Co znamená stěhování do provizorních prostor pro členy orchestru a co pro posluchače? Jaké změny přinese nová sezóna koncertnímu mistrovi Jakubovi Černohorskému a co bude jiné pro abonentku Barboru Krpcovou? Rozhovor proběhl uvnitř akustického modelu koncertního sálu v prostorách městské galerie PLATO Bauhaus.

JČ: Rád Vás vidím, naposled jsme se viděli v květnu, že ano? Sedáváte na stejném místě už řadu let.

BK: Ano, 10 let. Abych byla přesnější, jde hned o dvě místa. To první se váže k začátku mého vztahu s JFO, konkrétně Cyklus D, kde jsem 5 sezón chodila jako doprovod svého syna. Díky „Déčka“ se z JFO stala naše srdeční záležitost, tu poslední sezonu to možná bylo naopak, syn doprovázel mě. A postupně jsme hudebně zráli a stěhovali se do velkého sálu za dalšími koncertními cykly i jednotlivými koncerty. Přiznávám, že květnové loučení se sezónou, ale především s prostorem Domu kultury bylo poněkud emotivní.

JČ: Vidíte, a já jsem se s tím sálem loučil vlastně rád. Když si vzpomenu, kolikrát jsem si na ty fakt špatné podmínky, zanadával. Stěhování je pro mě jakési vysvobození a především naděje. Pro mě to bylo tedy šťastné loučení. Navíc, s námi se loučit nemusíte, budeme se potkávat pořád. Ale jinde.

BK: To je dobrá zpráva, protože koncerty JFO jsou především o živém setkání s kvalitní hudbou, která mně osobně vždy nesmírně povznese a nabije energií, a tato možnost zde zůstává, i když za zcela jiných podmínek v provizorních prostorách kina Vesmír.

JČ: Těším se na tu „chvíli“, než se postaví koncertní sál, i do takového provizoria. Vesmír teď prochází akustickými úpravami a tak kvalita hudby, dramaturgie a celý programu neutrpí. Ba naopak.

BK: Těším se do menšího sálu i na ta intimnější setkání.

JČ: To kapacita vesmíru splní – je to polovina předchozího společenského sálu v kulturáku. A víte co,  hudba je přece to, proč jsme ochotni nyní, Vy i já třeba, vzdát se určitého standardu a komfortu. Ten sál podle architektonického návrhu Stevena Holla nám za to stojí, ne?

BK: Rozhodně ano! Na jednu stranu bude možná tato nová „vesmírná“ zkušenost pro nás posluchače příležitost k tomu blízkému setkání s hudbou a následný kontrast v novém koncertním sále se vší architektonickou a akustickou parádou dá této hudbě vyniknout o to více. Ovšem bude se dočasně jednat o jisté kompromisy.

JČ: Tak přece takové projekty nikdy nejsou za hubičku a vždycky to trochu „bolí“. Byla jste někdy třeba v nedalekém vratislavském Národním fóru?

BK: Ne, jen jsem o něm slyšela, ale měla jsem tu čest navštívit koncertní sál NOSPR v Katowicích a vyslechnout si závěrečný koncert sezony 2021/22 a jednalo se o zcela nevšední zážitek – nejprve jsem nemohla vyjít z úžasu nad prostory předsálí a hlavního sálu a poté přišlo další překvapení v podobě zcela mimořádného hudebního zážitku, především akusticky. A právě tento akustický model, ve kterém právě sedíme, mi celý zážitek opět ve vzpomínkách oživil a hlavně mě naplňuje nadějí, že i Ostrava se dočká, protože si takový prostor zaslouží.

JČ: Nejlepší sál, který si pamatuji byl Alice Tully Hall v New Yorku.  Už když při ladění orchestru hoboj nasadil „áčko“, byl jsem překvapený, jak to v sále krásně znělo.. Takto jsem ho nikde neslyšel. Hudba, kterou jsme tam hráli, byla postavena na tom, že měla minimum zvuku. A znělo to ohromně…. V současných prostorách by to znělo fádně, ale tam díky dobré akustice moc krásně. Podobně ojedinělý zážitek jsem měl v Royal Albert Hall v Londýně nebo pro mě v oblíbeném polském Štětíně.

BK: Všude totiž funguje to spojení architektury a hudby. Na to se těším hodně, až poprvé vstoupím do sálu.

JČ: Už jste si to Vaše budoucí nové místo tady v tom modelu předvybrala?

BK: No, slyšela jsem pana Toyotu, který má celou tu akustickou parádu v péči, že v sále nejsou lepší nebo horší místa, že bude akusticky dokonalý, takže je možné, že si to budu chtít vyzkoušet. Za to Vaše místo je pořád stejné.

JČ: Ba ne, budu si muset hlídat i záda. V novém sále na mě uvidíte ze všech stran. Víte co, budu Vám držet ale místo i ve Vesmíru nebo Gongu.

BK: To je milé, Gong znám dobře, ale Vesmír představuje prostor neznámý. Je to pro mě poprvé. Prostor díky Janáčkově filharmonii ožije… Dojíždím na koncerty autem z Frýdecko-Místecka, takže určitě jedna z výzev bude parkování, ale věřím, že i toto bude mít nějaké řešení.

JČ: Budeme si zvykat všichni. My na pódiu, i Vy v hledišti. A všechny ty cesty tramvají a peripetie s parkováním a tak si stejně prožijeme společně. Jedete v tom s námi.

BK: Až na konečnou.

JČ: Až do koncertního sálu.

BK: Tak za pár let tam? Ve skutečném měřítku?

JČ: Tak snad nepřiberu.

(1. 9. 2022)

Sdílet na Facebooku