Jednou z ústředních osobností nové koncertní sezony Janáčkovy filharmonie Ostrava je rezidenční sólistka Alena Baeva. V rámci dvojice inauguračních koncertů šéfdirigenta Daniela Raiskina se v září představí v Brahmsově Houslovém koncertu D dur, jednom z vrcholných děl houslového repertoáru. V lednu se do Ostravy vrátí společně s klavíristou Vadymem Kholodenkem s komorním programem propojujícím hudbu Beethovena, Adèse, Brittena a Prokofjeva.

V rozhovoru mluví o svém vztahu k Janáčkově filharmonii a ostravskému publiku, o návratech k velkým dílům, hledání vlastní interpretace i o hudebním a osobním soužití s Vadymem Kholodenkem.

Vracíte se do Ostravy, tentokrát jako rezidentní sólistka JFO. Co pro Vás tento návrat znamená?
Jsem velmi šťastná, že mohu opět hrát v Ostravě; tvořit hudbu právě s těmito hudebníky. Máte totiž úžasný orchestr. Bylo pro mne opravdu mimořádné objevit v této skupině takovou horlivost, úsilí o co nejvyšší kvalitu hraní a obrovskou radost ze společného muzicírování. To jsou pro mě nejdůležitější hodnoty. Takže pozvání, abych se vrátila do Ostravy v roli rezidenční sólistky, je pro mě ctí. A to, že můžeme náš vztah dále rozvíjet, je velmi cenné, protože dříve se velmi často stávalo, že jsem přijela, odehrála jeden, dva nebo tři koncerty, a to bylo všechno. Pak jsem jela zase k novému orchestru. Ano, i to je samozřejmě fascinující, ale hlouběji se ponořit do toho, co opravdu dokážeme, nastane, až když spolu budeme delší dobu. Na to se moc těším.

Alena Baeva violin
photo: Marco Borggreve

Pamatujete si svůj první koncert s Janáčkovou filharmonií?
Ano.

Jaký dojem na Vás tehdy udělal orchestr s publikem?
Vlastně mě fascinovaly. Nevěděla jsem, co můžu očekávat. Nepředpokládala jsem až tak kvalitní hru a tak znalé a lačné publikum. To samozřejmě vyžaduje roky a roky budování vztahu mezi orchestrem a publikem, tedy určitě promyšlenou dramaturgii a skutečnou péči o každý detail. Třeba jak vytvořit program, který je vzdělávací a zároveň i zábavný, který umožňuje objevovat všechny podoby, jež posluchačům může hudba nabídnout. Je zřejmé, že v zákulisí bylo odvedeno obrovské množství práce, protože výsledek je opravdu působivý.

Když hrajete s orchestrem, který dobře znáte, mění to Váš přístup k interpretaci? Přináší Vám to větší svobodu, nebo spíše větší zodpovědnost?
Vždycky je to zodpovědnost. Samozřejmě. Ale zároveň i větší svoboda. Je to jako mluvit se starým dobrým přítelem. Ono, povídat si s některými lidmi, je velmi snadné a příjemné. Můžeme se bavit opravdu o všem, o hlubokých tématech i velmi osobních věcech. Ale když mluvím se starým přítelem, je to ještě něco jiného. Je v tom tolik vrstev. Podobně je to i se všemi skladbami, které hrajeme společně s Janáčkovou filharmonií. Také postupně utvářejí náš vztah. A za to jsem velmi, velmi vděčná. Hráli jsme spolu Bélu Bartóka, Druhý houslový koncert s dirigentem Dmitrijem Jurovským, a pak Johannese Brahmse s Lionelem Bringuierem. Bylo to skvělé a zůstává to součástí našeho vztahu. A teď se moc těším na návrat, až navážeme na předchozí zkušenosti a začneme zkoušet nové dílo.

Co je Vaším výchozím bodem, když se začínáte učit novou skladbu?
Pro mě je nejdůležitější partitura. Nahrávky neposlouchám, chci si vytvořit vlastní pohled na skladbu, kterou mám hrát. A k tomu je partitura naprosto zásadní, protože je vzkazem od skladatele. Je v ní všechno a všechno se od ní odvíjí. Zejména pokud znáte jazyk skladatele. Velmi dobře znám hudbu Beethovena, Mendelssohna, Mozarta; všech těchto velkých skladatelů. Ale každý z nich je specifický. Každý z nich pracuje s vlastním hudebním jazykem. Schopnost tomuto jazyku porozumět a převést jej do interpretace považuji za zásadní. Vždy je to osobní interpretace. A tak by to mělo být. Nikdy by nemělo jít jen o tupou a nudnou reprodukci. Když pracuji na skladbě, je pro mě také důležité vědět, jak daný skladatel žil. Moc ráda proto čtu dopisy, biografie, knihy o skladatelích nebo výzkumy.

Existují skladby, ke kterým se stále vracíte, protože v nich cítíte pevnou půdu pod nohama, jistotu?
Rozhodně ano. My houslisté máme velké štěstí, protože nám je k dispozici obrovský repertoár. Ráda hraji i komorní hudbu, ale nejčastěji hraji na houslových koncertech, a to je velmi rozsáhlý repertoár. Ale Brahms napsal jen jeden koncert pro housle. Beethoven také, zatímco pro klavír jich napsal pět. Mozart jich má pro klavír přes dvacet, ale pro housle jen pět. Takže se samozřejmě k těmto mistrovským dílům vracím. A při každém novém setkání jsem už jiná, moje vnímání hudby je jiné. Je to tedy spíše takové znovuobjevování, ne opakování. Jedná se o velmi zásadní návrat k počátkům, který je důležitý pro vyjasnění otázky, proč to dělám, co tím chci říct a jak to můžu udělat.

Jak vnímáte roli publika? Cítíte při hře, že i publikum se stává součástí tohoto základu a tvoří pomyslnou oporu celého okamžiku?
Ano, velmi často. Publikum má podle mě velkou roli. Pro mě osobně to nikdy není tak, že si něco připravím a předvedu. Pro mě jako hudebníka je to vždy interakce. Nejde o to, že bych sledovala, kdo reaguje. Jde spíše o atmosféru v sále. Je totiž obrovský rozdíl v tom, jak různá publika poslouchají. Jeden z mých mentorů, úžasný houslista Robert Mann, zakladatel Juilliard String Quartet, mi kdysi řekl: „Když cvičíte, představte si aktivního posluchače.“ A to je skvělý nápad. Když cvičíte doma, i jako dítě, představte si, že Vás někdo aktivně a s láskou poslouchá, opravdu vnímá, co děláte. V publiku vždy někdo takový, kdo Vám opravdu rozumí, je.

Umělecká profese je náročná jak fyzicky, tak psychicky. Kde hledáte svou osobní oporu ve chvíli, když se dostaví únava nebo tlak?
To je teď, uprostřed velmi intenzivního turné, hodně aktuální otázka. Poslední měsíc byl plný náročných úkolů a programů. Takže, možná to zní banálně, základem je, aby se člověk dobře najedl. A teď mluvím úplně vážně. Pro nás hudebníky je to vlastně společné. Všichni to cítíme. Když hrajeme, dáváme ze sebe všechno. Ale co si vlastně bereme zpět? Jen jídlo, vodu a vzduch. Na nic jiného během turné v podstatě není prostor. Pokud každý den hraji v jiném městě, považuji za velké štěstí, když bydlím poblíž muzea a můžu si dovolit hodinu nebo dvě v tom muzeu pobýt. To je takový maximální kulturní bonus. Ale i tak je pro mě velmi důležité, co jím.

Co dalšího, kromě jídla, Vám pomáhá?
Samozřejmě spánek a pohyb. Moc ráda chodím na procházky, zejména na horské túry. Miluji les, přírodu. Je to všechno velmi jednoduché, přirozené, základní. A právě to člověku dodává sílu a energii.

Máte k přírodě vztah už od dětství?
Ano. Pamatuju si jednu věc z dětství, když mi bylo asi šest, sedm let. Na dvoře školy, kam jsem chodila, byl malý zelený kout – trochu trávy, pár stromů, nic velkého, ale prostě kousek zeleně. Byla jsem hodně aktivní dítě, pořád jsem běhala. Už tehdy bylo dost zřejmé, že mám ADHD – dnes mám diagnózu a jsem na to vlastně hrdá. Ale milovala jsem, když jsem si mohla lehnout do té trávy, zavřít oči a představovat si, že z té země čerpám obrovskou energii.

V Ostravě se staví nový koncertní sál. Co by podle Vás mělo být jeho podstatou, aby vzniklo ideální hudební prostředí?
To je krásná otázka. Myslím, že v Ostravě to nejdůležitější, tedy samotné jádro, bylo přítomno již před lety, ještě před vizí nového sálu. Jsou to totiž lidé, kteří tvoří úžasný tým. Jednak jsou to ti, kdo hrají v orchestru, a pak lidé, kteří chodí na koncerty. To vše je již velmi rozvinuté a více než připravené, aby naplnilo ten nový prostor a dalo mu nový život. A já jsem tolik, tolik nadšená, že snad brzy uvidím výsledek. Těším se už několik let.

Sdílíte svůj život s pianistou Vadymem Kholodenkem. Jaké to je, když se pod jednou střechou setkají dva silné hudební světy?
Poznali jsme se jako hudebníci, objevovali jsme se navzájem skrze hudbu a prvních deset let našeho vztahu jsme spolu také především hudebně rostli. Vždycky to byla obrovská radost a privilegium – hrát s tak výjimečnou osobností a takovým hudebníkem. Od Vadyma jsem se jako houslistka hodně naučila. My houslisté máme „jen“ čtyři struny, takže se od klavíristů učíme smyslu pro harmonii, tvar a strukturu, od zpěváků zase spoustu jiných věcí. Když jsme si pak uvědomili, že bez sebe vlastně nemůžeme žít, byl to úplně přirozený krok.

Ovlivnil pak Váš společný život i Vaši společnou hudební práci?
Nemohu říct, že by to společné hraní narušilo. Stejně jako před dvaceti lety i dnes platí, že já ráda zkouším, zabývám se detaily a měním věci, a to klidně ještě v den koncertu. Vadym také rád zkouší, upravuje, hledá, ale spíš s časovým předstihem, ne na poslední chvíli. Pro mě je samotný den koncertu právě oním „laboratorním časem“, kdy se dá všechno znovu tvarovat, objevovat něco nového, hledat cesty ke spontánnosti. Dá se to celé znovu promyslet – a to mě nesmírně fascinuje. Vadym to takhle necítí. A to je moment, kdy mezi námi občas vznikne malé napětí.

Možná je to hloupost, ale napadá mě, že Vy jako houslistka si svůj nástroj, na který jste zvyklá, vozíte na koncerty s sebou, zatímco Vadym má na každém místě jiné piano. Musí se neustále přizpůsobovat.
To je výborný postřeh. Jsem si jistá, že i to má velký vliv.

Co zásadního potřebuje mladý hudebník, aby mohl růst a zároveň zůstat věrný sám sobě?
Zůstat sám sebou by mělo být úplným základem. A pak už se do růstu mladého hudebníka promítá úplně všechno: způsob, jakým žije, co vidí, o čem přemýšlí. Zkrátka celý jeho život. A samozřejmě i jídlo (smích). Ale vážně. Myslím si, že hudebníci mají odpovědnost něco sdělovat, sdílet určité poselství. Je tedy důležité, aby člověk měl co smysluplného říct, z čeho čerpat. To se neděje samo od sebe. K tomu je potřeba být otevřený světu kolem sebe. Být zvědavý, objevovat, hledat to, co je mu blízké, být s lidmi, se kterými se cítí dobře, a nechat na sebe působit různé podoby umění. Právě tohle mi připadá jako jeden z nejdůležitějších základů. Protože když se člověk naučí vnímat a přijímat, přirozeně se pak naučí i dávat.

Hodně se dnes mluví o současné hudbě a o nových skladbách, často psaných na zakázku. Co Vám v této oblasti dělá největší radost?
Obrovskou radost mi dává vědomí, že tato hudba nezmizí, ani nebude zapomenuta. Západní tradice klasické hudby – to, čemu říkáme klasika – se vyvíjejí už po několik století. Je to nesmírně cenné dědictví. Skutečný poklad, který neustále vyživuje další a další generace. Pamatuji si například svého syna, když mu bylo šestnáct. Hudbu poslouchal hodně, sám trochu hrál na klavír i violoncello a od malička chodil na koncerty. Jednou ale poprvé slyšel Beethovenův koncert naživo. Nikdy nezapomenu na jeho výraz. Nevěnuje se klasické hudbě profesionálně, nikdy jsem ho do ničeho netlačila. Poslouchá úplně jinou hudbu než já. A přesto bylo z jeho očí všechno jasné. Jednoduše jsou skladby, které člověka zasáhnou tak silně, že je nemůže ignorovat. Prostě ho vtáhnou, odnesou někam jinam. A mně dělá nesmírnou radost, když vidím, jak si nová generace tyhle věci objevuje sama, jak je hudba obohacuje a dělá jejich životy bohatšími. To mě dělá opravdu šťastnou.