fbpx

Janáčkova filharmonie OstravaBoris Giltburg a Rachmaninov: ideální symbióza

Boris Giltburg a Rachmaninov: ideální symbióza

recenze převzata z OperaPlus.cz, autor Milan Bátor

Boris Giltburg vystoupil s Janáčkovou filharmonií. Jeden z nejpozoruhodnějších světových pianistů zahrál Koncert pro klavír č. 4 g moll, op. 40 Sergeje Rachmaninova. Následovaly dva přídavky, kterými moskevský rodák doslova učaroval. Exkluzivní byla i následující skladba, suita z operní tetralogie Prsten Nibelungův, kterou pro koncertní pódium sestavil sám šéfdirigent ostravských filharmoniků Heiko Mathias Förster. Ten se také chopil taktovky a přesvědčil, že nescénické provedení Wagnerovy hudby má své opodstatnění a smysl.

Boris Giltburg (foto: Ivan Korč)

Nejdřív Rachmaninov a jeho interpret Giltburg. První byl žákem Tanějeva a Arenského, v kompozici spojil tradici západní virtuózní literatury s ruskými intonacemi a pověstnou nostalgickou šíří, melancholickou chandrou a baladickou depresí. Jako skladatel Rachmaninov zůstal zabroděn v pozdním romantismu, který však obohatil o méně užívané stupnice, originální akordy, obrovské gradace a svěží témbry. Izraelského klavíristu Giltburga provází vynikající reference prakticky všude, kde vystoupí. Washington Post jej chválí za zpěvné linie, širokou dynamickou paletu a extraordinérní pianistickou techniku. Na první pohled to tedy vypadalo na zajímavý zážitek!

Po každém koncertě si kladu otázku, co z uvedených predikcí bylo toho večera skutečně naplněno. V případě Borise Giltburga mohu s čistým svědomím napsat, že realita se od avizovaného hodnocení neodchýlila ani na jediný okamžik! Od iniciační kratičké introdukce v Allegro vivace, kterou střídají hutné klavírní akordy, jsme byli svědky skvělého nastudování, plného hýřivých klavírních i orchestrálních barev, jemně cizelovaného výrazu, včetně citlivé a intonačně vkusné komunikace sólového nástroje s instrumentálním kontextem. V Giltburgově podání se ozvalo reliéfní odlišení témat, málokterý pianista dokáže vyhmátnout z harmonicko-melodické premisy jednotlivých hudebních témat tak přilnavou, odpovídající koncepci, jejíž nedílnou součástí je vždy adekvátní rozložení dynamických a agogických sil.
Boris Giltburg, Heiko Mathias Förster a Janáčkova fiharmonie Ostrava (foto: Ivan Korč)

Po neklidné, mnohomluvné první větě se Giltburg vyjevil také jako křehce efemérní lyrik v Largo, attacca subito, kde tesklivou, ruským koloritem prodchnutou melodii, dokázal vykreslit s neskonalým citem a něžností v absolutní pokoře, nepřehnaném rubatu a s jen přitlumeně nasvíceným klavírním tónem, který byl decentně pročištěný a jemně delikátní. Závěrečné Allegro vivaceje především až groteskní honičkou pro vířící smršť prstů v tempově šílených pasážích. Je to grandiózní zakončení, plné typicky závěrové hudby, která však nepostrádá katarzní hloubku. Finální věta Giltburga představila v celém spektru jeho brilantní pianistické techniky a vynesla mu ovace vyprodaného sálu vestoje.

Pochvalu si zasluhuje orchestr Janáčkovy filharmonie, který spolu s šéfdirigentem Försterem poskytl izraelskému pianistovi pevné a kompaktní zázemí a spolehlivou přesnost nejen v souhře, ale i v řadě sólových příležitostí. Čtvrtý klavírní koncertSergeje Rachmaninovova se v báječném podání všech protagonistů vyloupnul jako hudebně skvělé dílo. Dokud mi ještě v uších rezonují nejvýraznější partie tohoto koncertu, říkám si, že je škoda, že se tento poslední klavírní koncert ruského velikána (doslova, neboť měřil téměř dva metry!), nehraje častěji. Boris Giltburg završil svou úspěšnou ostravskou misi také dvěma elektrizujícími přídavky z dílny Franze Liszta a Sergeje Prokofjeva. V obou případech opět prokázal to nejdůležitější: nezahltil výraz a představil kantabilní zpěvnost a měkké tónové linie vedle technické suverenity, která byla zejména v Prokofjevově Ďáblově našeptávání op. 4 č. 4 makabrózní. Pianista spojil všechny atributy do účinného a přesvědčivého celku v absolutní symbióze a souznění. Zkrátka a dobře, výkon hodný uznání.

Heiko Mathias Förster (foto: Ivan Korč)

Druhá polovina večera se nesla ve znamení „sóla“ pro orchestr. V tomto zdánlivém oxymóronu se skrývá zrnko pravdy, protože suita z Wagnerovy operní pentalogie Prsten Nibelungův trvala více než hodinu čistého času a v jejím průběhu se Janáčkova filharmonie představila skutečně v celém nástrojovém spektru. Je na místě napsat, že Förster stmelil suitu tak, že drží pohromadě nikoliv silou vůle, nýbrž tektonicky promyšleným způsobem. Nejedná se o směs nesourodých momentů, ale o smysluplnou esenci melodicky stěžejních i kultovních míst (nechyběla samozřejmě Jízda Valkýr) z jednotlivých čtyř oper. Na své si přišli pochopitelně hráči na žesťové nástroje, jejichž rozšířená baterie se toho večera předvedla v zlatistě plném, opulentním lesku. Vynikající momenty zinscenovali také hráči na dřevěné dechové nástroje, smyčce a bicí, nechyběly ani dvě pohádkově znějící harfy. Jedinou připomínku bych směřoval k časové rozlehlosti suity. Domnívám se, že by získala na atraktivitě, kdyby se některé typologicky podobné pasáže zkrátily, případně vypustily.

Za největší přínos koncertu, vedle skvělého provedení jak Giltburga tak Janáčkovy filharmonie, považuji šanci konfrontovat se s Wagnerovou hudbou v nescénickém koncertním provedení. Tato příležitost byla vskutku jedinečná a osobně se mi vepsala do žebříčku hodnot velmi vysoko. Možnost reflektovat výlučně hudební a zvukový proud přinesla totiž mnoho zajímavých asociací. V plné síle a orchestrálním lesku se vyjevila psychologická kresba, narativní autonomie a geniální orchestrace, bez které by nebylo hudby dalších symfoniků po Wagnerovi. Pověstná robustnost a rozsochatá instrumentace nezněly gargantuovsky, naopak upoutaly nestárnoucím romantickým půvabem, který zde vyvřel v jedné z nejsilnějších a nejkreativnějších možností.

žesťová sekce Janáčkovy filharmonie Ostrava (foto: Ivan Korč)

Nerad vážím hudbu na procenta. Je to absurdní, protože abstraktní umění se nedá přesně změřit. Ovšem, v případě tohoto koncertu Janáčkovy filharmonie s Borisem Giltburgem a šéfdirigentem Försterem se nestydím, dohnán k tomu publikačními pravidly, uvěřit svým emocím a v souladu s nimi udělit maximální možné hodnocení.