Janáčkova filharmonie OstravaBosonohá víla Lucienne Renaudin Vary zazářila v Opavě s Janáčkovou filharmonií

Bosonohá víla Lucienne Renaudin Vary zazářila v Opavě s Janáčkovou filharmonií

Recenze převzata z webu Klasikaplus.cz, 11. 7. 2022, autor Milan Bátor, foto Martin Kusyn.

Janáčkova filharmonie Ostrava nelení ani o velkých prázdninách. Tentokrát zavítala do nedaleké Opavy. Kostel svatého Václava je dějištěm abonentní koncertní řady, která se tradičně těší velké oblibě Opavanů. Nejinak tomu bylo v neděli 10. července, kdy JFO vystoupila po boku mladičké francouzské trumpetistky Lucienne Renaudin Vary v klasicistním programu. Provedení děl Jana Křtitele Vaňhala, Josepha Haydna a Wolfganga Amadea Mozarta řídil dirigent Vojtěch Spurný.

Všechna sláva, polní tráva, praví známé lidové rčení. Během svého života byl rodák z Nechanic Jan Křtitel Vaňhal elitním skladatelem evropského formátu. Nic není navěky. Vaňhala a mnohé další skladatele prostě odsunula na zapomenutou kolej aktuální hudba, která byla právě „in“. Ono také kdysi se žilo výhradně hudbou, která vznikala v daném okamžiku a současnosti. Zlom v podobě historizujících návratů a časových sond do minulosti nastal až v hudebním romantismu a naplno se retro styly začaly generovat až ve 20. století.

Vaňhal má štěstí – jakkoli je to paradoxní formulace –, že je součástí nevelké množiny českých skladatelů (patří mezi ně také Josef Mysliveček, Leopold Koželuh a podobně) 18. století, kteří jsou opět uváděni na hudební scénu. Nejčastěji lze slyšet jeho komorní a symfonickou hudbu. V našem případě se jednalo o Symfonii A dur patrně z roku 1778. V tomtéž roce Mozart napsal svou „Pařížskou“ symfonii a také Klavírní sonátu s oblíbenou větou Alla Turca. Mimochodem, mladý Beethoven poprvé veřejně vystoupil v rodném Bonnu jako klavírista.

Třívětá Vaňhalova symfonie A dur je typickým dílem vídeňského klasicismu, kde skladatel ostatně strávil většinu života. Janáčkova filharmonie rozezněla hudbu graciézní, elegantní a jiskrnou. Temperamentní povaha skladatele se zračila během první a třetí věty nejen v bryskních tempech, ale též v melodice a rytmu. Občas měli filharmonici plné ruce práce, aby byla jejich hra přesná. Největší kouzlo měla střední pomalá věta Cantabile, koncipovaná jako půvabná siciliana s triviálním tématem haydnovského ražení, které se neodbytně vepsalo do paměti.

Nastínili jsme, že Janáčkova filharmonie rozezněla hudbu graciézní, elegantní a jiskrnou. To se rozumí, že takovými atributy nemusí oplývat každé provedení. Dirigent Spurný si však v klasicistní hudební estetice lebedí. Jeho vedení orchestru bylo doslova labužnické, energické a přesné v detailech. V obličeji mu zářil radostný úsměv a pohoda, kterou je ostatně Vaňhalova symfonie bez sebemenších konfliktů prostoupena. Hra Janáčkovy filharmonie až na sotva postřehnutelné drobnosti v souhře držela se Spurného vitálním vedením krok.

O pouhých sedm let starší než Vaňhal byl Joseph Haydn. Nejstarší ze slavného vídeňského trojhvězdí Haydn – Mozart – Beethoven, které bývá označováno jako první vídeňská škola. Haydn je tvůrcem hudebního klasicismu v jeho nejpřirozenější podobě. Byl u jeho kořenů, protože v nich sám vyrostl a byl jejich živou součástí. Rozhodujícím způsobem se zasloužil o podobu smyčcového kvartetu, symfonie a klavírní sonáty tak, jak je známe dodnes. V učebnicích hudebních dějin dodnes bývá nazýván politováníhodným způsobem jako „Papá“, přitom to byl bonviván, experimentátor a kreativec, který byl hodně napodobován. Koncert Es dur pro trubku a orchestr Haydn napsal v roce 1796 po svém návratu z druhého londýnského pobytu. Jen pro zajímavost: ve stejném roce vznikla Česká mše vánoční Jakuba Jana Ryby.

Haydnův koncert si přišla zahrát francouzská trumpetistka Lucienne Renaudin Vary. Je jí třiadvacet, má vnady, před kterými by zbledla kdejaká filmová hvězda, a na svůj věk si stihla zahrát s více než desítkou světových orchestrů a posbírat několik prestižních ocenění, včetně zařazení mezi třicet nejperspektivnějších muzikantů pod třicet let. Když se Renaudin Vary v lehounce nařasených rusalčích šatech naboso postavila se svým lesklým nástrojem před orchestr, v publiku bylo ticho jako před bouří. První větou uhrančivá trumpetistka proletěla víceméně se štěstím a muzikantským instinktem. Možná trochu zbytečně spěchala, což agilním tempům orchestru pod vedením Spurného naštěstí příliš neprotiřečilo. Andante druhé věty už mírnosti potřebovalo kapku víc. Tady ovšem Renaudin Vary potěšila nádhernou barvou svého svítivého, a přitom sametově hebkého tónu. Hudební fráze dokreslovala nejen svými pažemi, ale celým tělem. Její hra vypadala chvílemi jako tanec, přesto se nedá její interpretace označit jako excentrická, ale bylo zřejmé, že to všechno dělá srdcem. To pravé odvázané veselí propuklo ve finální větě, kterou trumpetistka ve shodě se Spurným a skvěle hrajícím orchestrem naplnila brilancí, elánem a pozitivitou.

Přiznejme si, že mladičká trumpetistka učarovala malinko víc svým šarmantním vzhledem a projevem než faktickým vyzněním. Její interpretace splnila atributy spolehlivě a kvalitně zahraného koncertu, ale o euforii bychom hovořit nejspíš neměli. Slušelo by se dát Haydnově filigránské hudbě ještě krapet přesnosti v souhře s orchestrem, občas větší jistotu v artikulaci a přehledný rytmus v šestnáctinách. Co se ale povedlo bosonohé neposedné divožence znamenitě, byl dechberoucí přídavek Pavana za mrtvou infantku. V této uhrančivé hudební tryzně Maurice Ravela byla Renaudin Vary jako ryba ve vodě. Projevilo se také, jak užitečná je její zkušenost s jazzem. Sympatická francouzská trumpetistka získala velké ovace a upřímné uznání opavského publika plným právem.

Závěr patřil Mozartovi. Jeho Symfonii č. 41 C dur zahrála Janáčkova filharmonie pod taktovkou Vojtěcha Spurného reprezentativním způsobem. Nejde jen o to, dodržet nějaké normy a hrát s mechanickou přesností, ale naplnit hudbu skutečným životem. A to se orchestru podařilo. Na některých hráčích bylo dobře vidět, že hudba geniálního skladatele je pro ně velkým potěšením. Že interpretace nemusí být rutina. A to dokonce ani během prázdnin.

 

Z koncertu Janáčkovy filharmonie v opavském kostele svatého Václava jsem si odnesl kromě osvěžující hudby ještě jeden poznatek. Program vyplnila díla tří autorů hudebního klasicismu, což by u pedantů zákonitě vyvolalo otázky po dramaturgickém kontraktu. V provedení přitom nebyl ani náznak papouškování a schematičnosti, naopak, co skladba, to odlišný a osobitý emocionální vesmír. Hudebními i artikulačními prostředky důsledně odlišený a ztvárněný. To není pochopitelně hříčka štěstěny, ale promyšleně koncizní dramaturgická skladba a pikantně agilní provedení, které ukázalo, že klasicismus nemusí být zaprášená hudební relikvie, ale skutečná cesta za hudebními zážitky. Záleží jen na tom, s kým se na tu cestu vydáte…