helsinská filharmonie, Bruselská filharmonie, Orchestre de la Suisse Romande, Antverpský symfonický orchestr, Pražská filharmonie, Tamperská filharmonie, Slovenská filharmonie, Orchestre symphonique de Montréal, Orchestre Métropolitain, Calgary Philharmonic Orchestra, National Arts Centre Orchestra Ottawa, National Taiwan Symphony Orchestra a Symphony Orchestra of India. Při svých vystoupeních spolupracoval se slavnými dirigenty, včetně Stéphana Denèveho, Louise Langréeho, Martyna Brabbinse, Susanny Mälkki, Alpeshe Chauhana, Matthiase Pintschera, Dalie Stasevské, Daniela Raiskina, Christiana Arminga, Yan-Pascala Torteliera, Giordana Bellincampiho, Jonathana Darlingtona, Joshuy Weilersteina, Nily Vendittiové a Laurence Equilbeye.

V oblasti komorní hudby je pro sezónu 2025/26 rezidenčním umělcem Halifax Cecilia Concerts. Debutoval v Carnegie Hall Zankel s Kirillem Gersteinem a kolegy z Kronberg Academy; spolupracuje s Karen Gomyo; debutoval na Rheingau Musikfestival a v sérii Raderbergkonzerte Deutschlandfunk v Kolíně nad Rýnem; vrátil se na Verbierský festival a Festspiele Mecklenburg-Vorpommern; absolvoval turné s Vision String Quartet; a hojně vystupoval v Severní Americe, Evropě a Jižní Africe se dvěma zavedenými duy, Cheng² Duo a CelloFellos. Měl tu čest spolupracovat s partnery, jakými jsou Gidon Kremer, Lars Vogt, Christian Tetzlaff, Sir András Schiff, Angela Hewitt, Till Fellner, Viviane Hagner a Antje Weithaas.

Byl prvním violoncellistou, který získal prestižní cenu Prix Yves Paternot jako uznání pro nejslibnějšího a nejúspěšnějšího hudebníka Verbierské festivalové akademie, a je držitelem ceny Virginie Parkerové udělované Kanadskou radou pro umění za rok 2023.

Vydal trilogii kritikou uznávaných alb u německého klasického labelu Audite: Russian Legends (2019), Violonchelo del fuego (2018) a Violoncelle français (2016). Jeho nejnovější recitálové album Portrait (2023) pro vydavatelství Centre Discs obsahuje díla napsaná na zakázku a vlastní aranžmá skladatelů asijského původu a bylo nominováno na cenu JUNO.

Díky svému nezaměnitelnému uměleckému rukopisu se Daniel Raiskin stal jedním z nejuznávanějších dirigentů své generace a ve svých nápadně koncipovaných programech rozvinul široký repertoár přesahující rámec hlavního proudu. Vyrůstal jako syn renomovaného muzikologa v Sankt Peterburgu. V rodném městě navštěvoval slavnou konzervatoř, poté Rusko opustil a ve studiu pokračoval v Amsterdamu a Freiburgu. Než se ujal dirigentské taktovky, byl uznávaným hráčem na violu, který vystupoval po celém světě jako sólista a komorní hráč. K jeho nasměrování na dirigentskou dráhu jej inspirovala zejména osobnost vynikajícího pedagoga L. Savicha, jakož i mistrovské kurzy slavných dirigentů, jakými jsou M. Jansons, N. Järvi, M. Horvat, W. Nelsson a J. Panula.

V minulosti s Janáčkovou filharmonií pravidelně spolupracoval a orchestr zná velmi dobře. Je také velkým fanouškem hudby Leoše Janáčka. Se zájmem rovněž sleduje výstavbu nového koncertního sálu, kam, jak doufá, se s orchestrem ještě během svého působení v Ostravě přestěhuje. Jeho jmenování bylo oznámeno v květnu 2024 a v současné době působí jako pověřený šéfdirigent a umělecký ředitel orchestru, přičemž oficiálně se ujme funkce v sezóně 2026/2027. Již nyní však velmi úzce spolupracuje s orchestrem a jeho vedením: plně se podílí na dramaturgii a aktivně se zapojuje do koncertních a nahrávacích projektů.

Během pěti sezón v letech 2020–2025 zastával post šéfdirigenta Slovenské filharmonie, kde je nyní hlavním hostujícím dirigentem. Od srpna 2018 je rovněž hudebním ředitelem Winnipeg Symphony Orchestra a od sezóny 2017/2018 hlavním hostujícím dirigentem Bělehradské filharmonie. Působil také jako hlavní hostující dirigent v Orquesta Sinfónica de Tenerife (sezóna 2017/2018), šéfdirigent Staatsorchester Rheinische Philharmonie v Koblenzi (2005–2016) a šéfdirigent Filharmonie Artura Rubinsteina v Lodži.

Vytrvale se snaží sdílet své znalosti a vášeň pro hudbu s mladými hudebníky po celém světě. Pravidelně se věnuje práci s mládežnickými orchestry mimo jiné v Kanadě, Estonsku, Německu, na Islandu, v Nizozemí, Polsku a Jihoafrické republice. Mezi přední sólisty, se kterými spolupracuje, patří například: E. Ax, R. Buchbinder, C. Crozman, X. de Maistre, R. Fleming, N. Freire, M. Fröst, A. Gerhardt, V. Gluzman, N. Gutman, D. Hope, K. Kriikku, S. Lamsma, L. Lang, D. Lazić, F. Leleux, F. A. Mayer, D. Müller-Schott, O. Mustonen, J. Rachlin, B. Schmid, J. Steckel, A. Vinnitskaya, L. Vondráček a A. Volodin.

V poslední době realizoval kritikou vysoce hodnocené nahrávky Mahlerovy Symfonie č. 3 a Šostakovičovy Symfonie č. 4 (AVI). Jeho nahrávka violoncellových koncertů E. W. Korngolda, E. Blocha a B. Goldschmidta se sólistou J. Steckelem (AVI) získala v roce 2012 ocenění Echo Klassik. Mezi jeho další nahrávací projekty posledních let patří cyklus symfonií L. Glasse (Cena Dánského rádia) a cyklus koncertů a rapsodií A. Chačaturjana (CPO), nahrávka Lutosławského vokálně-instrumentálních děl (Dux) a CD Prorok Izaiáš s díly A. Tansmana. Se Slovenskou filharmonií nahrál CD s tvorbou P. I. Čajkovského a J. L. Belly, ve spolupráci se společností CPO začal v červnu 2024 nahrávat kompletní cyklus symfonií bratislavského rodáka F. Schmidta.

V současnosti žije nedaleko Amsterdamu, v blízkosti lesa, dun a moře. S ukrajinskou manželkou má dvě dospělé děti, které nyní studují na univerzitách v New Yorku a Amsterdamu. Kromě hudby miluje knihy, vaření, dobré víno a lední hokej.