Koncertem irského klavíristy Barryho Douglase pokračoval v pondělí 4. února cyklus klavírních recitálů pořádaný Janáčkovou filharmonií. Koncertní řada, na níž se představují významní a zajímaví klavírní umělci, má značnou popularitu a také v pondělí byl sál Domu kultury města Ostravy slušně zaplněn. Barry Douglas v Ostravě zahrál skladby Petra Iljiče Čajkovského a Franze Schuberta.

Irský pianista má za sebou slušnou kariéru, kterou odstartovalo vítězství v Mezinárodní Čajkovského klavírní soutěži v roce 1986. Jenom v posledních dvou sezónách si Douglas zahrál po boku významných světových orchestrů a vydal dvě pozoruhodné nahrávky s kompletním klavírním dílem Johannese Brahmse a skladbami Petra Iljiče Čajkovského. Douglas je také náležitě hrdý na irský národní folklor a hudební dědictví své země pěstuje i vlastním hudebním festivalem Clandenboy, na kterém kromě řady hostů vystupuje i se svým ansámblem Camerata Ireland.

Pro svůj klavírní recitál v Ostravě si pianista vybral romantický program, který v loňském roce prezentoval na svých albech. Nejprve zahrál Čajkovského Roční doby op. 37a. Slavný cyklus dvanácti pestrobarevných hudebních obrázků s typickým mixem vytříbené elegance a ruské zádumčivosti. Douglas se, pravda, s nějakým hlubším zamyšlením nad sémantikou jednotlivých částí příliš nemazal. Jeho dynamicky razantní, barevně však trochu fádní úhoz jej podržel v rychlejších měsících (Únor, Srpen), ale tam, kde je zapotřebí rozeznít poetičtější hudební obraz, příliš nepřesvědčil. Samozřejmě, že Douglas zahrál technicky spolehlivě, ale v celkovém pohledu nedokázal vytvořit atmosféru, která by jeho Čajkovskému propůjčila osobitější interpretační vyznění.

Lépe si energický Ir vedl v obou klavírních sonátách Franze Schuberta. Sonáta a moll D 537 vyhovovala jeho temperamentu: razantní akordy v první větě, ospale bezstarostná atmosféra Andante i pádné závěrečné Allegro Douglas hrál s výraznou dynamikou a pozorněji artikulovaným tónem, který dokázal na patřičných místech změkčit a pohladit. Také jeho agogické pojetí bylo živé a iniciativní, včetně překvapivého rubata.

Sonáta A dur D 664 byla nejsvěžejší položkou koncertu. Tečkovaný rytmus Allegro moderato pianista krásně zaoblil, figurace vedlejšího tématu měly třpytivou barvu (škoda jen toho sterilního plynutí bez dynamických kontrastů!), pozoruhodnou práci představil Douglas tvárnou levačkou v pěkně vysázených melodických tónech. Nejlépe vyzněla střední věta Andante, která nepostrádala schubertovskou zasněnost a bezstarostnost v tónech zabalených do ticha. Nádherný kontrast Douglas vytvořil v závěrečné větě, v níž příjemně pracoval s pedálem a odstíněním jednotlivých částí.

Douglas zakončil svůj ostravský recitál brahmsovským přídavkem. Přiznám se, že mne intepretace sympatického Ira nadchla jen polovinou programu. Pocit, že pianista hraje na půl plynu, byl zejména v Čajkovském dosti intenzivní. Zvlášť tomu, kdo je seznámen s jeho skvělou nahrávkou cyklu Roční doby, musela jeho interpretace připadat monotónní, často noty pouze přehrával bez snahy o detailnější výstavbu frází, koloristiku a drobnokresbu motivů. Jakoby chtěl zastřít tyto nedotaženosti, sázel Douglas častěji na zvukovou plnost a místy téměř agresivní dynamiku.

Schubertovy sonáty zahrál irský pianista opravdu noblesně a ukázal vrchovatě své klavírní umění. Momentální výkon je vždy alchymií, jejíž ingredience těžko uhadovat. Škoda jen, že Douglas nerozezněl také své folklorní kořeny. Přídavek z jeho relaxační desky Celtic Airs, by možná přesvědčil, že pianista má také slušný přesah a srdce ponořené v irské lidové hudbě, která se u nás těší velké oblibě.