převzato z Internetového deníku pro umění a kulturu Ostravan.cz, autor Milan Bátor 

Janáčkova filharmonie Ostravy vystoupila ve vídeňském Musikvereinu 8. 12. 2019 

Vydat se na nedělní koncert s ostravskými filharmoniky do Vídně, to je osmnáct hodin nezapomenutelných zážitků! A to přesto, že jde jen o „záskok“. Janáčkova filharmonie totiž kývla na nabídku poté, co z programu slavné vídeňské Musikverein vypadl jiný orchestr. Šlo o příležitost, která se neodmítá. A my jsme byli u toho!

Cíl? Slavná vídeňská budova zvaná Musikverein. Tento název označuje Společnost přátel hudby ve Vídni, která vznikla už v roce 1812. Samotná klasicistní budova s vyhlášeným koncertním sálem, jenž má kapacitu téměř 2000 míst, byla postavena v roce 1863. Právě tam vede naše putování, které začíná před devátou hodinou ráno u Domu kultury města Ostravy. Tři přistavené autobusy nabízejí celkem slušné pohodlí a cesta je až do Brna (s povinnou zastávkou na Rohlence) pružná a bezproblémová. Řidiči se poté obratně vypořádají s dopravní zácpou a míří po dálnici na Vídeň.

Ještě během cesty přichází informace, že v Musikvereinu bude celému orchestru k dispozici jen jedna malá šatna. Prý je tam obrovský provoz. „A nevadí, že jsme přijeli?“ zazní z hloubi autobusu trefný cimrmanovský dotaz. Nakonec autobusy parkují před slavným „konzerthausem“.

Po nalezení místnosti na zkoušku zbývá chvíle času na kávu. Rakouský mladík v pracovním dress code rázuje po chodbě, v ruce petku s vodou. Prověří „zkušeným“ okem kvalitu hráček orchestru a pak zavře petku do skříňky. Tento proces několikrát zopakuje, posléze vezme několik programů a postaví se s nimi na určené místo. I takto se vykazuje pracovní náplň.

Začíná zkouška. Mladý rumunský dirigent Gabriel Bebeşelea je přičinlivý, agilní vlasáč, z jehož průletu partiturou mi utkví nejvíc v hlavě jeho poznámky k dynamice a hekání při zahajování částí. Později je dirigent sedící na židličce jedním filharmonikem požádán, aby dirigoval vestoje. Vyhoví a během koncertu pak ukáže solidní vedení – Mahlera dokonce diriguje s přehledem zpaměti.

Další chvilka oddechu. Někteří hráči zůstávají ve zkušebně, odpočívají vsedě i vleže. Jiní vyhledají kafe, další skupinka rychle mizí venku alespoň na pár okamžiků nasát na chvíli atmosféru vánočně načechrané Vídně.

Interiér Musikvereinu je ve vstupním foyeru ukázkou krásné klasicistní výzdoby. Když zvedám telefon, abych si strop vyfotil, okamžitě přichází mladá dívka a vysvětluje, že fotit je zakázáno. Soukromá budova. Přátelsky se jí snažím vysvětlit, že jsem hudební publicista, který přijel s Janáčkovou filharmonií. „Máte povolení od ředitele?“ „Nemám.“ „Tak nesmíte fotit.“ Přísnost zkrátka musí bejt. Jinak bychom asi my Češi lezli v Musikvereinu po stropech jako opice.

Poslední akustická zkouška čeká orchestr před sedmou hodinou večerní přímo ve Zlatém sále. Nástupní místnost je nekomfortně malá a zastavěná kufry. Až je mi filharmoniků v takových podmínkách líto. V sále se do šesti odehrával jiný koncert a času na vychytání zvukových nuancí a nejvhodnější situování orchestru je zoufale málo. Továrna na koncerty se zkrátka nesmí zastavit.

Zlatý sál voní starobou a antikvární nostalgií. Ošoupaná rozvrzaná podlaha, dřevěné oprýskané židle, pódium, kde podle kráterů od bodců kontrabasů a violoncell poznáte rozmístění orchestru. Zlatý kazetový strop a úžasná akustika, která z tohoto místa dělá neopakovatelnou posluchačskou záležitost, kterou si v mysli ponesete domů

Zlatý sál je zaplněn téměř do posledního místa. Přišlo obecenstvo všech možných národností s početní převahou Korejců a Němců. Neexistuje dress code, většina mužů však přichází ve svetrech, někteří nechávají na krku šály. Korejci se se společenským oblečením nemazlí vůbec – jeden týpek dorazil v teniskách a na hlavě nechává čepici. Kultivovaným oblekem s kravatou zaujme mladý muž černé pleti. Co by tomu řekli ti zamindrákovaní chudáci ze sociálních sítí?

Time to play. Janáčkova filharmonie zahajuje Mozartovou předehrou La clemenza di Tito. Svižně, komorně, s přehledem. Je to dobrý začátek, po kterém opadá napětí. Následuje suita z Čajkovského baletu Louskáček. Ruský bonviván byl jeden z největších hitmakerů v hudbě 19. století: jednotlivé části suity mají muzikantský šmrnc, v kterém se blýsknou zejména sólové výkony harfistky Kateřiny Bendové a klavíristy Martina Pančochy. Čajkovskij zabral a obecenstvo je po skončení posledních tónů nadšené. Dlouhý aplaus dvě dámy dokonce absolvují vestoje.

Mahlerova 4. symfonie je korunou celého koncertu. V každé větě ostravská filharmonie dokazuje, že jí tato hudba sedí. Po slunečné idyle první věty zaujalo groteskní scherzo, koncertní mistr Černohorský vyměnil housle, aby byl obraz středověké pověsti o smrti vyhrávající na skřipky svým obětem sugestivní. Nádherně jímavě vyzněla kolosální třetí věta a závěr zpečetila svým úchvatným a vroucným sopránem Kateřina Kněžíková. Úspěch převeliký, sice bez standing ovation, ale od části publika velmi vytrvalý.

Jede se domů. Další čtyři hodiny strávíme v autobusu, který vyplivne muzikanty opět před Domem kultury města Ostravy okolo druhé hodiny ráno. Janáčkova filharmonie odehrála ve Vídni vynikající koncert. Rozhodně tamnímu publiku předvedla, že v Ostravě se dělá hudba fortelně, poctivě a s nadhledem. Strávit v autobuse mnoho hodin, podat co nejlepší možný výkon, a pak se trmácet do postele ve tři hodiny ráno? I to je život ostravských filharmoniků a řehole, která si zasluhuje i vzhledem k jejich nijak závratnému finančnímu ohodnocení úctu a obdiv.

Tak zase někdy příště, třeba v jiném prestižním sále Evropy. Pokud možno v důstojnějších a méně hektických podmínkách pro hráče. Janáčkova filharmonie v neděli 8. prosince 2019 opět dokázala, že je naprosto spolehlivým a mimořádně kvalitním českým orchestrem, který dokáže oslovit různorodé publikum. Umí se vyrovnat s nečekanými změnami, hektičností a nedostatkem komfortu. Orchestr složený ze srdcařů a báječných muzikantů reprezentoval ve Vídni Ostravu způsobem, který si zasluhuje uznání a hlubokou poklonu.

Sdílet na Facebooku