„V posledních letech jsem hluboce přemýšlel o označení a propojení kultury, národů a lidí obecně.“

„Máme letos samozřejmě výročí padesáti let od Šostakovičova úmrtí a rád bych pomohl připomenout jeho ‚antisystémovou‘ roli.“

„Za situace, kdy se náš svět každé ráno probouzí s obavou, zda vůbec bude nějaké ‚zítra‘, návrat ke spirituální čistotě a věčné naději vyjádřené širokou veřejností akceptovatelnou formou, je prostě obrovsky důležité!“

Na zahajovacích koncertech nové sezóny Janáčkovy filharmonie Ostrava 11. a 12. září povede v sále Kina Vesmír tento orchestr jeho designovaný šéfdirigent Daniel Raiskin. Na úvod zazní ve spolupráci s Varšavským filharmonickým sborem duchovní skladba Stabat Mater estonského minimalisty Arvo Pärta, což v programu doplní provedení Symfonie č. 6 h moll, op. 54 ruského autora Dmitrije Šostakoviče. S panem dirigentem jsme probrali kromě zahajovacího programu také další projekty, které jej v letošní sezóně s Janáčkovou filharmonií Ostrava čekají.

Danieli, v současnosti jste v Ostravě designovaným šéfdirigentem. Popsal byste prosím čtenářům svůj vztah s tímto orchestrem? Jak dlouho již spolupráce probíhá?

Spolupráce s Janáčkovou filharmonií probíhá pravidelně už nějakou dobu. Tuším, že to bylo někdy před deseti lety, kdy jsem v Ostravě dirigoval poprvé. Postupně pak spolupráce dospěla k bodu, kdy mi bylo nabídnuto místo uměleckého šéfa souboru a šéfdirigenta. Dosud jsem na téhle funkční rovině s orchestrem realizoval řadu projektů, ale teprve od nadcházející sezóny přebírám za soubor plnou zodpovědnost. Doplním, že ve středoevropském regionu toho mám jako dirigent za sebou docela dost – v posledních pěti sezónách jsem jako šéfdirigent vedl Slovenskou filharmonii a v minulosti jsem také pravidelně spolupracoval s řadou českých orchestrů, zmíním Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, Prague Philharmonia, Symfonický orchestr Českého rozhlasu, Filharmonii Bohuslava Martinů nebo Komorní filharmonii Pardubice. Mám k Čechám, Moravě, Slezsku, Slovensku a Polsku – po mnoho let jsem byl prvním dirigentem symfonických orchestrů ve Wroclavi a Lodži – prostě vztah a rád se sem vracím. A tento přímočarý vztah vychází i ze zdejší hudební tvorby, kterou jsem dirigoval. Víte, v posledních letech jsem třeba nastudoval díky zmíněnému postu ve Slovenské filharmonii celou řadu pro mě objevných skladeb a také premiér slovenských skladatelů, ale z hudební historie mám také velmi blízko ke skladbám Dvořáka, Smetany, Janáčka, Fibicha, Martinů a k dalším pokladům, která česká, respektive středoevropská hudební kultura vygenerovala.

A dovolím si malou úvahu. V posledních letech jsem hluboce přemýšlel o označení a propojení kultury, národů a lidí obecně. Obzvláště ve dnešní době, kdy je kultura tak silně zpolitizovaná – a nemusíme chodit daleko, abychom pochopili, ze kterých směrů v tomto smyslu vítr vane… Víte, cítím, že kultura jako taková má velkou identitu, ale nemá národnost, v tom smyslu, že patří všem lidem, světu, celému vesmíru. Jsem v Sovětském svazu narozený žid, ovšem více než pětatřicet let žiju mimo Rusko. Jako emigrant jsem si vytvořil velkou rezistenci vůči tomu, když si někdo z politických nebo pseudovlasteneckých pohnutek kulturu přivlastňuje – ano, když někdo zmiňuje „velkou ruskou kulturu“, tak já mu odpovídám: „A co říkáte třeba na velkou francouzskou kulturu, velkou italskou, nebo českou, japonskou, indickou, perskou, španělskou a tak dále… Na druhou stranu, abych vše trochu zrelativizoval, tak existují oblasti, kde je hodnota vnitřní národně-kulturní identity vysoká. Mám na mysli propojení jazyka, písma, mytologie, pohádek, folkloru, tance a dalších součástí kulturního podhoubí. Abych to vysvětlil, když jsem třeba dirigoval ve Finsku hudbu Jeana Sibelia nebo v Českých zemích Dvořáka, můžu vám říct, že jsem silně vnímal to autentické cítění určité národní hudební DNA či vnitřní síly. Není to nacionalismus, vnímám to jako svého druhu pozitivní pýchu a odpovědnost k vaší hudbě a kultuře, která zde vzniká. I proto, abych se vrátil k vašemu dotazu, mám k české hudbě a obzvláště k Janáčkově filharmonii Ostrava hluboký vnitřní vztah!

Děkuju za krásné vyjádření! Studoval jsem program letošní sezóny ostravské filharmonie a objevil tam tři velké projekty, které budete řídit. První z nich je Zahajovací koncert s hudbou Arvo Pärta a Dmitrije Šostakoviče. Ptal jsem se vás na vztah k orchestru, ale jak to máte se skladateli? Jak vnímáte tvorbu právě těchto dvou velikánů?

Začnu hudbou Dmitrije Šostakoviče. Jeho tvorba má pro mě osobně a v mém životě strašně důležitou roli a dovolím si tvrdit, že jeho hudba je obrovsky relevantní právě v dnešní době. Možná jste si v programu všiml, že kromě uvedení Šesté symfonie nás letos čeká i provedení Symfonie č. 10 a jde vlastně o zahájení rozsáhlejšího, dlouhodobého projektu věnovaného Šostakovičově hudbě. Máme tu samozřejmě letos výročí padesáti let od Šostakovičova úmrtí a rád bych pomohl připomenout jeho „antisystémovou“ roli. Vždyť kdo jiný ve 20. století byl takovým symbolem svobodné myšlenky a tvůrčí integrity i za situace, kdy celý život prožil v totalitním režimu. Je obdivuhodné, jakou si ve své hudbě dokázal přes častou nepřízeň osudu a šikanu ze strany sovětského establishmentu udržet pravdivost svého hudebního sdělení!

Abych se vrátil k tomu velkému projektu… právě jsme začali pracovat na nahrávkách celého cyklu Šostakovičových symfonií, které mají vyjít u renomovaného nizozemského vydavatelství Challenge Classics. Už jsme nahráli Symfonii č. 9, která bude vydána v páru právě se Symfonií č. 6. Natočíme ji v září po Zahajovacím koncertě. Doplním, že celek tohoto velkého vydavatelského projektu je svým způsobem určující pro mé působení jako šéfdirigenta Janáčkovy filharmonie. Prakticky v každé sezóně nahrajeme a vydáme některé ze symfonií.

Co se týká uvedení Pärtovy Stabat Mater, je třeba si uvědomit, že už mezi námi žije pouze několik z legend hudebního modernismu 20. a 21. století a Arvo Pärt je jedním z nich. Také interpretaci jeho hudby se intenzivně věnuju. Letos jsme už důstojně připomněli jeho 90. narozeniny spolu se Slovenskou filharmonií, kdy skladba Cantus in Memoriam Benjamin Britten zazněla v rámci zahajovacího koncertu 34. ročníku Festivalu Krumlov. Kromě toho jsme tam uvedli třeba hudbu Luciana Beria, další z osobností evropské avantgardy (u kterého si letos připomínáme výročí sto let od narození). Když to rozvedu, Sofia Gubajdulina již není mezi námi, Krzysztof Penderecki, Gija Kančeli také ne… a já jsem s hudbou modernistů velmi propojen. S některými (jako třeba se zmíněným Kančelim nebo dosud žijícím Peterisem Vasksem) je to dokonce velmi osobní, neboť jsem uváděl premiéry jejich skladeb spolu s některými orchestry po celém světě. Všichni tito autoři mají z mého pohledu něco společného a blízkého na určité spirituální čistotě hudebního vyjádření…

Víte, za situace, kdy se náš svět každé ráno probouzí s obavou, zda vůbec bude nějaké „zítra“, nebo už nastane apokalyptický kolaps, tak návrat ke spirituální čistotě a věčné naději vyjádřené velmi jednoduchou, ano, často náboženskou, ale ve stejný moment širokou veřejností akceptovatelnou formou, kdy jsou akcentovány pojmy jako láska, ztráta, zrada, smrt, život, vzkříšení, je prostě obrovsky důležité! Uvedení Stabat Mater s Janáčkovou filharmonií je zároveň oceněním tvorby Arvo Pärta, který bez diskuze hrál důležitou roli v současné hudbě posledních padesáti let. Je v podstatě jedno, zda je někomu jeho hudební řeč blízká, nebo má raději progresivnější směry reprezentované třeba Pierrem Boulezem či Karl-Heinz Stockhausenem, důležité je prostě určité přímé sdělení, které naznačuje odpovědi na základní existenciální otázky. To vše dává hudbě modernistů z mého dirigentského pohledu velkou nadčasovost!

Pokračování rozhovoru si můžete přečíst zde na portále Klasikaplus.cz

Autor: Štěpán Filípek, 10. 9. 2025

Sdílet na Facebooku