Janáčkova filharmonie a americká pianistka Claire Huangci se sešli na společných koncertech 21. a 22. března v Ostravě. Vítězka soutěže Gézy Andy z roku 2018 přednesla v Kině Vesmír Čajkovského Koncert pro klavír a orchestr č. 2 G dur. Provedení řídil šéfdirigent tělesa Vassily Sinaisky. Claire Huangci patří k mladé generaci interpretů, pro kterou je příznačné překračování mantinelů a hledání nových způsobů komunikace. Jejich vystupování je spontánní, bezprostřední a představuje klasickou hudbu bez škrobeně akademického přístupu. Často jde o projev velmi temperamentní, který uchvátí vizuálně víc než posluchačsky.

Impozantní je aktivita a stylová šíře pianistky. Svědčí o tom už jen nahlédnutí do všestranného repertoáru Huangci, která hraje Johanna Sebastiana Bacha, romantické autory, ale třeba i Leonarda Bernsteina a Friedricha Guldu. Tedy osobnosti, které ve svých dílech provedly skvělou fúzi klasické hudby s prvky moderních žánrů včetně jazzu a improvizace.

V Ostravě se tato představila charismatická pianistka vůbec poprvé v romantickém programu. Druhý klavírní koncert Petra Iljiče Čajkovského se svou proslulostí nemůže s notoricky známým prvním koncertem b moll měřit. To ale neznamená, že by nestál za pozornost. Je příznačné, že se kolem tohoto díla z roku 1880 nahromadilo spoustu klišovitých výroků. Kupříkladu se dočteme, že technická náročnost druhého koncertu Čajkovského občas působí samoúčelně a emocionalita vnějškově. Jako by virtuozita v koncertu nebyla přirozeným účelem, který světí prostředky, a emocionalita něčím, co významně spoluvytváří sám interpret. Každopádně Huangci v Ostravě neoprávněným předsudkům vůči tomuto dílu učinila poměrně slušnou přítrž.

Pianistka vstoupila do díla vehementně hned v úvodních akordech, které s průraznou dynamikou nesla jako vyrovnaný dialog s orchestrem. Ve svém pojetí Huangci zřetelně odlišila tři základní aspekty konkrétního díla. Podstatou první věty je slavnostní lesk a hutná akordická sazba sólového partu, jež se spolu s virtuózními běhy a akordickými sekvencemi střídá v rychlém sledu. Ve zkoušce osobní vitality a energie obstála pianistka na výbornou. Huangci si vedla dobře i v kontrastních lyrických pasážích a kadenci první věty dokázala odstínit úhozem měkké barvy a sametového kouzla, byť by se k jejímu úhozovému portfoliu daly najít přesvědčivější analogie.

Druhá věta koncertu Andante non troppo přináší výrazné individuální role také houslím a violoncellu; orchestrální sazba je střídmá a místy vysloveně evokuje komorní hudbu. V obou případech se jich báječně zhostili koncertní mistři obou skupin Pavel Doležal a Jiří Hanousek s citem a vytříbeným smyslem pro souhru. Když posléze do hry vstoupila také Huangci, intimní rozhovor získal kouzelné barevné odstíny. Čistá hudební poezie druhé věty potřebuje jedinou věc: pokoru a pochopení pro krásu pomíjivého okamžiku. Tyto atributy se podařilo všem protagonistům najít a předat a členové Janáčkovy filharmonie byli pianistce důstojnými partnery.

Finále Čajkovského druhého koncertu je naplněno sebevědomou radostí. Roztančený tečkovaný rytmus a vybroušené klavírní linky v agilním provedení Huangci zde orchestr provokovaly k interakci. Tak byly skotačivé a neposedné. I zde si mladá Američanka počínala obratně a laškovně. S hráčskou brilancí a notnou dávkou temperamentu. Orchestr pod Sinaiského vedením se postaral o adekvátní odpověď, která potěšila ve všech nástrojových skupinách.

Jako přídavek Huangci zvolila Etudu c moll, op. 10: č. 12 Fryderyka Chopina a zahrála ji bez skrupulí v dynamických vlnách a turbulentní agogice jako zjevně adresovanou asociaci revolučních nálad.

Vystoupení americké pianistky se v Ostravě setkalo s pochopením a náklonností publika, které Huangci z části vytleskalo vestoje. Těm, kteří zůstali sedět, pravděpodobně neunikly určité drobnosti, jež stojí za zmínku. Huangci se ve své interpretaci soustředila zejména na perfektní stylovou, technickou a výrazovou stránku hry. Její souhra s orchestrem byla velmi spolehlivá, podobně jako sólové pasáže. Jen občas její hra připomínala okázalou reprodukci více než kreativní a vypravěčský přístup, který v Čajkovského koncertu nalezne a přesně vypíchne pozoruhodné detaily. Bylo to s trochou nadsázky podobné krajině, která ubíhá za okny rychlovlaku. Bez zastávek na znamení.

Koncert Janáčkovy filharmonie pokračoval ještě dvěma díly. Pavana za mrtvou infantku Maurice Ravela v úpravě pro hornu nepůsobila úplně připraveně. Kdo tuto kompozici slyšel vícekrát, tuší, kam vane vítr. Sinaiského koncepce nedokázala v Ravelově impresivním díle nalézt spolehlivý interpretační klíč. Jakoby se mu nepodařilo propojit a scelit jednotlivé části skladby do jediné struktury; výsledek zněl trochu jako koláž či leporelo. To ovšem nesouvisí s faktem, že jednotliví filharmonici zvládli své sólové party se ctí. Vedle horny se jednalo také o dřevěné dechy a další nástroje.

Chuťové pohárky mírně kritického posluchače na závěr uspokojila suita z baletu Polibek víly Igora Stravinského. V této oblasti našel šéfdirigent Janáčkovy filharmonie přece jen pevnější půdu pod nohama a mohl se opět opřít o znamenitý výkon orchestru, kterému vévodil nádherný zvuk smyčcového kvarteta. Je zřejmé, že se tento orchestr nezříká žádné výzvy. Záleží však také na dirigentovi a jeho umělecké a lidské diplomacii.

Zdroj: Recenze převzata z webu klasikaplus.cz, 23. 3. 2024, autor: Milan Bátor, foto: Petr Hrubeš