Je nejstarším a nejdéle sloužícím filharmonickým archivářem u nás. V Janáčkově filharmonii působí od roku 1959 a zažil snad všechny významné dirigenty a umělce, kteří v Ostravě působili. I po šestašedesáti odsloužených létech však Vladislav Klíma srší energií a s mladistvým elánem vzpomíná na různé kapitoly ze života orchestru. Je to vyprávění nejen vzrušující a nesmírně zajímavé, ale také poučné, protože ani v uměleckém světě není všechno zalito sluncem.

Jaká byla vaše cesta k hudbě a práci archiváře?

Studoval jsem hru na bicí nástroje na brněnské konzervatoři, kterou jsem ukončil v roce 1959. Tehdy se v Ostravě uvolnilo místo v tamějším Ostravském symfonickém orchestru. Zkusil jsem konkurz, to se podařilo a téhož roku jsem nastoupil. Tehdy orchestr vedl Jiří Waldhans, to byl výborný šéf. Po roce jsem musel odejít na základní vojenskou službu zpátky do Brna, ale nikoli k hudbě, jako všichni kolegové, dostal jsem se na brněnské letiště. Měl jsem nádhernou vojnu, protože jsem byl pořád u letadel, což byl můj velký koníček. Po dvou letech jsem se vrátil a od té doby jsem nepřetržitě až do dneška členem filharmonie.

Jaké zkušenosti jste si přivezl z Brna? 

Školní orchestr brněnské konzervatoře tehdy řídil Jiří Pinkas, mladičký dirigent, který měl politický škraloup, a tak mu alespoň na konzervatoři dovolili řídit školní orchestr. Vzpomínám si, že Pinkas s námi nastudoval předehru Můj domov od Antonína Dvořáka. Rozdíl byl v tom, že v Ostravě se zkoušel týden co týden jiný program, zatímco na škole jsme tentýž hráli třebas půl roku.

A jaké byly počátky v ostravském orchestru? Na co nikdy nezapomenete? 

V Ostravě jsem přišel jako nejmladší mezi zkušené borce. Na první zkoušce jsme hráli První symfonii Svatopluka Havelky a ztratil jsem se během patnácti taktů! To byl můj začátek v Ostravě. Nezapomenu na pana dirigenta Václava Jiráčka, který po Waldhansovi nastoupil na podzim roku 1962, když jsem se vrátil z vojny. Bylo nám dopřáno hrát čtyři roky pod jeho vedením. Nelze zapomenout také na klavíristu a našeho sólistu Ilju Hurníka a našeho dlouholetého ředitele režimem pronásledovaného dr. Ivo Stolaříka.

Jiráček je legendou dnes již opředenou mýty. Jaký byl? 

Už nás je poměrně málo naživu, kteří zažili jeho éru, ale kdo ho pamatuje, tak vzpomíná, že to byl skvělý dirigent i člověk. Měl praxi už z pražského rozhlasu, kde roky působil. Měl obrovský přehled a laskavé vystupování. Koncerty s ním, to byla radost. Dokonce i zkoušky vedl v duchu takové pohody. Nezkoušel zbytečně a jako žák Václava Talicha zbožňoval díla Josefa Suka. Během čtyř let svého působení v Ostravě nastudoval všechny Sukovy velké orchestrální skladby Asrael, Pohádka léta, Zrání, a dokonce i Epilog. Včetně Pragy a Fantazie pro housle a orchestr. Svou poslední Sukovu skladbu – byl to Asrael – Jiráček dirigoval v listopadu 1966 bohužel těsně před tím neštěstím. Jel na zájezd k bulharskému orchestru a jeho letadlo u Bratislavy havarovalo. Nikdo nepřežil. To byla pro nás strašná rána.

Pod kterým dirigentem jste v ostravské filharmonii hrál nejdelší dobu? 

Nejvíc času jsem strávil pod taktovkou doktora Otakara Trhlíka, který byl po Jiráčkově tragickém odchodu vybrán odbornou komisí. V jejím čele tehdy byl dirigent České filharmonie Karel Šejna. Do té doby Trhlík působil jako šéf bratislavského rozhlasu. V Ostravě to neměl vůbec jednoduché. Musel proplout tou strašnou dobou normalizace, kdy jsme měli neskutečně amatérského, ale straně oddaného ředitele, který mu dělal peklo. Už třeba obyčejná Rybova vánoční mše „Hej, mistře“ byla problém, protože to byl kostel. Strašná doba.

Zažil jste jako aktivní hráč filharmonie také nějaké zájezdy? 

Samozřejmě. Dirigent Dennis Burkh zorganizoval naše první turné do Jižní Koreje, kde jsme strávili měsíc se symfonickým a operním programem a senzačními zahraničními sólisty. To byl velký zážitek. Tehdy s námi byl i slovenský pěvecký sbor Lúčnica. Burkh zorganizoval také turné do Ameriky. To byl krásný zájezd. Program vytvořil sám a projeli jsme s ním západním pobřeží od Seattlu až po San Diego. Malé přejezdy byly snesitelné, na rozdíl od našich šílených zájezdů po Itálii, kde jsme jezdili z Milána na Sicílii nahoru a dolů i přes noc, abychom stihli další koncert. Tehdy nebyly dálnice jako dnes, museli jsme cestovat přes hory a kolem pobřeží.

Celý rozhovor si můžete přečíst zde na portále Klasikaplus.cz

Autor: Milan Bátor, 23. 11. 2025

Sdílet na Facebooku