Z Opavy do celého světa, do nejvýznamnějších koncertních sálů, pod taktovky nejslavnějších dirigentů … Taková je kariéra fenomenálního klavíristy Lukáše Vondráčka (1986).

Na klavír začal hrát pod vedením rodičů ve dvou letech, záhy byl označován jako zázračné dítě. V patnácti debutoval s Českou filharmonií, v šestnácti už vystupoval v Carnegie Hall. Vyhrál řadu mezinárodních soutěží, jeho výjimečnou pozici potvrdilo vítězství v klavírní soutěži královny Alžběty v Bruselu v roce 2016. To se mu podařilo jako prvnímu českému klavíristovi v historii.
Odborníci oceňují jeho virtuózní techniku a důraz na emoční uchopení repertoáru. Díky tomu je také velmi populární mezi posluchači. Jeho projev je opravdu strhující.

S JFO hrál Lukáš Vondráček poprvé už v březnu 1996. Na programu byl Mozartův Klavírní koncert C dur a Mendelssohnův Koncert pro housle, klavír a smyčce a moll. Mladému klavíristovi bylo tehdy pouhých deset let. I když nyní koncertuje doslova po celém světě, sever Moravy rozhodně neopomíjí. V rámci zahájení abonentních koncertů JFO v Opavě se Lukáš Vondráček vrátil v roce 2019 jako interpret i do svého rodného města. Ve stejném roce absolvoval s JFO koncertní turné v Koreji.

Logickým vyústěním této spolupráce je status rezidenčního sólisty pro sezónu 2020/21. Představí se hned na třech koncertech. Na Zahajovacím koncertě sezóny 10. září 2020 uvede náročný Dvořákův Klavírní koncert, který má v repertoáru už od dětských let a řadí ho ke svým oblíbeným. V listopadu (30. 11. 2020) mu pak bude patřit celý sál, protože je na programu jeho recitál s krásným programem (Schubert, Ravel, Prokofjev). A konečně 11. února 2021 vystoupí na koncertě dirigovaném novým šéfdirigentem Vasilijem Sinaiským. Pro tuto příležitost zvolil Brahmsův Klavírní koncert č. 2. „Za celou svou dramaturgickou kariéru jsem tento koncert ještě nikomu nesvěřil. Nikdy. Patří k mým nejoblíbenějším a nějak jsem nenašel pianistu, který by se na to hodil. Až teď Lukáš,“ říká ředitel JFO Jan Žemla.

Hudba je jako dýchání

Lukáš Vondráček není interpret zahleděný výhradně do klaviatury. Vnímá svět kolem sebe, umí svižně a vtipně komunikovat i s posluchači. Dokladem toho byla také beseda s publikem před jedním z koncertů 9. dubna 2019 v KUPE v rodné Opavě. Se svolením Lukáše Vondráčka z ní vybíráme nejzajímavější pasáže.

Nestal jste se na hudbě závislý?
Všichni jsme asi na něčem závislí, ale někdy je to pozitivní. A myslím, že v případě hudby to pozitivní je. Hudba je pro mě naprosto přirozená věc, asi jako dýchání. Neuvažuju nad ní z úhlu pohledu, že by to snad byla nějaká práce. Je to pro mě životní cesta. Je jasné, že na ní budou čas od času nějaké překážky, ale mně to zato stojí.

Jste tak daleko, že už nepotřebujete nějakého pedagoga či mistra? Určujete svůj interpretační směr sám?
Od té doby, co jsem dokončil ve Spojených státech studia, už s nikým nekonzultuju. Pro umělce je potřeba, aby se vydal vlastní cestou. Může ze začátku dojít k nějakým omylům, ale z nich se dá poučit. Je třeba, aby interpretace byla co nejosobitější. Spoléhat na rady druhých, by nebyla správná cesta.

Jak probíhá vaše komunikace s JFO? Zavolají vám a domluvíte si termín?
Mně nikdo nezavolá, protože nemám mobil. Většina komunikace probíhá přes moji agentku v Německu, která se stará o mé koncerty ve světě. Spojí se s vedením JFO a detaily prodiskutují.

Máte vůbec čas na soukromý život?
Nějaký čas samozřejmě mám. V dětských letech to bylo nestandardní, ale pokud se v jakémkoliv oboru chcete dostat na úplnou špičku, musíte nějaké radovánky oželet. Nelituju toho. Mám tradici, že s kamarády každý rok někam vyjedeme.

Nelitujete tedy, že jste nemohl prožívat normální dětství?
Snažím se být pozitivní. Ničeho nelituju. Muzika mi toho dala hrozně moc, i když jsem jí samozřejmě musel taky něco obětovat.

Máte na koncertech nějaké speciální požadavky?
Mým jediným specifickým požadavkem bývá ručník, jsem na tom špatně s pocením. Do šaten mi dávají sýry, ovoce, třeba víno… Ale před koncertem si logicky nedám – a pak už zase odjíždím. Když jsem na pódiu, je tam spousta energie a adrenalinu. O pár minut později dojde k úplnému opaku, sedím sám někde na pokoji v hotelu, není tam nikdo, s kým bych se podělil o zážitky a myšlenky. Ten kontrast je skutečně obrovský.

Máte vynikající hudební paměť. Jak dlouho trvá, než nějakou skladbu zapomenete?Záleží na náročnosti skladby, ale úplně ji nezapomenu nikdy. Mám výhodu v tom, že se nahodím dost rychle zpátky. Mám toho v repertoáru docela dost, a kdybych měl trávit týdny obnovováním paměti, to by asi nešlo. Když jsem něco hrál naposledy před pěti lety, trvá mi tak dva dny, než si to obnovím.

Zapomněl jste na koncertě někdy něco a musel chviličku improvizovat?
Říkají o mně, že jsem opavský Amadeus, tak je jasné, že taky umím něco složit (smích). Tohle se stalo úplně všem, i těm nejlegendárnějším umělcům. To je na tom krásné a lidské. Umění není o tom, aby bylo zcela dokonalé, ale aby promlouvalo a bylo zrcadlem našeho života.

Jak na vás reagují fanynky?
Píšou dopisy, to je příjemné a hezké. Nemůžeme a nechceme se vyrovnat popovým hvězdám. V Asii ale třeba i hodinu po skončení koncertu postávají u bočního vchodu s plyšáky, malými dárečky a samozřejmě s památníčky. Vážím si toho. Jednou jsem narazil  v řadě na podpis na slečnu, která nevytáhla památníček, ale vyhrnula si triko.

Na kolik máte pojištěné ruce?
Ruce pojištěné nemám a asi nikdy mít nebudu.

Posloucháte ve volném čase hudbu?
Nejraději mám ticho. I v hudbě, kterou hraju, je ticho velmi důležité. Člověk by si to tak nepředstavoval, ale ticho je daleko inspirativnější než hlasitá muzika na čtyři akordy, kterou lidi často poslouchají.

Někteří interpreti, kteří hrají na menší nástroje, jsou s tím svým doslova sžiti. Vy hrajete na klavír, jaký kde mají. Nebo máte šanci si někdy nástroj vybrat?
Občas ano, v nejslavnějších světových sálech bývá na výběr mezi třemi až pěti nástroji. Odpoledne přijdu na zkoušku, oni je všechny připraví na pódium, je tam mechanik, který je mi k dispozici, a já si vyberu. Občas jsem to dělal i tak, že když je v první polovině koncertu hudba z období baroka a v druhé z 20. století, hodí se využít dva různé nástroje. Pro mě je pozitivní a zábavné poznávat různé nástroje, nebavilo by mě hrát pořád na jediný.

Máte před koncertem nějaký rituál?
Nemám. Paradoxně jsem rád mezi lidmi. Posluchači si většinou myslí, že interpret vyhledává samotu a potřebuje se v soukromí koncentrovat, ale u mě je to naopak. Čím jsem starší, tím mám větší trému, tak se rád něčím rozptýlím.

Měl jste nějakou interpretační metu? A kdy jste ji dosáhl?
Jako muzikant musíte mít chuť nebo potřebu růst a učit se až do konce života. Nikdy si nemůžu říct, že lepší už to být nemůže. Nemyslím si, že někdy dosáhnu dokonalosti. Jako dítě jsem hrával deset hodin denně. Teď se spíš snažím přijít na to, o čem hraju a jak se mám vyjádřit. Technikou se už moc nezabývám.

Jací jsou vaši nejoblíbenější skladatelé?
Zejména ti němečtí. Klavírní literatura má tři hlavní směry – ruská je pro nás nejuchopitelnější, je o emocích a velmi expresivní. Francouzská je o zvukových efektech podobně jako u impresionistických malířůi. A německá je o lidství, vztahu člověka k vesmíru, zabývá se otázkami mezi nebem a zemí. Je v ní spousta překvapivých momentů, i když danou skladbu znám roky, pořád mě nepřestává překvapovat.

Čím jiným byste byl, kdybyste nebyl klavíristou?
Mám rád přírodu. Míval jsem fantazie o tom, že bych se vydal do Himálaje a zdolával tam nějaké osmitisícovky.

Pokoušel jste se někdy něco zkomponovat?
Kompoziční ambice nemám, jen jako dítě jsem něco složil. První čtyři roky, co jsem se učil na klavír, jsem neuměl noty. Rodiče mi něco zahráli – a já to po nich zopakoval. Mám absolutní sluch, tak jsem zvládal i docela náročné skladby. Od té doby jsem nikdy k notovému zápisu nepřilnul.

Znáte ale noty, že?
Znám (smích), ale jak si skladbu zapamatuju, tak je rychle vyhodím.

Za rok absolvujete na sto koncertů, zajedete do třiceti zemí. Kam se – kromě Opavy – rád vracíte?
Nejraději mám evropské publikum, přijde mi nejpoučenější a nejpozornější. V Americe bývá reakce publika spontánní a energická, tam hraju taky rád. A velmi rád to mám v Asii. Pokud existují nějaké předchozí životy, tak jsem tam asi někdy žil. Cítím se tam zkrátka velice dobře.

Sdílet na Facebooku