Především bych měl prozradit jednu důležitou věc. Nepatřil jsem nikdy k fanouškům Tomáše Kluse. Jeho hudba kolem mne spíše tak nějak proplouvala a ani na hudební škole, kde pracuji, nebyl o jeho písničky mezi žáky enormní zájem. Cestu k jeho muzice jsem si našel tedy se značným časovým odstupem a pouštěl si jeho alba chronologicky, nezatížen předpojatostí poslechů a hodnotících soudů z minula.

Na nové nahrávce Klusymfonie, které předcházely loňské koncerty s Janáčkovou filharmonií, se podílí kromě ostravského orchestru i zpěvákova Cílová skupina a Koncertní sbor Permoník, který byl o spolupráci požádán díky letošnímu společnému vystoupení na galavečeru Ceny Jantar.

Průřez písněmi se vyhýbá jeho raným infantilním hitovkám a cílí spíše na dospělejší tvorbu, která se čím dál více odpoutává od egocentrického řešení vlastních problémů a směřuje k obecným hodnotám a názorovým postojům.

Povšimněme si nejprve tematického rejstříku a stylu Klusových textů. Je zřejmé, že Klus je jedna z mála osobností současného showbyznysu, která ve svých textech říká to, co si myslí. Je absolutním protipólem blazeovaných prodavačů emocí, vyhýbá se obratně stavění větrných mlýnů a neláká na idealistické sny, aby se lidem lépe žilo. Hned v první písni Markétce ukazuje svůj básnický talent ve smutné zpovědi: „Ty se však miluješ s anděly v kráterech měsíce, já zůstal necelý.“

Vytříbeným způsobem využívá literárních námětů k zobrazení pocitů marnosti, jimž neunikne žádný mladý člověk, který hledá a přemýšlí (Trigorin). Dokáže propojit zdánlivě nesouvislé paralely, jako je tomu například v ekologické satiře s biblickou metaforikou (Noe). Neztrácí sílu ani v milostné lyrice, která má dar filozofování a nalézání neotřelých slovních spojení a vrstvení synonym (Navěky, Tamaře, Napojen). Co však dělá z Kluse skutečně jednoho z nejpřemýšlivějších písničkářů dnešní doby, je jeho pronikavá reflexe světa kolem sebe. Všímá si odlišností mezi lidmi (Podivín), umí srdceryvně vyzpívat antimilitaristický protestsong (Zmrzlým), je výborným psychologem, který se umí vcítit do duše dítěte (Mořeplavci) a dokáže vykřičet varovné memento s obdivuhodným nasazením (Anat). Jedním z vrcholů alba je píseň Tichá voda, kterou okrášlil sametovými vokály oceňovaný koncertní sbor Permoník z Karviné.

Pestrou paletu svých témat obohacuje o obraz konzumní společnosti ukolébané momentálním materiálním pohodlím, ale na rozdíl od jiných dokáže nabídnout naději nebo se alespoň svěřit se svým osobním přístupem. Klus ovládá český jazyk znamenitě, jeho texty skvěle frázují, zdařile se vyhýbají tuctovým rýmům a zajímavě pracují se stavbou a typem verše: „Je pýcha mořeplavců / v očích dívek a chlapců není víc než pohrdání / kdes byl, kdes hrdino byl, když tady hejna dravců / kroužila kolem domovů, co nikdo nechránil“. Kultivovaná čeština a důraz na hodnotu sdělení je u Kluse vždy na prvním místě: „Krůpějky smaltu na srdci, nevíru v sebe, co zraje / jdem jako hladoví vlci / za štěstím vylhaným z ráje“.

Tomáš Klus má specifický, okamžitě rozpoznatelný hlas s velkým vypravěčským a hereckým potenciálem. Nepostrádá slušný rozsah (byť spíše než brilantní technikou si pomáhá výrazem) a dokáže modulovat hlasovou barvu za účelem vystižení emocí něhy, bolesti, vzdoru, obžaloby apod. Přitom platí, že nikdy nepřestřelí míru a vhodnost užití toho či onoho prostředku na úkor celkového vyznění. Dynamika jeho zpěvu je místy až šamansky extatická a dokáže strhnout. Dokresluje hudební složku písní a snaží se navázat co nejdůvěrnější kontakt s posluchačem. Snad i proto má člověk při poslechu nahrávky osvěžující pocit neformálního zážitku, který samovolně nutí k spoluúčasti.

Obrovskou přidanou hodnotou je hudební aranžmá Jana Lstibůrka, které propůjčilo písním na Klusymfonii nečekaně hluboký rozměr. Lstibůrek prokázal svou instrumentací mimořádný cit pro nástrojovou sazbu a psychologickou výstižnost. Klasické hudebníky z řad Janáčkovy filharmonie můžeme slyšet v překrásných sólových úlohách, orchestr v jednotlivostech i v kompaktním zvukovém proudu obarvil písně rozličnými odstíny – od hřejivě světlých tónů až po soumračné a zešeřelé plochy je vše nesmírně působivé, intenzivní a skutečné. Například píseň Přeju ti zahajuje orchestrální introdukce brilantním valčíkem, za který by se nemusel stydět ani Hector Berlioz. Lstibůrkovo aranžmá je umělecky mimořádně přesvědčivé a dosahuje tam, kde rozdíl mezi populární a uměleckou hudbou ztrácí jakýkoli smysl.

Co Jan Lstibůrek vnesl do hudby svým aranžérským citem, daří se v instrumentální rovině kytaristovi Jiřímu Kučerovskému. Brilantní technika a kytarová univerzalita se u něj potkávají s talentem propůjčit písni přesně ten zvuk a emoci, kterou potřebuje. Písně Kluse jsou po formální stránce přímočaré: většina je v malé dvoudílné písňové formě, orchestrální introdukce, instrumentální epizody a cody je časově přiměřeně rozšiřují, přičemž se elegantně vyhýbají rozvláčnosti a schematičnosti.

Tomáš Klus si svým pevným etickým kodexem vydobyl ojedinělé postavení na české hudební scéně. Jeho písně jsou pestré a trojrozměrné. Díky tomu, že má odvahu a potřebu jít se svým srdcem a duší bezelstně do veřejného pléna, stává se často terčem kritiky. Jeho názor zkrátka není spouště lidem lhostejný, ať už jsou na kterékoli straně. Naštěstí žijeme v zemi, kde má každý právo vyjádřit svůj názor. Občanská, ekologická, partnerská či rodičovská angažovanost se promítá do většiny jeho písní s jasným cílem: vytvořit mezi lidmi lepší sociální vazby a podpořit pevné a korektní vztahy napříč generacemi a mentalitami.

Možná to je pohádková honba za štěstím a rozumem, je však radostné si připustit, že to je sympatická myšlenka a cíl. Určitě to však je vlastnost, která z Kluse díky jeho upřímnosti, bystrosti a empatii dělá tak trochu svědomí doby. Kdyby se této vlastnosti vzdal, byl by korektním, úspěšným a profesionálním bavičem většinové společnosti. Přiváděl by svým talentem k úžasu roztoužené dívenky… To všechno už dokázal a dokázal by to určitě znovu. Ale ruku na srdce: Tomáše Kluse by na to bylo škoda.