Počátky Janáčkovy filharmonie Ostrava sahají až do roku 1954. Za dobu své existence si na tuzemské umělecké scéně vybudovala pevné postavení. orchestr, který tvoří bezmála stovka hráčů, funguje už více než rok v provizorním koncertním sále v bývalém kině Vesmír, kde vstoupil do jubilejní sedmdesáté sezony.

Rozhovor Jany Palkovské s ředitelem JFO převzat z internetového deníku idnes.cz, 1. 12. 2023

Jubilejní sezona je již v plném proudu. Jak zatím hodnotíte její začátek?
Start byl velmi aktivní. Je za námi několik zahraničních projektů, do toho koncertní činnost doma, na festivalech, a i v rámci naší sezony. Tu jsme zahájili s naším šéfdirigentem Vassilym Sinaiským a na zahajovacím koncertě vystoupil i vynikající houslista Vadim Gluzman. Za mě to byl start úspěšný a nastavil ideu sezony. Daří se nám naše koncerty vyprodávat a některé dokonce musíme hrát dvakrát.

Čím bude tato sezona speciální?
Snažili jsme se, aby byl program exkluzivní, a troufnu si říct, že každý koncert má nějakou přidanou hodnotu. Je pro mě důležitá interpretační kvalita – na každém koncertě musí být dirigent, který nám má co říct, na většině symfonických koncertů s námi vystupuje také atraktivní sólista. Téměř vždy se jedná o hvězdy světového formátu. V celé sezoně se soustředíme na rok české hudby, protože léta končící čtyřkou jsou vždy výročím české hudby – většina skladatelů má totiž čtyřku v letopočtu narození či úmrtí a v roce 2024 oslavíme také významné jubileum 140 let od úmrtí našeho národního skladatele Bedřicha Smetany.

Na co lidé mohou těšit konkrétně?
Na náš novoroční koncert chystáme předehru k opeře Prodaná nevěsta spolu se skladbami Bohuslava Martinů a Antonína Dvořáka. Později na jaře i koncertní provedení Smetanovy Libuše ve spolupráci s Národním divadlem moravskoslezským. Čekají nás vynikající klavírní recitály s kanadským klavíristou Janem Lisieckym, debutovat bude pianistka a vycházející hvězda Alexandra Dovgan a přijede i houslistka Alena Baeva se svým manželem Vadymem Kholodenkem.

Na programu máte i koncerty v multifunkční hale Gong.
Ty jsou naším crossoverovým projektem, kde se potkáváme s populární hudbou. Využíváme již existující projekty, ale vznikají i nové, kdy si vybereme kapelu nebo interpreta, s nímž bychom mohli spolupracovat a necháme udělat orchestrální aranž. Tyto koncerty se těší velké popularitě. Chodí na ně tisíce lidí a většinou je hrajeme dvakrát. V jubilejní 70. sezóně jsme již vystoupili s Jiřím Pavlicou a Hradišťanem, čeká nás projekt Adiemus s Permoníkem a Lenkou Dusilovou, po pěti letech se vrátíme ke Klusymfonii a budeme koncertovat také se skupinou Jelen.

Můžete přiblížit další projekty?
Velmi důležitá je pro nás aktivita zaměřená na edukaci a děti. Těch akcí jsou opravdu desítky. Prakticky každý týden máme interaktivní workshopy, kdy se snažíme děti aktivně zapojovat do děje a mohou si sáhnout na hudební nástroj. Stěžejní pro nás je, aby hudba, kterou uslyší, byla doprovázená nějakým pozitivním zážitkem.

Jsou tyto workshopy oblíbené?
Jsou, rodiče už na to velmi dbají a veškeré aktivity tohoto typu jsou vyprodané dlouho dopředu. My jen v rámci našich možností navyšujeme kapacitu a vytváříme nové podobně zaměřené projekty.

A to vše se děje ve Vesmíru?
Jak co. Pro menší skupinky, kde potřebujeme děti zapojit do děje, využíváme klub Atlantik. Koncerty pro rodiče s dětmi, na něž se zaměřuje koncertní cyklus D, se konají ve Vesmíru, který těch 500 lidí pojme. Ale i tam je to taková divadelní akce. Hodně přemýšlíme o tom, jak dlouhou skladbu děti snesou, aby se nezačaly nudit. Snažíme se, aby byl koncert proložen příběhem, interakcí mezi publikem a hercem či orchestrem. A to se nám daří i v tomto počtu.

Co ostatní koncertní cykly?
Koncertní cyklus C v podstatě navazuje na koncerty pro děti, jen je zaměřený na starší děti, náctileté až dospělé. Hrajeme v něm delší skladby, ale příběh opět provází herecká akce, kde je hlavní protagonistkou herečka Markéta Matulová. Bereme v úvahu to, že publikum je dospělejší, zaznívá i informace o tom, co hrajeme. Stále však chceme zprostředkovat dobrý dojem z hudby. Cílovou skupinou totiž není běžné publikum, ale průměrný posluchač střední generace, který je klasické hudbě otevřen, ale třeba ještě neučinil ten první krok.

Máte ale i klasicky zaměřené koncerty.
Symfonické cykly A a B představují základ naší činnosti. Hrajeme na nich velké symfonické skladby, koncertantní skladby, kam zveme atraktivní dirigenty a sólisty. Dále jsou to dvě řady zaměřené na komorní hudbu, tedy koncerty kvartetů, kvintetů, případně sólisty s doprovodem klavíru, a řada klavírních recitálů, kdy je na podiu pouze klavírista, a tak trochu asociálně provádí svůj recitál.

Už více než rok fungujete v provizorním koncertním sále bývalého kina Vesmír. Jak jste si tam zvykli a museli jste u toho překonávat nějaké překážky?
První věcí bylo vybrat prostor jako takový. Sál musel mít nějaký objem a dalším atributem bylo to, že tam musíme být 24 hodin denně 7 dní v týdnu. Tedy sídlo, kam lidé opravdu budou chodit do práce, mohou si odložit v šatně, cvičit hraní a zkoušet. V těchto ohledech se Vesmír ukázal jako nejvhodnější varianta v Ostravě po nezbytně nutnou dobu, ne však zdaleka ideální. Samozřejmě jsme museli naplánovat poměrně výraznou akustickou přestavbu, takže vnitřek je dnes úplně jiný.

Jaký byl přesun?
Všichni ví, že to je provizorium na 4 roky a s tou vůlí do toho každý vstupoval. Celá transformace byla rychlá a překvapivě bez větších problémů. Samozřejmě jsme odstraňovali nějaké drobnosti typu prasklé potrubí, ale to jsme vyřešili za chodu.

Má sál i nějaké stinné stránky?
Limity jsou poměrně výrazné, zejména prostorově. Muzikanti nemají kde individuálně zkoušet a orchestr se tam nevejde v plné síle. Všech 95 členů se nikdy nevměstná ani na podium, ani do šaten. Musíme volit vhodný repertoár, který se do tohoto prostoru hodí.

Co to znamená?
Nesmí být moc hřmotný a nesmí mít příliš velké obsazení. To je asi ta největší škoda, protože jsme velký symfonický orchestr, který tyto velké symfonické skladby má v krvi. V tuto chvíli jsme omezeni na skladby střední až lehce větší velikosti. Nedosáhneme na ty nejvyšší mety. Další omezení je pro publikum.

V čem přesně?
Kino není dimenzováno na to, aby se do něj nahrnulo 500 lidí, kteří během pauzy vyjdou ven do foyer a dají si kávu. Není tam prostor pro stánek s občerstvením, takže v tomto ohledu naše koncerty lehce ztrácí ten společenský aspekt.

Nesetkali jste se stížnostmi?
Prakticky ne. Vše jsme publiku sdělili dopředu, takže věděli, kam budou chodit a jak to bude vypadat. Spíše jsou to připomínky provozního charakteru. Naši posluchači i muzikanti celou věc přijali velmi trpělivě a s pochopením.

Zmiňoval jste, že ve Vesmíru je náročnější zkoušet. Jak řešíte, když třeba v zahraničí potřebujete hrát i v plné síle?
Když jsme například připravovali cyklus Má vlast Bedřicha Smetany, s nímž jsme jeli i do Varšavy, a který vyžaduje obrovské obsazení, zkoušeli jsme v našich skladovacích prostorách na Černé louce. Orchestr ve velkém obsazení tak hraje doslova ve skladišti. Pro koncert ve Vesmíru jsme počet muzikantů zredukovali asi o dvacet lidí. Ztratil tak trochu na lesku, ale jinak to nejde. Těch dvacet lidí, kteří mají odzkoušeno, se pak znovu přidalo ve Varšavě.

Co by pro vás znamenal nový koncertní sál? Mohlo by to orchestr posunout dále?
Já jsem o tom bytostně přesvědčen. Je to zcela zásadní milník každého orchestru, pokud se tak vůbec stane. Ale už je to na dobré cestě, a to jak v Ostravě, tak Brně a Praze. Ve chvíli, kdy máte něco takového, zcela to mění situaci.

Můžete být konkrétní?
Stáváte se atraktivní pro zahraniční partnery. Nejedou do provizoria či starého kulturáku, ale nového koncertního sálu, což je pro ně zásadní motivace. Z čistě profesního hlediska je pro nás důležitá akustika, a to nejen pro posluchače, ale i hudebníky. Ve chvíli, kdy je vaším pracovním materiálem zvuk, hudba, a slyšíte se, můžete uplatnit sebereflexi a posunout se. V opačném případě musíte spoléhat na dirigenta. Ten by to měl zkorigovat, ale hrajete tak trochu jako se zacpanýma ušima. Koncertní sál mění i kvalitu hry. Jakmile tam zkoušíte dlouhodobě a přizpůsobíte se, kvalita orchestru se zvedne třeba o dvacet až třicet procent. Ten potenciál v hráčích je, ale v tuto chvíli pro to nemáme vhodné prostředí.

Takže berete stavbu koncertního sálu jako svůj cíl?
Zcela jistě. Po kvalitativní stránce se nám podařilo dostat orchestr na skvělou mezinárodní úroveň a jsem hrdý na kvalitu, kterou produkujeme už teď. Už ale není moc co posunout, kromě toho koncertního sálu. Věřím, že se s ním staneme atraktivní pro dirigenty, kteří nyní nemají důvod sem jet. Jsou to vysoce kvalitní lidé, mají nám co předat a mohou nás posunout. Je to tedy zásadní cíl, zvlášť ve chvíli, kdy jsme hodně blízko realitě.

Zmiňoval jste spolupráci se zahraničím. Jaké to je, cestovat s orchestrem takových rozměrů?
První krok je zahraniční kontakt získat. V tomto ohledu musíme být hodně aktivní. Organizátoři o nás musí vědět. Po podepsání smlouvy, kde je dané i to, jaký počet hotelových pokojů potřebujeme, začíná plánování. S ročním předstihem rozplánujete zkoušky, víte, kdo je dirigent, víte, co je na programu.

A až uplyne rok?
Pak už sedáte do autobusu nebo se jede na letiště. S dopravou se pojí velká spousta věcí – řešíte hudební nástroje, které musí jet ve speciálních bednách, ve speciálním autě s určitou teplotou a vlhkostí. Při přesunu hudebníků se řeší i takové detaily, jako je zasedací pořádek. Všechno má jasně daná pravidla, abychom se vyhnuli jakékoliv improvizaci.

Co na místě?
Muzikanti se ubytují a jdou na zkoušku, kde jsou připravené hudební nástroje. Proběhne zkouška, hodinu po ní koncert a jde se zpět na hotel. Ráno hned vyrážíme do další destinace nebo domů. Děláme ale i koncerty na otočku, třeba v Brně, či Bratislavě.

Nedávno jste s orchestrem navštívili i Japonsko…
Byla to pro nás důležitá událost, protože jsme tam hráli asi po patnácti letech. Vystoupili jsme několikrát v Koreji, Číně, ale Japonsko se podařilo až teď. Zahráli jsme tam celkem 9 koncertů, pět z nich jsme odehráli na festivalu japonské hudby v Kanazawě, což bylo komfortní, protože odpadalo cestování. Měli jsme tak čas i na nějakou volnočasovou aktivitu, což se většinou nestává.

Právě tam vás ale zastihlo i zemětřesení.
Byl to zvláštní zážitek. Přímo během koncertu se rozhoukala siréna a v japonštině něco hlásili. Všem začaly zvonit mobily, protože tam mají automatické upozornění na zemětřesení. Orchestr hrál i tak dál, pak se ale sál opravdu zachvěl. Tehdy přestal hrát. Nicméně organizátoři uklidnili jak muzikanty, tak publikum. Evidentně jsou na tohle připraveni a zvyklí. Když to po pěti minutách ustalo, pokračovalo se. V místních to opravdu nevyvolává žádné vzrušení, takže jsme nepanikařili ani my. Ale v epicentru bylo zemětřesení silné a byla tam dokonce i nějaká úmrtí.

Plánujete nějaké nové projekty?
Opět musím zmínit koncertní sál, ale co se týče naší činnosti, tak je to hlavně další rozvoj. Stále se vyvíjí například edukační aktivity, kde pořád přemýšlíme nad tím, jak se co nejvíce přiblížit posluchačům, a to jak dětským, tak dospělým. Výrazně se zamýšlíme nad popularizací a naší prezentací. Dlouhodobé schéma koncertních cyklů je ale myslím nastavené dobře, takže v tomto ohledu žádný převrat neočekáváme.

Když se ohlédneme za dlouhou historií JFO, které momenty podle vás byly zásadní?
V prvé řadě vznik orchestru, kdy se definoval i institucionálně. Dále změnu šéfdirigenta, který orchestr nějakým způsobem formuje. V sedmdesátých letech byl obrat ve změně názvu ze Státní filharmonie Ostrava na Janáčkovu filharmonii, což je velmi symbolické a je to dobrá obchodní značka. Jsem rád, že jsme jako orchestr jediní, kteří ji máme. Celkově ale historie orchestru sleduje historii jako takovou, takže samozřejmě nelze opomenout rok 1989 a změnu politicko-kulturní situace, kdy se orchestr musel přizpůsobit novým podmínkám. A pak už to byl běh na dlouhou trať. Jde o to, aby měl správné vedení, správnou vizi a dokázal se přizpůsobovat trendům.

Jak hodnotíte období svého působení v JFO?
Jsem tu už 11 let a myslím, že se povedlo orchestr stabilizovat jak po umělecké, tak ekonomické stránce. Získal si pevné místo v Ostravě, ale i v povědomí lidí. Z opatrných regionálních angažmá jsme se postupně dostali k vyšším cílům, které se nám daří naplňovat. I publikum si zvyklo na určitou uměleckou kvalitu a sneseme srovnání i v rámci Evropy, nejen republiky. Hosté, kteří k nám jezdí, jsou běžně k vidění ve Vídni, v Londýně a tak dále. Mají přímý vliv na kvalitu domácích hráčů, které to inspiruje a motivuje.

Autoři fotografií: Petr Hrubeš, Martin Straka, Martin Kusýn.

Sdílet na Facebooku