„Specifičnost města Ostravy mě nijak neomezila – naopak, sžil jsem se s ní. V dobrém slova smyslu. A to je možná to, co mě tu drží.“

„Vždy jsem se snažil být umělecky nekompromisní, s přibývajícími léty je pro mě tato priorita ještě silnější.“

„Zásadním faktorem pak je tým lidí, který se kolem vás pohybuje a s kterým pracujete. Jeho síla je to, co vám ve finále umožní věnovat se koncepční činnosti, strategiím a rozvoji.“

Po umělecky úspěšném 75. ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Leoše Janáčka se začíná psát jeho nová kapitola — kapitola s názvem Jan Žemla. Jak uvažuje stávající ředitel Janáčkovy filharmonie Ostrava, muž, který nyní zároveň usedá i do čela tohoto etablovaného festivalu? Osobnost, kterou nelze snadno zaškatulkovat ani přehlédnout, a právě proto s ní lze vést smysluplný a podnětný rozhovor.

Gratuluju vám k úspěchu ve výběrovém řízení a děkuju, že jste přijal pozvání k rozhovoru, v němž se chceme dotknout nejen vašich plánů, ale také myšlenek, které za nimi stojí. Protože někdy není nejdůležitější to, co festival nabídne, ale také proč to nabídne právě teď a právě takto. Janáček vás teď institucionálně obklopuje doslova ze všech stran. Jaký k němu máte osobní vztah? A měnil se v průběhu let?

Miluju Janáčka, ale pamatuju si tu cestu, kterou jsem si k němu musel najít. Když jsem jeho hudbu poslouchal v rámci povinné hudební výchovy jako dítě, připadala mi doslova kyselá. Tenkrát by mě ani ve snu nenapadlo, že hudba bude směr, který si vyberu jako životní náplň a způsob obživy. Janáčkova hudba pro mě byla neuchopitelná a nezařaditelná. Když jsem pak jako teenager studoval hudbu už řekněme profesionálněji, nacházel jsem cestu i k Janáčkovi. A až relativně nedávno, tedy v dospělém věku, jsem plně docenil jeho genialitu, zejména prostřednictvím oper. Od té chvíle je pro mě Janáček studnicí neustálých objevů a výzev. K jeho pochopení samozřejmě přispěl i kontakt s mými drahými učiteli na univerzitě, kteří se této tematice věnovali. A to byl Miloš Štědroň a Jiří Zahrádka. V tomto kontextu jim vděčím za mnohé.

Vystudoval jste na konzervatoři hru na klavír. Jakou roli hraje klavír ve vašem životě dnes? A co vám vlastně dává samotné hraní, když už to není profesní směr?

Přibližně od patnácti let jsem byl do klavíru doslova zamilovaný. Cokoli, co se tohoto tématu byť jen okrajově týkalo, jsem doslova hltal. Byl jsem tím nástrojem úplně posedlý. A měl jsem také to štěstí, že jsem si poměrně brzy uvědomil své možnosti, respektive své limity v klavírní hře a smířil se s nimi. V určité chvíli pak přišla nabídka pracovat v hudebním managementu a to pro mě byl zlomový okamžik, od té doby jsem v profesi, ve které pracuju i teď, a troufám si říct, že je to doživotní role. Moje silná stránka byla spíš píle, určitá inteligence a schopnost vnímat strukturu, byl jsem neskutečně aktivní v poznávání nového repertoáru (nejen klavírního) a z toho čerpám dodnes. Podařilo se mi tedy skloubit moje hudební znalosti a schopnost „slyšet“ s manažerskými schopnostmi, které jsem objevil později. To je asi moje devíza, byl jsem na sebe velmi náročný a tuto uměleckou nekompromisnost se snažím uplaňovat i při své práci v uměleckém vedení.

Hraní je dnes pro mě čisté hobby, často docela intenzivní. Jsou období, kdy hraju několik hodin denně. A pak přijde půlrok, kdy se klavíru ani nedotknu. Není to priorita, když není energie a mentální kapacita, tak vlastně nemusím. To je pro mě dost osvobozující.

Pokračování rozhovoru si můžete přečíst zde na portále Klasikaplus.cz

Autor: Martina Farana, 8. 9. 2025

Sdílet na Facebooku