PROGRAM

Leoš Janáček
1. X. 1905 (Z ulice dne 1. října 1905) JW VIII/19 (13´)

Předtucha
Smrt

Dmitrij Šostakovič
Sonáta pro klavír č. 2 h moll op. 61 (25´)

Allegretto
Largo
Moderato con moto

/přestávka/

Robert Schumann
Lesní scény op. 82 (20´)

Vstup do lesa
Myslivec na číhané
Květiny v samotě
Vykřičené místo
Vlídná krajina
Hospoda
Pták prorokem Lovecká
Na rozloučenou

Ferenc Liszt
Šumění lesa S.145/1 (4´)

Ferenc Liszt
Uherská rapsodie č. 15 S. 244/15 (7´)

ÚČINKUJE

Alexandra STYCHKINA – klavír

Leoš Janáček (1854–1928) vyvinul svůj jedinečný kompoziční styl po obtížné tvůrčí cestě, která trvala až do jeho padesáti let. Jeho zájem o folklór znamenal začátek proměny z tradicionalisty v jednoho z nejprogresivnějších evropských skladatelů své generace. Janáčkova první díla inspirovaná lidovou hudbou měla podobu konvenčně aranžovaných stylizací tanců a písní. Poté začal do svého kompozičního stylu vkládat folklórní techniky, které byly v umělecké hudbě neobvyklé. Opera Její pastorkyňa, poprvé uvedená v Brně v roce 1904, je považována za zlomový bod v jeho dosavadním skladatelském vývoji. Uvedení této opery v Národním divadle v Praze v roce 1916 a ve Vídeňské dvorní opeře v roce 1918 stálo na počátku Janáčkova veřejného uznání a mezinárodní slávy. K napsání Sonáty 1. X. 1905 „Z ulice“ byl skladatel inspirován událostmi, které otřásly Brnem v říjnu 1905. V té době se před Besedním domem konala masová demonstrace na podporu založení české univerzity v Brně. Jeden z účastníků, tesař František Pavlík, byl smrtelně zraněn bajonetem vojáka. Janáček, který byl také jedním z demonstrantů, napsal pod vlivem této tragédie třívětou klavírní sonátu. Během zkoušek na soukromé představení v Praze 21. ledna 1906 skladatel v návalu sebekritiky spálil třetí větu – smuteční pochod. Po premiéře téhož dne Janáček zbývající dvě věty hodil do Vltavy. Dochovaly se však zásluhou opisu první interpretky, klavíristky Ludmily Tučkové. Ta fragment díla znovu provedla u příležitosti skladatelových 70. narozenin v roce 1924. Dvě dochované části ponuré sonáty nesou názvy Předtucha a Smrt.

Sovětský skladatel Dmitrij Dmitrijevič Šostakovič (1906–1975) zdědil talent a lásku k hudbě po svých rodičích. Hře na klavír se učil teprve od devíti let, kdy zároveň začal komponovat. Po smrti otce musel Šostakovič finančně zajistit svou rodinu, a tak od raného věku často sedával u klavíru v kinech a doprovázel promítání němých filmů. V roce 1923 absolvoval hru na klavír na petrohradské konzervatoři (byl nominován k účasti na Chopinově soutěži ve Varšavě) a brzy poté dokončil také studium kompozice. Své institucionální vzdělání završil symfonickou prvotinou, jejíž uvedení Leningradskou filharmonií v roce 1926 mělo v odborných kruzích značný ohlas. Devatenáctiletý Šostakovič se doslova přes noc stal uznávaným skladatelem. Z tohoto období krátce po studiích pochází i jeho první klavírní sonáta, na kterou v roce 1933 navázal prvním klavírním koncertem a cyklem 24 preludií a fug op. 34, aby se pak po dobu deseti let v oblastí klavírní kompozice téměř zcela odmlčel.
Na přelomu let 1942 a 1943 pobýval Šostakovič s rodinou ve městě Samara (tehdy Kujbyšev), kam byli evakuováni z důvodu nacistické blokády Leningradu. Ve stejné době se k němu dostala smutná zpráva o úmrtí jeho milovaného profesora klavíru Leonida Nikolajeva, což jej velice zasáhlo: „Hodně jsem o jeho životě přemýšlel a bude mi velmi chybět.“ Šlo zřejmě o zásadní impuls pro jeho rozhodnutí napsat po dlouhé přestávce kompozicí pro sólový klavír – Sonátu č. 2 h moll op. 61, kterou věnoval Nikolajevovi. Dílo vznikalo v rozmezí měsíců leden až březen roku 1943, kdy skladatel bojoval s lehčí formou tyfu. O několik měsíců později, 6. června, se v Moskvě konalo první provedení sonáty se samotným autorem u klavíru. Dílo 24. října provedla pianistka Věra Brodská v newyorské Carnegie Hall v rámci koncertu sovětské hudby, konaného pod záštitou Americko-ruského institutu, jehož cílem bylo zlepšit kulturní vztahy mezi Spojenými státy a Sovětským svazem. Publikum v českých zemích jej mělo příležitost slyšet v následujícím roce na festivalu Pražské jaro v provedení samotného skladatele. Tenkrát v Praze seděla v hledišti dvojice výjimečných hudebníků, Emil Gilels a David Oistrach, kteří nesdíleli stejný názor na novou skladbu svého krajana. Oistrach byl nadšený, zatímco Gilels byl sonátou poněkud zklamán a nepříznivě ji přirovnával k Šostakovičovým symfoniím. Sám skladatel si nebyl zcela jistý kvalitou díla. Je to jedna z mála klavírních skladeb, kterou nikdy nenahrál. Nicméně po letech se svěřil Inger Wikströmové, že tuto sonátu považuje za nejdůležitější ze svých klavírních kompozic. První věta druhé sonáty je založená na doslovné citaci retrográdního úvodního motivu Šostakovičovy Symfonie č. 1. Následující Largo vychází z formy ronda a svým charakterem je často přirovnávaná k valčíku. Finále uchopil skladatel jako téma s devíti variacemi obsahujícími úryvky skladeb Leonida Nikolajeva a autorův vlastní hudební monogram – D-Es-C-H.

Německý romantik Robert Schumann (1810–1856) studoval hru na klavír v Lipsku, avšak dráhu koncertního pianisty musel opustit kvůli ochrnutí prstu pravé ruky. O to více se pak věnoval dirigování a komponování a stal se dokonce průkopníkem v oblasti hudební publicistiky – založil periodikum Neue Zeitschrift für Musik (Nový časopis pro hudbu), ve kterém propagoval tvorbu svých současníků. Robert Schumann trpěl po celý život depresemi, prodělal několik psychických zhroucení a pokusil se sáhnout si na život. Svému vyvolenému, avšak nesouzenému nástroji věnoval až padesát opusů, které zahrnují stovky jednotlivých klavírních kusů nebo části cyklů. Zejména prvních deset let Schumannovy kariéry je silně spojeno s kompozicemi pro klavír, nicméně psal je a publikoval po celý život. Dokonce i jeho poslední skladba, Geistervariationen, byla souborem variací pro sólový klavír.
Cyklus devíti skladbiček s názvem Lesní scény op. 82 je již dílem slavného skladatele, jemuž tehdy nebylo ani čtyřicet let (zbývalo mu už jen několik roků života). Zkomponoval jej během několika málo dnů kolem Nového roku 1849 a jeho vydání zaopatřil následujícím výrokem: „Od té doby, co se popisné názvy hudebních skladeb staly opět oblíbenými, bývají nezřídka rovněž kritizovanými. Říká se, že dobrá hudba nepotřebuje žádné bližší určení. Je to sice pravda, ale samotné názvy hudbě na hodnotě neubírají… a skladatel tím, že nějaký přidá, alespoň zabraňuje úplnému nepochopení charakteru svého díla. Důležité je, aby takový slovní nadpis byl srozumitelný a výstižný. Lze jej považovat také za test celkové úrovně autorova vzdělání.“ V Lesních scénách dosáhl Schumann až takové zvukové pregnantnosti a hudební programovosti, že názvy jednotlivých částí cyklu jen doplňují jemné náladové a výrazové odstíny. Jedná se o čistou hudební poezii zachycující niterné stavy člověka obklopeného stíny a zvuky lesa – od tichého obdivu ke kráse přírody až po loveckou vášeň a strach z místa poznamenaného zločinem.

Dalším velikánem slohového období romantismu byl Ferenc Liszt (1811–1886), který byl po celé Evropě známý díky svému mimořádnému interpretačnímu umění. Traduje se, že po stránce klavírní techniky byl snad nejvýznamnějším a nejvyspělejším pianistou všech dob. Do hudebních dějin se zapsal také jako vlivný skladatel, dirigent, učitel a mecenáš. Až do 19. století byly klavírní skladby zvané etudy obvykle nezáživným cvičením s didaktickým účelem. Neplatilo to však pro etudy Fryderyka Chopina a též Ference Liszta, kteří tento hudební útvar povýšili na úroveň koncertních kompozic efektního charakteru s potenciálem otestovat interpretační zdatnosti pianistů. V letech 1862–1863, kdy Liszt pobýval v Římě jako rezident kláštera Madonna del Rosiario, zkomponoval dvě kompozice pod společným indexovým číslem S. 145 s názvy Waldesrauschen (Šumění lesa) a Gnomenreigen (Tanec skřítků). Etudy složil na objednávku dvou klavírních pedagogů a spoluzakladatelů Stuttgartské konzervatoře Zigmunda Leberta a Ludwiga Starka, pro jejich klavírní školu. Liszt věnoval tyto dvě etudy svému oblíbenému žáku Dionysu Prucknerovi. První z nich, Šumění lesa, je skladbou improvizačního charakteru, poetického vyznění, jež z interpretačního hlediska vyžaduje důkladnou znalost nástroje. Patří mezi skladatelovy nejpopulárnější kompozice, pomocí hudebního jazyka impresionistickým způsobem zobrazuje stromy ohýbající se ve větru a šustění listí, čímž Liszt předběhl svou dobu. Maďarská rapsodie č. 15 je součástí jeho sbírky devatenácti skladeb pro sólový klavír, které napsal v letech 1846 až 1853 a později v roce 1882 a 1885. Posléze některé ze svých rapsodií instrumentoval pro klavírní duo, klavírní trio a také pro orchestr. Jde o díla melodicky založená na hudbě, již Liszt považoval za lidovou, ačkoliv mnohé z písní byly napsány skladateli, jako byl József Kossovits, nebo je často hrávaly dobové romské kapely. Hudební obsah Maďarské rapsodie č. 15 vychází ze slavného Rákócziho pochodu.
(Ivana Kalina Tabak)

Alexandra Stychkina se narodila v prosinci roku 2003 v Moskvě do rodiny hudebníků a filmařů.
V listopadu 2019 se ve věku 15 let stala nejmladší finalistkou a laureátkou v historii Mezinárodní klavírní soutěže Marguerite Long v Paříži, když s Orchestre National de France provedla Beethovenův První klavírní koncert. Dříve získala 1. cenu v klavírních soutěžích v Tbilisi a Astaně a také získala ceny a ocenění na Krainevově soutěži v Moskvě, Mezinárodní Chopinově soutěži v Číně a na soutěži Jeune Chopin ve Švýcarsku.
Mezi její nedávná angažmá patří provedení Druhého Šostakovičova koncertu v Konzerthausu Berlín, Trojkoncertu Lery Auerbach s Gidonem Kremerem, Julií Hagen a Kremerata Baltica.
Již jako zkušená interpretka hrála v nejvýznamnějších sálech v Rusku, jako je Velký sál Čajkovského konzervatoře a Petrohradská filharmonie. V zahraničí vystoupila mimo jiné ve vídeňském Konzerthausu, Barbican Center v Londýně a Teatro Olimpico ve Vicenze.
Vladimir Spivakov ji přizval jako sólistku celé řady orchestrálních turné s koncerty Haydna, Mozarta a Beethovena.
V roce 2016 byla poctěna pozváním sira Andráse Schiffa k účasti v jeho mistrovské třídě ve Wigmore Hall, kde provedla kompletní Dvouhlasé invence Johanna Sebastiana Bacha. V roce 2018 měla tu čest být vybrána Verbier festivalem jako jedna z rezidenčních studentek. Tam kromě instrumentálních hodin absolvovala i výuku komorní hudby Gábora Takács–Nagye, Andráse Kellera a Franse Helmersona. Na jaře roku 2017 debutovala v londýnském Barbican Center. V prosinci 2018 se zúčastnila Mezinárodního festivalu Contemporary Piano Faces v Mariinském divadle v Petrohradu. V dubnu 2019 debutovala v Petrohradské filharmonii na vzpomínkovém koncertu k 75. výročí narození V. Kraineva. Jejími nedávnými partnery při komorních koncertech byli Alexander Sitkovetsky a Boris Andrianov.
Od devíti let navštěvovala Moskevskou konzervatoř P. I. Čajkovského ve třídě Miry Marčenkové. Od roku 2019 studuje hru na klavír u Kirilla Gersteina na Musikhochschule Hannse Eislera v Berlíně.