Časopis Gramophone ho označil za „jednoho z nejlepších v úžasné galerii mladých virtuozních violoncellistů“. Německo-kanadský umělec Johannes Moser proslul mimo jiné svou vášní pro novou hudbu a snahou oslovovat a vzdělávat posluchače od mateřských škol do nekonečna let. Vystupoval například s Berlínskou, Newyorskou nebo Losangeleskou filharmonií, s Chicagským symfonickým orchestrem a s celou řadou dalších špičkových hudebních těles z celého světa. V 72. sezoně JFO Johannes Moser opět potěší i své oblíbené ostravské publikum, a to hned několikrát; přijal totiž roli rezidenčního sólisty.

Můžete nastínit, co vás s JFO čeká a co do spolupráce sám vnesete? Na co se posluchači mohou těšit?

Především jsem chtěl přinést skladby, které jsou jádrem toho, co dělám a co mě umělecky zajímá, a také chci uvést repertoár, o kterém si myslím, že se v něm orchestr představí tím nejlepším možným způsobem. Moje volba skladby Koncert pro violoncello a orchestr od Witolda Lutosławského byla tedy motivována také tím, že v ní orchestr vystupuje velmi, velmi výrazně. Orchestr a violoncello jsou tam protivníky, dostávají se do boje. Na konci je ale apoteóza, pocit vítězství a míru, a to mi přišlo velmi příhodné pro naši globální situaci spojenou s nadějí, že po konfliktech bude více vzájemného porozumění. Haydnův koncert jsem si vybral proto, že mám rád smyčcový zvuk orchestru a vím, že hráči budou mít k této hudbě velmi kultivovaný přístup. Přijedu také s komorní hudbou, se dvěma svými velmi oblíbenými hudebníky i lidmi – houslistou Vadimem Gluzmanem a pianistou Andrejem Korobeinikovem.

S ostravskou filharmonií ale nebudete hrát poprvé. Naposledy jste si společně zahráli v roce 2023. Dosavadní spolupráci veřejně velmi chválíte. Dokonce jste uvedl, že hned napoprvé vás tento orchestr ohromil. Čím přesně?

Tuto odpověď není snadné vyjádřit konkrétními slovy. Je to spíše pocit, který jsem ze spolupráce získal. Upřímnost a skutečný zájem o hudbu bez jakékoliv arogance a pýchy, to je nesmírně vítaná a v naší hudební krajině momentálně poněkud vzácná věc. Obvykle s vysokou kvalitou přicházejí i obrovská ega a já mám pocit, že orchestr JFO se hudbě věnuje téměř nezištně. Alespoň takový dojem jsem měl ze všech našich dosavadních spoluprací. Kromě této velmi produktivní pracovní atmosféry vnímám i to, že jde o nesmírně pozitivní a vstřícný orchestr. To se mi velmi líbí!

Velmi hezky se vyjadřujete také o ostravském publiku. Proč jste si jej tolik oblíbil? V čem je výjimečné?

Obvykle si samozřejmě publikum přichází poslechnout koncert. Co už ale většinou neví, je to, že současně i já poslouchám publikum z pódia. Díky všem těm letům zkušeností dokážu rozpoznat, jestli mají posluchači opravdový zájem, nebo jsou tam jen proto, aby se předvedli v nových botách. Při mé poslední návštěvě Ostravy se mi kromě onoho upřímného zájmu na publiku líbilo i to, že šlo o věkově velmi různorodé skupiny, a to je také inspirativní. Oceňuji mladé posluchače, stejně tak mě baví hrát pro ty zkušenější, protože mám pocit, že obě skupiny a obě posluchačské zkušenosti se od sebe velmi liší. Dohromady to tvoří velmi zaujaté a zajímavé obecenstvo, pro které je radost vystupovat.

Jak nahlížíte na, řekněme, až velmi netradiční způsoby hraní na hudební nástroje? Ve spojitosti s JFO vím například i o hraní na rozložený klarinet nebo o hře na housle dřevěnými tužkami. Jaké zajímavé zkušenosti v tomto ohledu máte vy?

Při mých zkušenostech s novou hudbou jsem samozřejmě musel hrát na nástroj i velmi netradičními způsoby. Někdy z toho vzešel hodně zajímavý zvuk, jindy jen absurdní pohyby. Podle mě tady platí: Cokoli vyhovuje vyššímu uměleckému a hudebnímu záměru, má smysl dělat. Pokud ovšem zvláštní techniky produkují jen klaunskou show, pak jsem si jistý, že v cirkuse je pro ně prostor. Některé věci, které nefungují na tradičním violoncellu, díky zesílení velmi dobře fungují na elektrickém nástroji. Jelikož nástroje se také vyvíjejí, domnívám se, že i naši techniku a náš přístup k produkci zvuku musíme neustále kreativním způsobem aktualizovat.

Elektrické violoncello si vás získalo hodně, že?

Elektrické violoncello je moje hudební hřiště. Je to úplně jiný nástroj, než na který obvykle hraji, nicméně mohu využít svou violoncellovou techniku, aby to znělo. Mám moc rád proces experimentování s ním a vůbec spojení s elektronikou, protože miluji technické zpracování a práci s hudebním softwarem.

Šostakoviče hrajete od svých šestnácti let. Tehdy jste jej podle svých slov vnímal jako závodní auto, kterým se můžete vytahovat. Od té doby váš vztah k němu prošel velkou proměnou. Můžete být konkrétnější? A dá se tento váš vývoj/proměna jako umělce zobecnit?

Jako mladík jsem se chtěl hlavně prosadit, udělat si jméno, vybírat si odvážný repertoár a opravdu si užívat jeho fyzickou náročnost a vzrušení z hraní. To si velmi užívám i dnes, ale teď je mým cílem spíše navázat kontakt s lidmi než se je snažit zaujmout. slavnostní okamžik, kdy se lidé ze všech společenských vrstev sejdou, aby hráli, nebo konzumovali hudbu. Hudba je umělecká forma, která skutečně přivádí lidi k přítomnému okamžiku. K obrazům, malbám nebo sochám se můžete kdykoli vrátit a navázat rozhovor se stejným uměleckým dílem v různých časových okamžicích. U hudby musíte vnímat daný okamžik, abyste si ji užili, jinak ten okamžik zmizí.

Kdykoliv je to možné, snažíte se spolupracovat s dětmi a mládeží a hudebně je vzdělávat. Jaké principy se jim snažíte předat?

Pro mě je nejdůležitější, že hudba inspiruje fantazii a vnitřní film. Nemusíme zvládnout napsat diplomovou práci o hudbě, abychom si ji užili. Můžeme se jen tak nechat hudbou vést a sledovat, kam nás zavede. Existují také velmi rozdílné druhy poslechu, které rád předávám dál. Existuje aktivní poslech, který funguje obzvlášť tehdy, pokud skladbu dobře znáte a dokážete sledovat například partituru. Existuje ale také pasivní poslech, kdy se hudbou necháte unášet na nečekaná místa, téměř jako ve stavu snění. Musím se přiznat, že jako teenager jsem navštívil poměrně dost provedení Mahlerových a Brucknerových symfonií a vždy mě to v mysli přeneslo do fantastického snového stavu.

Jste virtuos uznávaný po celém světě, vystupoval jste s předními světovými orchestry, vyhrál jste řadu prestižních cen… Máte před sebou nějaký nesplněný sen nebo pořádnou výzvu? Je to ještě vůbec možné?

Možná to bude znít jako citát z kuchyňského kalendáře (prosím, neobracejte oči v sloup), ale hudba je opravdu každodenní výzvou. Každé ráno, když vybalím svůj hudební nástroj, mám pocit, že se toho musím mnoho naučit a mnoho získat. Svět umění, a obzvlášť hudby, je naprosto nekonečný, a tak se nikdy nedá mluvit o konečném úspěchu. Jsem obzvlášť hrdý na všechny zakázky na nová díla, která jsem přivedl na svět. Moje práce s žijícími skladateli je něco, co je pro mě obzvlášť obohacující a inspirující. Ale skutečnost, že i po více než 25 letech na scéně se stále cítím neuvěřitelně poctěn a nadšen, že mohu sdílet svou hudbu, vypovídá o naprosté vášni a lásce, kterou k této nádherné profesi chovám. Je to životní cesta!

Co rád děláte, když zrovna nehrajete?

Miluji fotografování, baví mě umění a film, čtu, běhám a cvičím, a hlavně mám mladou rodinu. Naší dceři je nyní devět měsíců, a to je ten největší dar, který vám život může dát.

Jakou profesi byste podle vás vykonával, kdybyste nebyl violoncellistou?

Jako dítě jsem chtěl pracovat v divadle, ať už jako herec, nebo režisér. Takže bych určitě dělal něco v oblasti umění.

Pro programový katalog sezony 2025/2026 Janáčkovy filharmonie Ostrava zpracovala Lenka Pastorčáková.

Sdílet na Facebooku