Převzato z internetového portálu Operaplus.cz, autorka Wanda Dobrovská, 7. 11. 2021.

Hudební fórum Hradec Králové se letos koná po sedmnácté. Pořadatel, jímž je Filharmonie Hradec Králové, započítává i loňský rok, v němž fórum neproběhlo. Jedinečnému festivalu tak do jeho CV přibývá další jedinečnost: jeho šestnáctý ročník byl i nebyl.

Byl kompletně připraven, tři koncerty, vesměs české premiéry děl světových autorů, která už osvědčila svou životaschopnost na mezinárodní hudební scéně, a v nastudování vynikajících interpretů. Zasáhla koronakrize, festival se nekonal. Můžeme spekulovat, zda se koncerty nedaly odstreamovat – nedaly. Tedy, možná daly, ale vzhledem k tomu, že v koncepci festivalových večerů se programově počítá s prostorovými dispozicemi sálu, mívají speciálně vytvořený vizuální doprovod, někdy spoluúčast choreografické složky. Nic naplat, slyšet hudbu novou, dosud neslyšenou v živém kontaktu pódia a auditoria, je rozhodně lepší než poslouchat ji filtrovanou, jakkoliv kvalitním přenosovým zařízením, dost možná by se tím ohrozil nebo přinejmenším ochudil komunikativní potenciál uváděných skladeb. A to by byla nenapravitelná škoda.

Na koncerty Hudebního fóra Hradec Králové mají přirozeně nejblíž posluchači z regionu. Kdyby chtěli hudbu, jaká se jim nabízí na festivalu, slyšet živě někde jinde, museli by více méně naslepo vybírat z poměrně bohaté všehochuti pražského, brněnského či ostravského hudebního kalendária nebo se vypravit na některý z evropských či zámořských festivalů, z jejichž pódií putují v posledních letech do Hradce Králové skladby záhy po jejich uvedení v světové premiéře.

To byl případ i obou skladeb, které zazněly 4. listopadu 2021 na zahajovacím koncertu letošního HFHK – Klavírní koncert Dietera Ammanna pouhé dva roky po jeho premiéře na BBC Proms a Houslový koncert č. 2 od Jörga Widmanna tři roky od jeho prvního provedení v Tokiu. Obě skladby mají už za sebou úctyhodná kolečka po světových kulturních centrech, Hradec Králové je teď jedním z nich. Mají i leccos společného – v osobách svých autorů a ve sdělnosti. Ammann i Widmann jsou současně i aktivními interprety, Ammann se pohybuje v oblasti jazzfunku, Widmann je uznávaným hráčem na klarinet (byl rezidenčním umělcem na letošním Pražském jaru). Stylově mají oba blízko k postmodernismu – což, přiznám se, se mi píše poměrně snadno, protože je to vskutku všeobjímající škatulka a málo to vypovídá například o téměř filigránské práci, jakou si se zvukovými detaily a kombinacemi dává ve své skladbě Ammann, nebo o citu pro výrazovou důslednost, jíž jitří pozornost posluchače Widmann.

Svěřit sólový part Ammanova jednovětého koncertu Danielu Wiesnerovi byla nejen sázka na jistotu, ale bylo to i moudré. Daniel Wiesner si s originální stylistikou skladeb současných autorů umí poradit a lze se spolehnout, že se mu v sebesložitější spleti technických nároků podaří dostat se nad notový zápis a zprostředkovat dílo – zda jako obraz nebo příběh nebo zážitek, záleží už na posluchači. Na mě osobně Ammanův koncert působil jako průlet křížem krážem kolem planety stvořené ze zvuků. A protože orchestr je v něm monstrózní, je to svět nekonečně proměnlivý. Když pak přistanete – po ztišení v orchestru a apelativních akordech v klavíru – nejste, nemůžete být, stejní jako předtím. Hradecké uvedení skladby zapadlo zcela neplánovaně – program festivalu se začal rodit před dvěma roky s cílem nasytit jím loňský ročník – do jedinečného globálního kontextu. Pro navázání vzájemného kontaktu mezi hudbou a posluchačem to sice není důležité, ale to, že skladba autora, který přizpůsobuje svůj život a své tvůrčí konání zájmu o zdraví naší planety, zazněla na HFHK zrovna v době konání klimatologické konference v Glasgow, byla krásná „náhoda“.

Widmannův koncert jsme slyšeli v autentickém ztvárnění se sólistkou Carolin Widmannovou, pro niž autor skladbu psal. Houslistka je jeho sestra a Widmann ji v třívětém díle vede do hodně intimních situací – například krátce po začátku, téměř bez opory orchestru, sólistka současně s hrou na housle i zpívá. I ona zahrála svůj part brilantně, a tak nakonec možná můžeme být rádi, že se loňský ročník Hudebního fóra Hradec Králové musel odložit. Kromě toho, že se podařilo sladit termíny se všemi interprety, kteří měli přijet už loni, přihrál nám odklad bonus v osobě Carolin Widmannové, která loni neměla volno.

Janáčkova filharmonie Ostrava se v žádaném rozšířeném obsazení na pódium jen tak tak poskládala. Nevím, jak tvrdým oříškem pro ni obě díla – zejména Ammannovo – byla, ale je to orchestr na soudobohudební výzvy zvyklý a pod jistým a elegantním vedením šéfdirigienta Filharmonie Hradec Králové Kaspara Zehndera ztvárnil oba koncerty s nadhledem a snad i s chutí. Lze jen doufat, že z angažmá Ostravských filharmoniků vyplyne alespoň pro Ammannovu skladbu příležitost uvést ji v tuzemsku ještě minimálně jednou – zasloužila by si to ona, sólista i publikum.

Hradecké Fórum zahájilo se vším leskem, který k němu patří, s decentním světelným designem a s plným sálem.