fbpx

Janáčkova filharmonie OstravaNovinkyVasilij Sinajskij: Národnost není pro interpretaci hudby důležitá

Vasilij Sinajskij: Národnost není pro interpretaci hudby důležitá

19. 3. 21

Rozhovor Aleny Sojkové s šéfdirigentem JFO Vasilijem Sinajským pro časopis Harmonie I/2021.

S Vasilijem Sinajským jsme se potkali v Ostravě na sklonku září krátce před jeho inauguračním koncertem v nové roli šéfdirigenta a hudebního ředitele Janáčkovy filharmonie Ostrava. Prýštil z něj entuziasmus a chuť do práce s orchestrem, který si během uplynulých hostování velmi oblíbil. Hovořili jsme i o tom, jak koronavirus ovlivnil jarní hudební život, a netušili jsme, co způsobí nadcházející sezoně. Leckteré plány pana šéfdirigenta vzaly za své, ale je třeba doufat, že většina z nich se uskuteční. Třiasedmdesátiletý Vasilij Sinajskij, rodák z ruského města Inta, nyní žijící v Amsterodamu, je srdečným společníkem, který zasvěceně vypráví o české hudbě i českých interpretech.

 

Jak jste jako aktivní člověk prožíval jarní bezčasí?

Život dirigenta, to jsou koncerty, zkoušky, setkání s hráči… Když tohle podnikáte týden co týden, jste v dobré kondici. Máte-li náročný program, k tomu nahrávání, je to vynikající trénink – především koncentrace. Základem všeho je být neustále aktivní. V jarních měsících to byl strašný stav. Zrušené koncerty, život jako by se zastavil. Ano, lze namítnout, že my dirigenti máme na rozdíl od hráčů výhodu, že můžeme studovat partitury, poslouchat nahrávky…, ale to je jen příprava, pouhá část naší práce. Ta hlavní nastává, když dirigent přichází k orchestru a může s ním pracovat. Někdo řekne, že pro člověka v mém věku to musel být dobrý odpočinek. Ano, to byl. Ale pouze ten první měsíc. Poslední koncert, který jsem dirigoval, byl 15. března. Po půl roce bez aktivní práce cítíte nejen frustraci z toho, že hudba je tak vzdálená, ale vnitřně prožíváte i hlubokou depresi. Byl to opravdu velmi těžký čas.

 

Sólisté, komorní soubory, ti mohli alespoň streamovat, ale dirigent?

No právě! My potřebujeme velký orchestr. Jen na jaře bylo zrušeno dvacet koncertů, které jsem měl dirigovat. Po celém světě – v USA, v Brazílii, v Hongkongu, v Číně… A samozřejmě v Evropě. Ale nebudu se litovat. Tolik muzikantů přišlo o práci! Metropolitní opera zrušila celou sezonu, umělecké agentury omezily svou činnost, to všechno má obrovské dopady na existenci umělců a jejich budoucnost.

 

Ovšem nyní, na konci září, jste zde v Ostravě, kde vás čeká inaugurační koncert. Proč jste si vybral Janáčkovu filharmonii Ostrava jako své hlavní působiště?

Začali jsme o spolupráci přemýšlet, když jsem v prosinci 2018 v Ostravě poprvé hostoval. Na programu byli Britten, Šostakovič a Franck, nic snadného. Byl jsem velmi překvapen, jak rychle orchestr této hudbě porozuměl, jak ji „přečetl“. Symfonii Césara Francka hrál s takovým potěšením, řekl bych „slovansky“ vřele, s otevřeným srdcem, že to pro mě to byly šťastné okamžiky. V loňské sezoně mě vedení JFO pozvalo znovu, tentokrát na zahajovací koncert. Domluvili jsme se, že uvedu i českou hudbu. Vybrali jsme Sukovu Pohádku, s níž jsem se do té doby osobně nesetkal. Pochopitelně jsem Sukovy skladby znal, ale Pohádku jsem nikdy neprováděl, a tak mě tato nabídka velmi lákala. Strávil jsem nad její partiturou hodně času. Když jsme začali s orchestrem zkoušet, viděl jsem, že hráči vnímají, co všechno jsem v partituře objevil, a cítil jsem, že jsou otevření mé interpretaci. Hráči tomu rozuměli a na mě to udělalo velmi silný dojem. Tehdy jsme začali poznenáhlu mluvit o možnosti stát se šéfdirigentem JFO.

 

Takže lze říci, že mezi vámi a orchestrem to byla láska na první pohled?

Nevím, jestli to byla láska, ale vzájemný respekt rozhodně ano. Co si může dirigent víc přát, než když se hráči na zkouškách usmívají a následují dirigenta. A oni nejenže mě následovali, ale navíc mé myšlenky rozvíjeli. Cokoli zahráli, znělo zcela přirozeně.

 

Mnohokrát jste také řídil Českou filharmonii, znáte dobře její historii a zejména dirigentské osobnosti, které stály v jejím čele. Tuším, že s Václavem Neumannem jste se poprvé potkal v Leningradě…

Neumanna si pamatuji, když přijel s Českou filharmonií do Leningradu. Byl jsem tehdy student a vzpomínám si, že hráli Slovanské tance a Dvořákovu Osmou symfonii. Měli obrovský úspěch. Tehdy jsem studoval kompozici a dirigování a se spolužáky jsme za ním po koncertě zašli. Byl neuvěřitelně laskavý a podepsal nám program.

 

A co další dirigenti České filharmonie? Jak ti vás ovlivnili?

Mám všechny nahrávky Karla Ančerla s Českou filharmonií. A před několika lety jsem si v Japonsku koupil box osmačtyřiceti CD s nahrávkami Václava Talicha z dvacátých a třicátých let – od Slovanských tanců po Devátou symfonii – vše ve velmi dobré zvukové kvalitě. Jsem tak pyšný, že mám všechny nahrávky těchto dvou vynikajících dirigentů! Mimochodem, znáte Františka Stupku?

 

Nebyl on poměrně dlouho dirigentem České filharmonie?

Ano, v letech 1919 až 1946. Není tak známý jako Talich, ale byl vynikající interpret Dvořáka. Supraphon vydal osm Dvořákových symfonií s Českou filharmonií a Františkem Stupkou. Je to jedna z nejlepších dvořákovských nahrávek.

 

Jak vás tak poslouchám, musíte mít rozsáhlou diskografii…

Jen Mou vlast mám ve čtrnácti nahrávkách. S různými dirigenty, například Lovro von Matačićem, ale především s českými umělci. Moc se mi například líbí nahrávka Václava Neumanna s japonským orchestrem NHK. Vynikající.

 

Pro mě je jednou z vrcholných interpretací Mé vlasti ta Talichova z roku 1939.

To chápu. Znám ji. Proč ji máte tak ráda?

 

Jsou tam obrovské emoce. Ohrožení vlasti, bezmoc, vztek, odhodlání…

Souhlasím, je to velmi emocionální provedení. Ale řeknu vám něco zajímavého. Víte, že Karel Ančerl odešel z Československa po ruské invazi. Pro mě jako pro Rusa je velmi bolestné o tom mluvit. Nicméně, Ančerl pak strávil několik let v Torontu. A já mám všechny jeho nahrávky s torontskými symfoniky. Od Dvořáka přes Smetanovu Prodanou nevěstu po Mahlera, Beethovena, Mendelssohna a tak dále. Ba co víc, v Americe jsem objevil živé nahrávky jeho zkoušek v Torontu. Jsou velmi zajímavé právě z hlediska toho, jak Ančerl rozuměl hudbě. Dokázal kanadským muzikantům tak objasnit českou hudbu, že to je až neuvěřitelné.

 

Ale to je přece podstata práce dirigenta, umět tohle předat.

Jistě. Ovšem to hlavní je umět odkrýt duši hudby. Ano, máte partituru, kde je všechno zapsáno. Tempa, dynamika… Za tím však stojí ten spirit, duše, myšlenky… Muzikanti tomu musejí porozumět a v tom jim pomáháme my dirigenti. Zase uvedu příklad s Karlem Ančerlem. Na jeho nahrávce s Vídeňskými symfoniky z doby, kdy tam byl šéfem Karajan, je kromě jiného i Čajkovskij. My ruští hudebníci si myslíme, že Čajkovskému rozumíme nejlépe na světě, ale tuhle Ančerlovu nahrávku považuji za neobyčejně zajímavou. S takovou originalitou jsem se nesetkal. Je velmi vzdálená ruskému pojetí, ale je výborná. Co z toho vyplývá? Nemyslím si, že národnost je pro interpretaci hudby důležitá. Kolik existuje ruských nahrávek Čajkovského, které jsou špatné a nudné.

 

Když tu hovoříme o dirigentech České filharmonie, musím se zeptat i na Jiřího Bělohlávka, s kterým jste se dobře znal.

Jiřího jsem si velmi vážil. Potkali jsme se v Anglii, kde jsme oba delší dobu působili. Jiří u BBC Symphony Orchestra, já u BBC Philharmonic Orchestra. Kromě jiných jeho nahrávek hodně obdivuji jeho dvořákovský komplet a také jeho pojetí Martinů. Ovšem nesmírně na mě v jeho podání zapůsobil Sukův Asrael. Velmi toužím tuto přetěžkou symfonii jednou provést.

 

Možná se vám to splní právě v Ostravě. Jaké máte v této sezoně společné plány?

Hodně jsme s vedením orchestru mluvili o mých úkolech, o tom, co bych měl orchestru přinést. Jednou z priorit je ukázat orchestr v různých hudebních stylech. Už jsem zmínil, jak skvěle vloni zahráli Brittena nebo Francka, letos jsme pro můj inaugurační koncert zvolili Stravinského a Richarda Strausse. Následovat mělo Verdiho Requiem s Filharmonickým sborem Brno. Mimochodem, to je úžasný sbor, velmi ho obdivuji a moc rád bych s ním na začátku příští sezony provedl Dvořákovo oratorium Stabat mater. K naplánovaným koncertům patří i novoroční koncert, který – doufám – se uskuteční on line 13. ledna. Program je postavený na dílech Johanna Strausse mladšího. Jen na první pohled to je lehká zábavná hudba, zahrát ji totiž tak, jak Strausse hrají ve Vídni, je velmi zapeklitý úkol. Nu a na našem posledním ostravském koncertu v této sezoně – 11. února – zazní Brahmsův Druhý klavírní koncert s Lukášem Vondráčkem. To je výzva nejen pro sólistu, ale i pro orchestr a já se na to velmi těším. V druhé polovině bude následovat Šostakovičova Desátá symfonie, kvintesence jeho díla. Takže vidíte, že to je velmi různorodá hudba a pro orchestr úkoly, s kterými se bude muset pokaždé znovu vyrovnávat.

 

Hlavním hostujícím dirigentem JFO je mladý český dirigent s výborným renomé Petr Popelka. Už jste měl příležitost se s ním seznámit?

Nyní, kdy spolu mluvíme, tedy na konci září, jsme se dosud osobně nepotkali, ale od ředitele JFO Jana Žemly jsem o něm slyšel jen to nejlepší. A co je pro mě důležité – Petr je kontrabasista, zná tedy orchestr z obou stran. Nejen jako dirigent, ale i jako hráč. A to je velká výhoda.

 

Však vy jste také původně klavírista.

Ano. Krátce jsem studoval i housle a také kontrabas.

 

Zůstaňme ještě u vašeho mládí. Prý jste díky svému strýci získal velmi úzký vztah k české kultuře. Jak k tomu došlo?

Můj strýc žil v Leningradu a byl to velmi dobrý klavírista. Tolik miloval českou kulturu a Čechy, že se začal učit česky. Neměl žádného učitele, naučil se vašemu jazyku z knížek. Měl takový talent, že brzy hovořil plynně česky. Měl také mnoho českých přátel žijících v Leningradě a zval je k sobě domů. Od nich jsem se toho o Československu hodně dozvěděl. Mluvili jsme o tom hrozném srpnu 1968, pro obě strany to byla velmi zraňující zkušenost. Můj strýc byl z toho, co se stalo v roce 1968, úplně zničený. Nevěřil propagandě. Vybavuji si, jak byl rozčilený. Když se pak v devadesátých letech otevřely hranice, první země, kam zamířil, byla Česká republika. Ke konci života neměl mnoho peněz, ale každé léto jezdil do České republiky. Miloval menší česká města a český venkov. Ostatně, hodně se toho dozvěděl i z českých knížek, které četl v originále. Jeho oblíbený spisovatel byl Karel Čapek. Českou literaturu znal velmi dobře, přestože v sovětských dobách nebylo snadné ji v Rusku sehnat. Ale díky svým českým přátelům se k ní dostal. Hodně mě ovlivnil – jak v přístupu k české literatuře, tak zejména k české hudbě. I já jsem se později seznámil s řadou jeho přátel. Někteří z nich totiž byli členy České filharmonie.

 

Také máte mezi českými muzikanty přátele…

To máte pravdu. Jsme například dlouholetými přáteli s Václavem Hudečkem, který často jezdil do Sovětského svazu k Davidu Oistrachovi. Něco vám povím. Jeho nahrávku Čajkovského Houslového koncertu považuji za jednu z nejlepších na světě. Od Davida Oistracha získal báječnou techniku a vložil do toho svou osobnost.

 

Pocházíte z hudební rodiny?

Moji rodiče nebyli profesionální hudebníci. Ale hudbu milovali a amatérsky ji provozovali. Ovšem můj dědeček a pradědeček z otcovy strany byli sbormistři v ruských chrámech.

 

Kdy a proč jste se rozhodl stát se dirigentem?

Bylo mi asi čtrnáct, hrál jsem velmi slušně na klavír a věděl jsem, že se hudbě budu věnovat. Jenom jsem váhal mezi studiem klavíru a muzikologie. Ale po jednom koncertu Leningradské filharmonie, který řídil Kurt Sanderling, se to změnilo. Šel jsem na ten koncert, abych si poslechl nějakého výborného klavíristu v klavírním koncertu, a odcházel jsem pln dojmů ze symfonického zvuku a s odhodláním, že se musím o práci dirigenta dozvědět co nejvíc.

 

Kolik vám bylo, když jste začal studovat Leningradskou konzervatoř?

Přišel jsem tam v obvyklém věku – kolem osmnácti. Předtím jsem ještě absolvoval speciální hudební školu. Patřím k té šťastné generaci, kterou ještě učil Ilja Musin. K jeho žákům patřili i Semjon Byčkov, Valerij Gergijev, Jurij Těrmikanov… Velmi silná skupina. Mariss Jansons a Neeme Järvi byli též moji spolužáci, ale později přešli k Rabinovičovi.

 

Byli jste jako spolužáci přátelé, nebo mezi vámi vládla rivalita?

Jednoznačně vládly kamarádské vztahy. Vždyť jsme byli studenti a pořád jsme debatovali o hudbě. Chodili jsme na koncerty a po jejich skončení jsme dlouho mluvili o interpretaci, kterou jsme ten večer slyšeli. Byly to velmi zasvěcené debaty, samozřejmě s mnoha rozdílnými názory.

 

Jste příslušníkem velmi silné generace, která měla výsadu studovat u legendárních učitelů…

Máte pravdu. Ovšem všechno skončilo s Musinovou smrtí. Jeho éra byla jedinečná a s jeho odchodem pominula.

 

Jak vzpomínáte na Mravinského, dlouholetého šéfa Leningradské filharmonie?

Mravinskij byl pro mě jedním z hudebních bohů. Ovšem jako člověk byl naprosto uzavřený, nikoho k sobě nepustil. Nepřipustil žádné kontakty, nikdo kromě jeho asistentů se k němu nemohl dostat. Od tehdejších členů orchestru víme, že byl velmi přísný a jeho způsob práce velmi zajímavý. Na zkouškách do úmoru pracoval na detailech a vyznačoval se dokonalou přípravou. Jeho znalost partitury byla pověstná. Navíc pro mě jako už zkušeného muzikanta je nesmírně zajímavé, jak různě mu orchestr zněl. Jinak zněl, když hráli Mozarta, jinak v Čajkovském nebo v Brahmsovi či Šostakovičovi. To byl úplně jiný orchestr! A toho docílit není vůbec snadné. Jeho snahou bylo při každém provedení nějaké skladby najít něco nového. A dařilo se mu to. Slyšel jsem kdysi v jeho interpretaci Čajkovského Pátou. Když ji pak dával v další sezoně, bylo to úplně jiné provedení. S tolika novými detaily. To je něco tak těžkého! A velké mysterium hudby.

 

V roce 1973 jste získal zlatou medaili na Karajanově dirigentské soutěži. Co po ní následovalo?

Samozřejmě mnoho nových příležitostí. Ta zlatá medaile – a dnes to není jiné – způsobila, že o vás projeví zájem nejvýznamnější světové hudební agentury. A následují pozvání k mnoha světovým orchestrům, přestože do té doby jste byli neznámým jménem. Nu a neméně důležité, možná ještě podstatnější, je, že vám úspěch v takové soutěži dodá sebedůvěru a vy začnete věřit v to, co děláte. Navíc – je mnoho prestižních soutěží pro mladé dirigenty, ale jméno Karajan vám otevírá dveře.

 

V době, kdy jste zvítězil, byl Karajan ještě naživu. Potkal jste ho?

Nepotkal. Byl to také velmi uzavřený člověk. Měl samozřejmě dokonalý přehled o soutěžících, byl v přímém kontaktu s členy poroty, ale on sám v ní nezasedal. Ovšem v pátém kole, kdy jsme dirigovali Symfonický orchestr Západoněmeckého rozhlasu z Kolína nad Rýnem a Berlínské filharmoniky a v sále seděla jen porota, se na balkoně, který byl neustále uzamčený, usadil Herbert von Karajan. Velmi dobře jsme to vnímali!

 

Mohli bychom mluvit o vašem angažmá v Lotyšsku, v Malmö, u BBC Philharmonic. Který z orchestrů se zapsal nejhlouběji do vašeho srdce?

Všechny. A víte proč? V mládí všechno vnímáte jako jedinečné příležitosti. V Rize jsem vedl svůj první profesionální orchestr, strávil jsem s ním sedmnáct let a udělali jsme společně mnoho práce. Byl jsem také hostujícím dirigentem Nizozemského filharmonického orchestru, jehož domovským sálem je též Concertgebouw. Tam jsem odehrál spoustu nezapomenutelných koncertů. Ale jsem-li upřímný, na prvním místě je Riga a hned potom BBC Philharmonic.

 

Pořídil jste řadu zajímavých nahrávek. Například s orchestrem v Malmö jste se věnovali ne tak známým autorům – rakousko-maďarskému skladateli Franzi Schmidtovi a židovsko-rakouskému skladateli Franzi Schrekerovi.

To jsou velké hudební osobnosti, bohužel ne tak známé. Jejich hudba je velmi zajímavá, i když není příliš snadná.

 

Pražské publikum slyšelo Schmidtovo asi nejznámější dílo – oratorium Kniha sedmi pečetí – v roce 2012 v nastudování České filharmonie a dirigenta Manfreda Honecka. Silný zážitek, pokud si vybavuji. Proč se podle vašeho názoru dnes díla těchto skladatelů objevují v dramaturgických plánech orchestrů jen sporadicky?

Nu, Schmidtovy symfonie – napsal čtyři podobně jako Brahms – jsou poměrně známé, čas od času se uvádějí jeho Druhá a Čtvrtá symfonie, ale přece jen jsou ve stínu děl takových skladatelů, jako je Richard Strauss a další autoři velkých symfonií.

 

Podobný osud má podle mě hudba Nikolaje Mjaskovského.

S Mjaskovského dílem je to zajímavé. Hodně se hraje v Německu i ve Velké Británii, sám jsem ho s BBC Philharmonic uváděl, ale třeba v Rusku je takřka zapomenut. Je to velká škoda a nerozumím tomu.

 

Byl jste šéfdirigentem Velkého divadla v Moskvě. Velkou pozornost vzbudila v roce 2013 vaše náhlá rezignace na tento post. Můžete to objasnit? Co se tam přihodilo?

Je vcelku snadné to vysvětlit. Byl jsem velmi šťastný, že mohu být šéfdirigentem a hudebním ředitelem ve Velkém divadle. Strávil jsem tam více než tři sezony a práce se výborně rozbíhala. Náhle přišel zvrat. Musím podotknout, že Velké divadlo je velmi úzce navázáno na vládu a lidi kolem Putina. Ti rozhodli o náhlé změně ředitele divadla. Všechno se odehrálo velmi rychle, jak je v Rusku zvykem. Jeden den tu byl starý ředitel, a druhý den nový. Tohle se přihodilo v červnu. Byl jsem v té době v Amsterodamu, a když jsem pak přiletěl do Moskvy, byl jsem velmi překvapen. Nový ředitel mě kontaktoval a já jsem velmi rychle pochopil, že onen muž není má krevní skupina. Je to byrokrat, ne umělec. Okamžitě jsem věděl, že bychom si neporozuměli. Tohle se odehrálo v září a já jsem byl čím dál víc z dalšího vývoje znechucen. Navíc byl propuštěn dramaturg opery a to jsem už nemohl překousnout. Pochopil jsem, že s Velkým divadlem svou další budoucnost nemohu spojovat, a rezignoval jsem.

 

Jaká jsou vaše aktuální přání a očekávání?

V poslední době se objevilo tolik pseudodirigentů, že naše profese ztratila tu výjimečnost, kterou měla řekněme před dvaceti lety. Mnoho dirigentů mého věku, ba i mladší, by vám řekli totéž. Neeme Järvi, Semjon Byčkov, ti všichni by se mnou souhlasili. V naší profesi se objevilo mnoho amatérů. Ale dirigování není práce pro amatéry. To za prvé. A za druhé, zastávám poněkud staromódní názor, že jen živá hudba je ta pravá. Jen ta může zasáhnout naše emoce. Cédéčka, televizní přenosy, dnes tolik populární streamy na nás nemohou tak působit a tolik nás ovlivňovat. Pouze živá hudba má šanci probudit to nejlepší v nás.

Alena Sojková