PROGRAM

Carl Maria von Weber
Oberon, předehra k opeře Adagio sostenuto. Allegro con fuoco (9´)

Joseph Haydn
Koncert pro violoncello a orchestr č. 1 C dur Hob. VIIb/1 (24´)

Moderato
Adagio
Allegro molto

/přestávka/

Georges Bizet
Symfonie č. 1 C dur (27´)

Allegro vivo
Adagio
Scherzo: Allegro vivace
Finale: Allegro vivace

ÚČINKUJÍ

Johannes MOSER – violoncello
Janáčkova filharmonie Ostrava
Aurel DAWIDIUK – dirigent

Navzdory tomu, že se nad trojicí děl, která zazní na dnešním koncertě, klene doba 150 let, spojuje je úsilí o naplnění klasického ideálu. V tvorbě Josepha Haydna se zrcadlí dynamický vývoj, kterým prošla středoevropská hudba ve druhé polovině 18. století. Umělecká a technická dokonalost učinila posléze z jeho skladeb vzor klasické hudební kompozice pro následující generace. Přestože Carl Maria von Weber byl jedním z otců romantické opery a právě jeho Oberon svou tajemnou pohádkovou atmosférou, bohatou harmonií a barvitou instrumentací otevíral na počátku 19. století nová hájemství, vlastní hudební náplň stojí na pevných základech vídeňského klasicismu. Rovněž Georges Bizet navazuje ve své mladické symfonii na Haydnův odkaz.

Své poslední hudebně dramatické dílo, operu Oberon, zkomponoval Carl Maria von Weber (1786–1826) pro londýnské královské divadlo v Covent Garden. Její libreto zpracovává stejnojmennou epickou báseň německého romantika Christopha Martina Wielanda, jež je inspirována středověkým eposem o rytíři Huonovi z Bordeaux. Přestože dílo bylo vzhledem k požadavkům divadla koncipováno (oproti předchozím, mnohem prokomponovanějším skladatelovým singspielům Čarostřelec a Euryanta) spíše jako činohra s vloženými hudebními čísly, podařilo se Weberovi do něj otisknout svou mistrovskou schopnost hudební charakteristiky. Předehra vychází z tradičního modelu potpourri předehry zpracovávající motivy hlavních čísel opery. Weber však tento útvar povýšil na hudební báseň působivě tlumočící její děj. Využívá osvědčený haydnovský model dramatické sonátové věty uvedené pomalou, expresivní introdukcí. Oba úseky jsou ovšem motivicky propojeny, z hudby introdukce vyrůstají vedlejší, lyrická témata hlavní části, upomínající na říši víl a elfů a něžné city mezi Huonem a Rézií, dcerou krále této říše Oberona. Ouverturu otvírá tajemný hornový motiv kouzelného rohu, kterým byl Huon obdarován Oberonem, aby jej mohl v případě nebezpečí zavolat na pomoc. Dramatické pasáže předehry ztvárňují riskantní přelet Huona a Rézie přes rozbouřené moře. Závěrečná jásavá coda zachycuje Réziinu radost z jejich záchrany.

Z osmi violoncellových koncertů, které byly připisovány Josephu Haydnovi (1732–1809), jsou dnes jen dva uznávány za jeho autentické výtvory. Přitom jako autor druhého z nich byl až do roku 1951, kdy byl nalezen autograf díla, uváděn jeho první interpret Antonín Kraft, violoncellista esterházyovské knížecí kapely. Vůbec první Haydnův koncert pro tento nástroj byl považován za ztracený až do roku 1961. Tehdy jej mezi hudebními rukopisy hrabat Kolowratů-Krakovských, přenesených ze zámku v Radeníně do sbírek pražského Národního muzea, objevil muzikolog Oldřich Pulkert. Svůj Koncert pro violoncello a orchestr č. 1 C dur napsal Haydn někdy před rokem 1765, tedy na počátku své kariéry. Sólový part byl určen Franzi Josephu Weiglovi (1740–1820), rovněž violoncellistovi esterházyovské kapely, jíž byl tehdy Haydn vicekapelníkem. Koncert je komponován v galantním slohu. Jeho tři věty využívají v barokních koncertech obvyklou ritornelovou formu, jež vystačí s jediným tématem, které přechází mezi úseky tutti a sóla. Haydn ovšem témata neustále obměňuje a interpoluje novými hudebními myšlenkami. Hudební náplň koncertu je velmi expresivní, odpovídající duchu dobové estetiky Empfindsamkeit (citovost). Již v úvodní graciézní větě, která je v méně obvyklém mírném tempu, má sólista velký prostor ukázat svou virtuozitu a technické možnosti nástroje. Efektní jsou například repetované tóny ve vysoké poloze, přechody mezi různými rejstříky a také čtyřzvuky, kterými violoncello v sólových pasážích napodobuje akordy orchestrálního ritornelu. V noblesní pomalé části jsou sólové vstupy zapracovány natolik dovedně do orchestrálních tutti, že věta vyvolává dojem dialogu sólisty s ansámblem. Její intimní charakter podtrhuje vynechání dechových nástrojů z orchestrálního obsazení. Energické finále opět předvádí lesk sólistovy hry, zvláště v bězích, a současně Haydnovu schopnost vystavět z jediného tématu dramatickou větu plnou výrazových kontrastů.

Rovněž Symfonie č. 1 C dur Georgese Bizeta (1838–1875) patří ke skladbám znovunalezeným mnoho let po autorově smrti. Dílo nebylo za Bizetova krátkého života vůbec provedeno a hudební veřejnosti bylo dlouho zcela neznámé. Teprve v roce 1933 byl jeho autograf objeven v knihovně pařížské konzervatoře mezi dokumenty věnovanými skladatelem Reynaldem Hahnem, který jej předtím obdržel od Bizetovy vdovy. Symfonii vytvořil Bizet v roce 1855 jako sedmnáctiletý během svého studia na pařížské konzervatoři. Zde byl žákem Charlese Gounoda, jehož sentimentálně romantický a technicky vytříbený, až eklektický styl, měl rozhodující vliv na jeho počáteční kompoziční směřování. Čerstvě tehdy dokončená Gounodova Symfonie č. 1 D dur, ve které zralý mistr úzce navazoval na odkaz hudebního klasicismu, byla Bizetovi bezprostředním podnětem k vlastní symfonii v podobném duchu. Bizet měl možnost poznat Gounodovu symfonii velmi důkladně, byl mu totiž zadán její přepis pro dva klavíry. Jednotlivé věty Bizetovy symfonie přebírají formální řešení, charakter i melodické a rytmické motivy z Gounodova díla. Nejvěrněji se Bizet drží Gounodova vzoru ve dvou vnitřních větách. Ve všech čtyřech částech jako hold svému obdivovanému učiteli dokonce vkládá přímé citáty z jeho symfonie. Již v první sonátové větě demonstruje Bizet schopnost propojit vybroušený klasicistní sloh s duchaplností a šarmem francouzské hudby 19. století. S radostným hlavním tématem v lesklém zvuku celého orchestru kontrastuje něžně líbezné vedlejší téma přednášené sólovým hobojem. Výraznou úlohu má v této větě také lesní roh, jehož tajemně znějící vstupy rámují provedení. Pro pozdějšího autora proslulé opery Carmen je příznačné užití názvuků upomínajících na španělský folklor. Druhá, pomalá věta je zasněným nokturnem, jehož exotická melodika předjímá hudbu Bizetovy opery Lovci perel. Do středu věty je vloženo dovedné fugato, které zpracovává motivický materiál krajních částí. Živá hudba následujícího scherza, připomínajícího jadrný lidový tanec, evokuje šťastnou atmosféru venkovského života. Střední část scherza je žánrovým obrázkem stylizujícím hru vesnických muzikantů. Finále svou náladou navazuje na úvodní větu. Otevírají ji hybné běhy smyčců, na něž naváže pochodové hlavní téma v podání dechových nástrojů. S ním kontrastuje elegantní melodie smyčcových nástrojů. V provedení této hravé věty se pak ozývá rytmus tehdy populárního kvapíku.

(Vlastimil Tichý)

Německo-kanadský violoncellista Johannes Moser, kterého časopis Gramophone Magazine označil za „jednoho z nejlepších v úžasné galerii mladých virtuózních violoncellistů“, vystupoval s předními světovými orchestry, jako Berlínští filharmonici, Newyorská filharmonie, Los Angeles Philharmonic, Chicago Symphony, BBC Philharmonic at the Proms, Londýnský symfonický orchestr, Symphonieorchester des Bayerischen Rundfunks, Koninklijk Concertgebouworkest, Tonhalle Orchestra Zurich, Tokijský symfonický orchestr NHK, orchestry Philadelphie a Clevelandu, a s předními dirigenty, včetně Riccarda Mutiho, Lorina Maazela, Marisse Jansonse, Valerije Gergijeva, Zubina Mehty, Vladimira Jurowského, Franze Welsera-Mösta, Christiana Thielemanna, Pierra Bouleze, Paava Järviho, Semjona Byčkova, Yannicka Nézeta-Séguina či Gustava Dudamela.
Mezi jeho nahrávkami najdeme koncerty Dvořáka, Lala, Elgara, Lutosławského, Dutilleuxe, Čajkovského, Thomase Olesena nebo Fabrice Bollona (elektrické violoncello), jež mu vynesly prestižní ceny Preis der Deutschen Schallplattenkritik a Diapason d‘Or. V roce 2022 vydal u vydavatelství Platoon velmi inovativní album, které obsahuje šest nových skladeb pro elektrické violoncello zkomponovaných na objednávku a také vícevrstvé aranžmá skladeb pro violoncellový soubor využívající revoluční audio technologii DOLBY ATMOS. Britský měsíčník The Strad uvedl: „…není pochyb o Moserově ambicích ani o naprostém nasazení a elánu, s nímž to všechno zvládá…“. Alone Together je jedno z prvních alb klasické hudby, které využívá vícestopé nahrávání v takové míře.
V sezóně 2024/25 mj. uvedl světovou premiéru Koncertu pro violoncello a orchestr Anny Thorvaldsdottir se Sanfranciským symfonickým orchestrem (Dalia Stasevska), Koncert pro violoncello a orchestr č. 1 Saint-Saënse při debutu s Detroitským symfonickým orchestrem (Alpesh Chauhan) a také vystoupil se Sydneyským symfonickým orchestrem (Kirill Petrenko) v Sydney Opera House. Vrátil se rovněž k Chicagskému symfonickému orchestru (Dmitri Slobodeniouk) v Lutosławského Koncertu pro violoncello a orchestr.
V Evropě se představil s Deutsches Sinfonie-Orchester Berlin (Markus Poschner) v koncertu Philippa Maintze nazvaném „Upon a moment‘s shallow rim“ se Sifónica de Galicia (Anna Rakitina) v Koncertu pro violoncello a orchestr Detleva Glanerta a také s Malmö Symphony Orchestra v rámci Malmö Live (Fabien Gabel) ve Dvořákově koncertu. Absolvoval rovněž turné po Belgii se Symfonieorkest Vlaanderen (Christoph Koncz) a Elgarovým Violoncellovým koncertem a vystoupí na festivalu Kissinger Sommer s Orchestre Philharmonique Royal de Liège (Lionel Bringuier) s Dvořákovým koncertem.
Je také oddaným komorním hudebníkem. Vystupoval s Emanuelem Axem, Joshuou Bellem, Jonathanem Bissem, Jamesem Ehnesem, Vadimem Gluzmanem, Leonidasem Kavakosem, Midori, Menahemem Presslerem nebo Jevgenijem Sudbinem. Je pravidelným účastníkem festivalů, včetně festivalů ve Verbieru, Schleswig-Holsteinu, Gstaadu a Bad Kissingenu, festivalu komorní hudby Mehta a hudebních festivalů v Coloradu, Seattlu a Brevardu.
Známý je i díky svému úsilí o rozšíření dosahu klasické hudby a také vášnivému zaměření na novou hudbu. V poslední době se významně podílí na zadávání nových skladeb současným skladatelům (Julie Wolfe, Ellen Reid, Thomas Agerfeld Olesen, Johannes Kalitzki, Jelena Firsow a Andrew Norman). V roce 2011 uvedl v premiéře Magnetar pro elektrické violoncello Enrica Chapely s Los Angeles Philharmonic pod taktovkou Gustava Dudamela a v následující sezóně pak violoncellový koncert Up-close Michela van der Aa. Během své kariéry se věnuje oslovování všech věkových kategorií publika, od mateřské školy až po seniory. Většinu svých koncertních aktivit kombinuje s mistrovskými kurzy, návštěvami škol a předkoncertními přednáškami a besedami.
Narodil se v roce 1979 do hudební rodiny, na violoncello začal hrát v osmi letech a v roce 1997 se stal studentem Davida Geringase. V roce 2002 získal hlavní cenu na Čajkovského soutěži v Moskvě a za interpretaci Rokokových variací pak i zvláštní cenu. V roce 2014 obdržel prestižní Brahmsovu cenu.
Je vášnivým čtenářem všeho od Kafky po Collinse a velkým milovníkem přírody, ve volném čase se věnuje turistice a jízdě na horském kole.
Hraje na violoncello Andrea Guarneriho z roku 1694 ze soukromé sbírky.

Aurel Dawidiuk patří mezi nejslibnější talenty klasické hudby jako dirigent i jako varhaník a klavírista. V roce 2024 byl vybrán Royal Concertgebouw Orchestra v Amsterdamu jako jejich vůbec první hlavní hostující dirigent pro sezóny 2024/25 a 2025/26.
K vrcholům sezony 2024/25 patří jeho dirigentský debut s Royal Concertgebouw Orchestra a hostující dirigentské vystoupení s Deutsche Kammerphilharmonie Bremen, Orchestre de Chambre de Lausanne, Kammerorchester Basel, Orquestra do Algarve, Bundesjugendorchester Deutschland a Janáčkovou filharmonií Ostrava. Jako oceňovaný varhaník a klavírista také v průběhu sezony vystoupil na recitálech, mj. v Konzerthaus Dortmund a Philharmonie Essen.
V uplynulé sezóně hostoval jako dirigent u Berner Symphonieorchester, Kammerorchester Basel, Soluňského symfonického orchestru a Sofijské filharmonie. Dříve se představil v Berlínské filharmonii po boku členů Karajan Academy a na recitálech na varhany i klavír v Elbphilharmonie Hamburg, berlínském Pierre Boulez Saal, ORF Radiokulturhaus ve Vídni, Sendesaal Bremen, Laeiszhalle Hamburg, Konzerthaus Berlin, Dresden Kulturpalast, Brucknerhaus Linz, Opéra National de Lorraine, Schleswig-Holstein Music Festival, Beethoven Festival v Bonnu a Rostock Bach Festival, stejně jako na mnoha dalších místech v Německu, Rakousku a Švýcarsku. Jako koncertní sólista vystoupil s Deutsche Kammerphilharmonie Bremen, Göttingen Symphony Orchestra, Sinfoniettou Köln, Orchestre de l’Opéra National de Lorraine a Orchestra da Camera del Trasimeno.
Mezi jeho ocenění patří cena Neeme Järviho na festivalu Gstaad Menhuin z roku 2023 a první cena z Mezinárodní soutěže Hanse von Bülowa v Meiningenu v témže roce, kde získal také cenu diváků a dvě další zvláštní ceny. V srpnu 2022 se stal celkovým vítězem soutěže Deutscher Musikwettbewerb v kategorii hra na varhany a následně získal zvláštní cenu města Bonn a nahrávací smlouvu s vydavatelstvím Genuin v koprodukci s Deutschlandfunk Kultur a Deutscher Musikwettbewerb, což vedlo k vydání jeho alba koncem roku 2023. V roce 2019 suverénně zvítězil v klavírní soutěži TONALi19 v Hamburku a zároveň získal cenu diváků, cenu Christopha Eschenbacha a půl tuctu dalších kategorií. Ve stejném roce získal první místo v Mezinárodní soutěži mladých varhaníků v Moskvě, předtím obdržel první cenu v Londýnské varhanní soutěži v roce 2018 a v Schumannově soutěži ve Zwickau v roce 2016.
Narodil se v Hannoveru, hudební vzdělávání zahájil v šesti letech, později studoval hru na klavír u Rolanda Krügera a hru na varhany u Martina Sandera. Následně studoval dirigování u Johannese Schlaefliho a Christopha-Mathiase Muellera na Curyšské univerzitě umění, kde také navštěvoval hodiny klavíru u Tilla Fellnera. Od té doby se zúčastnil mistrovských kurzů Paava Järviho, Joany Mallwitz a Pierra-André Valadea. Mezi jeho mentory patří Gabriele Leporatti, Ulrike Adler a Hatto Beyerle. V německé celostátní soutěži Jugend musiziert získal celkem sedm prvních federálních cen a také zvláštní ceny a stipendia v různých kategoriích, mimo jiné od Jürgen Ponto-Stiftung, Deutsche Stiftung Musikleben, Carl Bechstein-Stiftung a Mozart Gesellschaft Dortmund.

Koncert probíhá za finanční podpory statutárního města Opavy. Abonentní cyklus symfonických koncertů JFO se koná pod záštitou primátora statutárního města Opavy Ing. Tomáše Navrátila.