celý rozhovor najdete na magazin.aktualne.cz 

Na jaře založil na platformě Donio sbírku pro muzikanty na volné noze, kde druhý říjnový týden bylo téměř milion a půl korun. Světově proslulý hráč na lesní roh a dirigent Radek Baborák patří také k hlasitým kritikům zmatečných vládních nařízení, která se neustále mění. Za příklad dává Německo či Rakousko.

Radek Baborák na koncertě s JFO v roce 2011.

Jak složité bylo vyznat se v rychle se měnících podmínkách pro pořádání kulturních akcí a neustále se jim přizpůsobovat?

To bylo a je velmi složité. Vyžaduje to rychle reagovat a také být stále připraven, tedy v kondici. Bez té si žádný muzikant nemůže dovolit „vylézt před lidi“. Ale najít v sobě sílu a cvičit doma není tak jednoduché. Živé vystoupení je pro nás zásadní. Reakce publika, a tím nemyslím potlesk, je nezbytná. Samozřejmě se ztrácí i takzvaná pódiová jistota. Ale to znají i třeba sportovci. Veřejná vystoupení jsou jen špičkou ledovce v muzikantském životě. Za tou je dost tvrdá a celoživotní příprava.

Nouzový stav platný od 5. října omezil umělecká představení, při kterých se převážně nezpívá, na maximálně 500 účastníků, od pondělí není možné ani to. Co na to říkáte?

V tomto dochází k velkému rozporu. To, co my vnímáme jako naši práci, je obecně vnímáno jako volnočasová aktivita. Myslím, že všichni v našem oboru chápou, že určitá omezení jsou nezbytná. Dodržovat odstupy a podobně. Hůře se to dá realizovat třeba právě u sborového zpěvu.
Všeobecně ale platí, že na koncertech klasické hudby nedochází k tak velkému přenosu nejen této nákazy. A mělo by snad být také jasné, že hodnoty, které tam jsou předávány, můžou pomoci psychicky v těžkých dobách. Koncert nebo představení má dát zapomenout na každodennost. Má lidi vytrhnout z mnohdy krušné reality. Toho se dá dosáhnout i v menším počtu účinkujících, nebo třeba i když je na pódiu jen jeden performer.

České restrikce se vám nelíbí a dáváte za příklad opatření v Německu či Rakousku, kde se stále konají až tisícihlavé koncerty klasické hudby. Čím bychom se od nich měli poučit, jak to dělají, že se jim to nezvrhne v nekontrolované šíření i přes tyto hromadné akce?

Co se týče tamějšího pořádání koncertů, tak měří teploty při vstupu do budovy bez výjimek, roušky se nosí ve všech vnitřních prostorách, zvláště ve špatně větratelných, jako jsou zázemí sálů, dodržují se mezery mezi posluchači, vyplňují se formuláře s adresou, všude možně jsou instalována plexiskla, všude je dezinfekce. Tedy nic, co by bylo neproveditelné. U nás by se mohlo začít tím, že na záchodech poteče teplá voda nebo že ve veřejných budovách, školách nebo vlacích bude k mání dezinfekční mýdlo.

Co se vám nelíbí na opatřeních české vlády?

Nelíbí se mi hlavně jejich zmatenost a styl, jakým jsou oznamována. Možná to je moje profesní úchylka, ale když poslouchám intonaci a barvu hlasu těch, co je oznamují, dělá se mi nevolno. Je v tom cítit arogance, nepokora, opojení mocí rozhodovat, možná neúmyslná snaha kopat příkopy třeba mezi mládeží a seniory. Empatie, snaha pomoci, sounáležitost se nenosí.

Povedlo se vám nastartovat koncertní činnost po jarním lockdownu, než přišel tenhle podzimní?

Díky několika letním festivalům došlo k oživení jarní nečinnosti. Ale jak jsem někde četl, představa, že se kultura vypne a zase zapne, je nesmyslná. Plány na příští sezonu se nebudou měnit, zrušené koncerty se nebudou konat. Takže ted‘ se může čekat leda na záskoky za ty, co nemohou přijet. Samozřejmě všechna turné do zámoří jsou pro všechny zrušena.

Co pro umělce znamenají takovéto dva rychle za sebou jdoucí lockdowny? A v čem je to specifické pro interprety klasické hudby?

Absolutní lockdown je opodstatněný pouze při apokalypse. Ta tady není. Jinak je to strašná zátěž pro všechny potrefené obory, nejen klasiku.

Jaké má podle vás tato situace řešení, aby se nezruinovala kultura a zároveň nezkolaboval zdravotní systém?

To kdybych věděl, tak bych mohl třeba kandidovat na prezidenta. Možná by stačilo zachovat si zdravý rozum. Ale to je, jak víme, nejtěžší.

Radek Baborák

Hornista a dirigent patří k nejvýraznějším osobnostem klasické hudby. Za více než 25 let sólové kariéry oslovil posluchače v nejvýznamnějších kulturních centrech světa. Je hostem prestižních evropských festivalů. Mimořádné obliby se těší v Japonsku, kam pravidelně jezdí od roku 1994. V letech 2003 až 2010 působil jako sólohornista Berlínské filharmonie, jež patří k nejlepším na světě. Jako sólista vystoupil s předními orchestry v Rakousku, Francii, Švýcarsku, Anglii, Rusku či Španělsku.

Sdílet na Facebooku