foto: Ivan Korč
Luganskij zahájil svůj recitál Dětskými scénami op. 15 Roberta Schumanna. Ten se ve své instrumentální tvorbě věnoval především klavíru a nastolil vedle techniky i nové výrazové možnosti (své poznatky skladatel formuloval v předmluvě k vlastní úpravě Caprices Niccola Paganiniho). Ruský pianista jemný zvukový opar Schumannových introspektivních hudebních obrázků rozezněl v strohé agogické i dynamické škále. Jakoby nenašel spojení virtuozity s romantickou poezií, která z hudby nejsubjektivnějšího romantika vyzařuje, hrál Schumanna poněkud ploše a nezajímavě. Zdálo se, že když se nemůže opřít o fenomenální techniku, je interpretační názor Luganského poněkud fádní a některé části cyklu (např. Zvláštní příběh) prozradily i určitou – nejspíš paměťovou nejistotu.
foto: Ivan Korč
Poměrně rozpačitý úvod koncertu Luganskij v následující skladbě zvrátil na svou stranu. Bergamská suita Clauda Debussyho měla sice zpočátku podobné atributy a zněla v Preludiu a Menuetu místy příkře bez důmyslněji uchopených frází. Bod zlomu nastal v proslulém Clair de lune (Měsíční svit), v jehož hudebních paprscích, jakoby z Luganského spadlo neviditelné psychické břemeno a jeho klavír začal konečně zpívat! V Debussyho zvukové senzibilitě ukázal klavírista cit pro soulad brilantní techniky a opojné melodičnosti, která v proměnlivých náladách tryskala z této i závěrečné části Passepied. V té bylo doslova lahůdkou poslouchat, jak Luganskij vykrojil rytmická pásma čtvrťových triol na pozadí rychlých osminek i šestnáctinových not: kinetika, která už neklamně a vizionářsky bubnovala na brány jazzové hudby!
Téměř jako mávnutím kouzelného proutku seděl na pódiu úplně jiný Luganskij. Potvrdila to i následující skladba Ostrov radosti, rovněž Debussyho, avšak absolutně kontrastní jednověté dílo, které vyvřelo jako virtuózní gejzír plný zběsilých figurací, pasáží a rozložených akordů s pestrou barvitostí a jemným odstíněním úhozové techniky. Luganskij ve svém tažení pokračoval i po pauze. Sonáta č. 3 fis moll, op. 23 Alexandra Nikolajeviče Skrjabina v jeho podání vyzněla jako magmaticky žhavá esence pozdního romantismu, v němž se už rýsovaly kontury Skrjabinova individuálně nezaměnitelného autorského stylu. Současně však nepostrádala lehkost, volnost a kontrasty v důvtipném témbrovém odstínění, které je u Skrjabina měřítkem vyspělosti klavíristy.
foto: Ivan Korč
Vrcholem koncertu byl výběr z Preludií Sergeje Rachmaninova, z nichž Luganskij přednesl deset různých čísel z opusů 23 a 32. Lze konstatovat, že právě Rachmaninov je klavíristově temperamentu nejbližší (což potvrzují i výroky v časopisu Gramophone který jej označil za největšího novátora v interpretaci Rachmaninova a Prokofjeva). Luganského hra byla dynamická, v dramatických partiích dosahovala značného expresívního náboje. V pomalých částech dokázal klavírista vykreslit lyrická témata bez sentimentální patiny. Výrazově a technicky nejnáročnější místa zvládal s dravou energií a nadhledem, který byl ohromující. Hledal jsem odpověď na otázku, v čem je Luganského pojetí Preludií novátorské. Snad v tom, že jeho nestaví jen na virtuózní stránce, ale dojem z jeho hry je vytvářen celostní koncepcí díla, která nezastírá intelektuální zřetel? Luganskij mne osobně zaujal fenomenální technickou všestranností a racionálním názorem. Současně se ukázalo, že technika a racionalita se nedá uplatnit všude: Schumannova reflexívní hudební lyrika mu příliš nesvědčila a tápal v ní. V nesmírně obtížných Preludiích jsem měl pocit, že právě zde se Luganskij jako umělec realizuje nejdůrazněji, jeho podání bylo strhující, s podmanivou zvukovostí, obdivuhodnou dávkou tvořivé fantazie a železné disciplíny. Bylo zřejmé, že ruské hudbě rozumí a vnímá ji, jako by rostla přímo z kořenů jeho duše.
